Poslední v poli

Zuzana se se zoufalým zaúpěním protáhla okenní dírou v rozbité zdi a dopadla obličejem na travnatou zemi pod ní. Okamžitě přešla do kotoulu a skončila na zádech, s boltpistolí namířenou na místo odkud vyskočila.

         Vřava za zdí byla ohlušující, jak prokletý nepřítel masakroval poslední zbytky odporu jejích sester, ale uprchlice si v tu chvíli nikdo nevšimnul. Rychle se postavila a se svěšenými rameny bezradně stála před troskami domu, který jim posloužil jako poslední útočiště.

         Pak se jí náhle za zády ozval varovný výkřik a kolem její štíhlé postavy začaly prolétávat kulky. Dívka na nic nečekala a skokem doprava se dostala do mělkého zákrytu, odkud se začala zběsile plazit do blízkého lesíka.

V hlavě se jí honily stovky myšlenek ale jedna jediná převládala – hořkost nad vlastní zbabělostí. Slzy zklamání ze selhání jí náhle vytryskly z očí a úkryt ve vyvrácených kořenech tak viděla jen rozmazaně. Rychle se do něj skulila a bezhlesně zůstala ležet.

Jsem sama, znělo jí v hlavě pořád dokola, jsem sama, prchla jsem z boje před tváří mých sester…a k tomu jsem v pasti. Z hloubi nitra srdce se jí prodrala sebelítost a smazala všechny myšlenky na poslání, které nesplnila, i litanie, kterými se za ně modlila.

Kolem jejího úkrytu se přehnala skupina obrněná znesvěceným keramitem. Strach se jí zahryznul do útrob a ona se schoulila do klubíčka, snažíc se instinktivně vrazit hlavu co nejhlouběji do země.

V myšlenkách se neustále vracela k pohledu, který na ni vrhla Agáta, matka představená, která pro ni i její družky měla vždy vlídné slovo. Bolest a zklamání, které v něm byly obsaženy už nikdy ze své mysli nedostane.

Podvědomě rotovala kolem hrůzných výjevů, jak její sestry jedna po druhé hynuly pod salvami z poskvrněných bolterů či v lítých sečích tělo na tělo. A věděla, že už nikdy nebude mít klidné spaní.

Protože je obklíčená v malém lesíku, který již brzy padne pod zuřivostí vítězného nepřítele. Plakala a strašně se litovala.

Náhle se před jejím úkrytem cosi pohnulo. Poplašeně zvedla hlavu a rozmazala si slzy po celém obličeji. Pak s údivem vydechla a oči se jí rozšířily hrůzou. Musela jsem ztratit vědomí, blesklo jí hlavou, když ji ozářila měkká záře, sálající z vysoké postavy v bělostném rouchu, stojící před ní.

„Již neplač, dcero moje,“ řekla jí žena melodickým hlasem, s hlavou překrytou těžkou kápí, „vše již minulo.“

„Já…já jsem zemřela ?“ zajíkla se, když sebrala odvahu aby něco řekla.

„Ne, má drahá,“ řekla žena posmutnělým hlasem, „ještě stále jsi ve smrtelné službě našemu pánu a ochránci.“

„Co…co se tu děje ?“ roztřásl se jí hlas a snažila se od cizinky odtáhnout co nejdál. Marně, kmen stromu ji zrádně zadržel.

„Víra je tvůj štít, dcero,“ přešla žena bez povšimnutí její otázku, „strach ho pošpinil. Stále ho ale pevně třímáš v rukou, Zuzano. Dívala jsme se na tebe již od dětství a vím jak pevná tvoje víra je. Nenech ji zkalit strachem.“

Dívka nebyla schopna pohybu. Jen vytřeštěně hleděla na vysokou postavu před sebou. Ta si pomalu sundala kápi a Zuzana tlumeně vykřikla, když žena odhalila krásnou tvář, zhyzděnou prázdnými očními důlky. Vytryskly z nich rudé proužky krvavých slz a razily si cestu po bledých tvářích.

„Ty jsi…ty…..já,“ nebyla jeptiška mocna slova.

„Věř ve mne, dcero, a já ti dám sílu, překonat všechny nástrahy,“ řekla, poklekávajíc k ní do trávy, „věř ve mne, stejně jako věřím já v tebe, mé ubohé dítě. Nechť jsi hodna svého šatu…“ Její poslední slova zanikla v hluku řvoucích nepřátel.

Dívka otevřela oči a divoce se rozhlédla. Co se to se mnou stalo ? pomyslela si. V hlavě si během chvilky přehřála co se stalo. A její pohled ztvrdl.

Jsem dcera Císaře, letělo jí hlavou, dcera našeho boha a nezklamu ho.

„Matko, věřím ti !“ vykřikla směrem k nebesům a pak prudce vstala. Pohodila hlavou až se jí tmavé vlasy rozlétly kolem obličeje a pevně uchopila své zbraně. Řev vítězstvím opilých nepřátel jen přidával ohně pod kotel jejího hněvu. Kolem lesa, kde se schovávala, se pomalu utahovala smyčka z obklíčení, jak si s ní vítězové hráli jako kočka s myší.

Rozběhla se k okraji lesíku a nohy ji nesly jako vítr. Dorazíc na jeho okraj, pochopila, že od jejího neslavného útěku uběhlo jen málo času – padlí mariňáci se teprve škrábali přes polorozbořenou zeď.

Dívka nenávistně vykřikla a vystřelila do obličeje, který se na ni šklebil v pobořeném okně. Vyslala jeden jediný náboj a ten zmizel v gejzíru krve v mutací zkřiveném obličeji. Zbytek mariňáků zapadl zpět do úkrytu.

Pak zbraň odhodila a od boku prudce vytrhla svůj rotomeč. S výkřikem ho zapnula a jekot čepelí se jí zařízl do uší.

„Jsem Zuzana, představená bojového oddílu řádu Udatného srdce ! Jsem dcerou  božského Císaře a jsme dcerou svaté Lucie ! A už nemám strach !“

Rozeběhla se s mečem zdviženým oběma rukama vysoko nad hlavu a do svištícího vzduchu křičela modlitby. Oddíl, který v kruhu nepřátel kolem ní byl nejblíže, se okamžitě zastavil a spustil na přibíhající bojovnici divokou palbu.

Kulky svištěly kolem ale všechny se jí vyhýbaly, jakoby odráženy neviditelným štítem. Křičela radostí z boje, vychutnávajíc požitek, o kterém si myslela, že už ho nikdy nezakusí. Vítr jí osušil tváře od slz a měla dojem, že slyší bojový ryk mnoha oddílů, běžících za ní.

Jedna z prokletých střel si ale cestu našla.

Přiletěla rychle a zabořila se jí mezi ňadra do hrudní kosti, proletěla srdcem a na druhé straně jejího těla vyletěla v rudé spršce.

Když padala, čas pro ni přestal existovat. Úlek vystřídal vztek a pak přišel smutek. S posledním pohledem se rozhlédla aby si alespoň pro ten prchavý okamžik zapamatovala místo kde zemřela.

Bílou postavu zaznamenala i když se jí zatmívalo před očima. Žena s krvavými stružkami na tvářích jí kynula na pozdrav a vítala ji smutným úsměvem.

Zuzana pochopila…a s úsměvem na rtech zemřela…