Mystery man 2

 Zhasnul jsem,  monitor laptopu namodrale osvětloval pokoj. Skrz okno jsem spatřil Měsíc, vykukující zpoza mraků. Nechtěl jsem si to přiznat, ale měl jsem strach, každou chvíli se mi zdálo, že na mě zírají tváře ze stěn, že se mi můj obraz v zrcadle vysmívá, že na mě někdo mluví. Něco mě táhlo někam hluboko, daleko…

            Vyšel jsem na chodbu a zavřel za sebou dveře. Zamčel jsem je, když v tom… začala lampa na stěně skomírat. Pohlédl jsem na její chaotické blikání… 

Zježily se mi chlupy na zádech, když jsem v blicích rozpoznával písmena Morseovy abecedy. Okamžitě jsem se dal ke schodišti…dodnes nevím, co mi ta lampa chtěla říct.

Šli jsme chodbou, kudy se Hannah vydala v ten večer, kdy jsme byli v baru.  Zatím mělo vše průběh jako  každá jiná mise. Ano, něco  tu trochu jiné bylo, jakoby duchové, kteří tady jsou, náš příchod očekávali. Nevím už, co bylo podmětem k této úvaze, možná strach, jež jsem pocítil onoho večera v limuzíně nebo blikající lampa u  pokoje. To vše bylo znamením…muselo být. Já je ale ignoroval…musel jsem.

            Napínali jsme všechny smysly, abychom si všimli  možných detailů a jakýchkoli drobností, které by nás mohly varovat. Viděli jsme před sebou jen dlouhou šedou chodbu, v dálce před námi a za námi mlhu a nad sebou bílé neonové osvětlení, jež vrhalo podivné stíny, vytvářející neexistující obrazce.

„Hmm, to je  dost psycho…“ poznamenal Ted.

„Co myslíš?“ zeptal jsem se.

„Setkal jsem se už s mnohými extrémy, ale s mlhou v uzavřené místnosti fakt ne.“

Otočil jsem se – připadlo mi, že Ted mluví centimetr ode mě. Ve skutečnosti  stál  asi metr daleko.

„Počkejte, slyšíte?“ zeptal jsem se.

„Slyším tě, jakoby jsi mluvil kousek ode mě.“

„Ou, to je humus,“ dodal Jev a pokračoval: „…tohle narušuje mé intimní kruhy.“

„No, vzhledem k tvým schopnostem je máš buď o poloměru kilometr anebo žádné nemáš…“

Sopil se Ted.

„Nech si toho, jo?“ opáčil Jewollery.

„Buďte už potichu…“ šeptl jsem  a pokračoval v postupu hlouběji do chodby. Šli jsme dlouho a za tu dobu jsme jen párkrát slyšeli nějaké vzdálené, neidentifikovatelné zvuky. Většinou se v nich dala rozpoznat jen nějaká slova a nedalo se určit, zda pocházela z mezi dimenzionální terminologie.

            „Je to divné…“ řekla Hannah.

„Jo, to já rád a navíc, co jsi čekala…?“ Odvětil jsem, ale nepomohlo to, ačkoli jsem si výjimečnost této záhady omlouval jakkoli. 

„Varují nás…“ hlesla.

„Myslím, že jen chtějí zastrašovat…“  a při těch slovech pukla zeď –  vytvořila se na ní pavučina. Zpoza ní  něco vyrvalo cihly, které dopadly s nesoucí se ozvěnou do chodby  na zem. Uskočil jsem leknutím a poté jsem se šel podívat k díře ve stěně.

„Co chceš dělat?“ zeptal se Jev.

„Strkat tam něco podobného, jako třeba končetinu, by byla vraždyhodná blbost…“ odvětil jsem. Zkoumal jsem otvor bedlivě, vidět byla však jen a jen tma. Nebylo ani stopy  po něčem, co by stálo za výbuchem stěny.

Popadl jsem cihlu a hodil ji do tmy za zdí. Cihla se vesele odrazila od prázdna a spadla mi na nohu.

            „Do háje! Ss“ – a začal jsem na druhé noze skákat.

Členové nevěděli, zda se mají smát, či nikoliv. Každopádně jsem se vyveden z míry vydal lehce belhavou chůzí dál. Ať to bylo cokoli, nestálo to za zkoumání…Došli jsme ke křižovatce, chodby z ní vedoucí byly temné a neosvětlené. Na nevysokém stropu visel lustr se skleněnými ozdobami, vydávající matné světlo. Na stěnách visely mrtvoly lidí, bylo jich asi třicet. To, že jsou mrtví, jsme poznali podle podlitin a zmodralé kůže.

Neměly ve tváři výraz bolesti, nebyly nijak zubožené, jen s sebou trhaly… 

„Obrazy mrtvých…“ pronesl Ted. „Nejsou opravdové…“  řekl a ohlížel se.

Visely asi dva metry nad zemí a jejich trhavý pohyb budil bizarní dojem.

„Co to je? To si nepamatuju…“ řekla Hannah 

„Byla jsi až tady?“ zeptal jsem se jí, prohlížeje si výjev.

„Ano, asi ano, totiž tvar místnosti je mi povědomý, ale nic takového tady nebylo.Všude se vznášel dým a průhledné postavy.“

„Rituální vraždy, staly se tady rituální vraždy, aby otevřely vstup…“řekl  Jev a potom ztichl.

„Jaký vstup?““ zeptal jsem se ho.

„Co vím? Říkal jsem snad něco?“

„A je to tady,“ dodala Hannah.

„Ticho“ hlesl Jewollery a naslouchal hvízdající meluzíně. Pak jsme málem vyletěli z kůže.

Najednou všechny mrtvoly ukázaly napřaženou rukou na jednou ze zdí.

Stál jsem u ní …a bleskurychle  uskočil pryč. Celý tým se od ní držel dál a s napětím očekával a nevěděl co…

„K čertu!“ klel Ted.    

            Dlouho se nic nedělo… dokud se na pozorované zdi nevytvořil malý žhavý bod. Pomalu se zvětšoval.

„Co to je?!“ zeptal jsem se, aniž bych   čekal odpověď.

„Jeve?“ zeptala se Hannah co možná nejklidněji, jakoby chtěla vysvětlení. Jev sledoval stěnu s již už žhavým kruhem, jako by jej pohlcovala. Kruh se vysul zpod stěny a začal rotovat, zároveň ozařoval naše tváře.Lustr na stropě zhasul a jediným osvětlením byl už jen malý, žhavý ornament, který vznikl z předešlého obrazce.

„K zemi!“ zařval Jev.

Stihli jsme to jen taktak, když začal klikyhák  hrát všemi barvami, pukl a s ním i ztvrdlá omítka. Ta se rozprskla do okolí – některé kusy skončily zaražené ve stěně.

            „Jste všichni v pořádku?“ zeptal jsem se, přičemž sám jsem si všiml, že jeden z oněch „letců“ přistál v mé paži. Vytrhl jsem ho  a sykl.

„Mám dost blbej pocit, vážení,“

„Foxi?“ zeptala se mě Hannah, když viděla mou ránu.

„Bolí to jak čert!“ zahuhlal jsem.

„Já že „je to jen škrábnutí““ neodpustil si Ted.

„No, to si představuju jinak,“ osopil jsem se na něj a obvázal si paži kusem košile. První, čeho jsem si všiml bylo, že ony mrtvoly nebo jejich obrazy již na stěnách nevisely.

„Kde do háje zmizeli?“ zeptal se Ted.

Následoval odporný řev, podobající se bolestným výkřikům. Pak stěnu, na níž byl kruh, prorazilo  tucet krvavých, namodralých  rukou. Úlomky ze stěny nás div nezasáhly do hlavy. Všechny ruce se zabořily zpátky do zdi a postupně ji začaly rvát k sobě do neznáma. Stěna pukala, bortila se, praskala.  Vytvořily vchod do další osvětlené, dlouhé chodby a s praskotem se zasunuly do postranních stěn.

            „Bože můj,“ hlesl jsem.

„Otevřeli bránu,“ zamumlal Jewollery.

„Tu bránu…“ hlesla skoro šeptem Hannah.

Chodba nebyla zdaleka tak vysoká,  byly v ní rozházené kýble, mopy a bedny. Po stranách visely lucerny s mřížkami,  vrhající do prostoru sítě. V intervalu asi každých pěti metrů se nacházely dveře s černým sklem, do nichž nebylo vidět. Pár z nich Ted zkusil otevřít, všechny byly ale zamčené. Byli jsme tedy nuceni jít vpřed. Neviděli jsme dál než na třicet metrů – v dáli se opět nacházela sytá mlha. 

            Jakmile jsme šli notnou chvíli, uslyšeli jsme podivný a zastřený zpěv – přibližoval se.

Sami a sami

s námi hrůzami

nikdo tu není a přece je

vešli jste vítáni v peřeje

peřeje nářku a pláče

jeden z nás za vámi se vláče…

„Haló?…“ a jakmile jsem to dořekl, uslyšeli jsme tři hlasy:

„Éh i stha! Lona ina dechó o sa!“

Uslyšeli jsme práskání něčeho tvrdého, jako by na sebe narážely…cihly. Otočili jsme se a zeď, jejímž otvorem jsme přišli, byla znovu netknutá.

 „Není návratu,“ vydrala ze sebe Hannah.

 „Tak dobře, dobře,  někam to vést musí, všechny cesty někam vedou.“ začal  Ted.

„Kde je Jev?“

„Jev?“ zeptali jsme se s Hannah stejně.

 „Jeve?“ zeptal se Ted znovu

            „…vždyť jsem tady…“ uslyšeli jsme. Jewollery stál ve směru naší dosavadní chůze asi deset metrů od nás a měl skloněnou hlavu.

Jak se tam do háje dostal? – byla první myšlenka, která mi bleskla hlavou.

„Jeve?“ zeptala se Hannah.

Zvednul hlavu a svěsil ji na stranu.

 Lucerny se začaly houpat a celá chodba byla najednou v pohybu, přičemž Jewollery měl tak démonické vzezření, že mi zdřevěněly nohy.

 Roztáhl ruce a jeho oči se začaly protáčet a střídaly se s bělmy.

„Pobliju se,“ pronesl Ted. Celkem jsem mu to věřil.

            Spatřili jsme mlhovinu,  která začala Jeva oblétávat ve víru, až do něj vletěla s takovou vervou, že jej porazila k zemi. Chvíli se válel na zemi, vydával podivné skřeky a pak vstal. Jeho obličej se začal deformovat, kůže na jeho tváři se napínala, pukala a po tváři mu stékaly pramínky krve. Potom si  zakryl bělma a s klidem řekl.

„Hm, tak za mnou…“ a rozběhl se tak rychle, jak jsem nikdy nikoho neviděl. Utíkal přímo, pohozené věci mu uskakovaly z cesty a světla se za ním houpala, některé lucerny se vyrvaly ze zdi. 

Tým se za ním rozběhl.

            Jen já se nemohl hnout, stál jsem jako přimražený.

„Foxi! Rychle …“ dál jsem Tedovi už nerozuměl.

 „K čertu! Do háje!“ klel jsem.

„Já se na to přece vyseru! Co se to tady děje!“ Nohy mi držely u podlahy. Chytl jsem ze za  kotník a chtěl jej snad odtrhnout od země. Mylnou představu mých zdřevnatělých nohou, zanedlouho vystřídal celkem odlišný fakt.

„To snad není možné!“ nadával jsem v panice a s prostupujícím  strachem do mého těla.

Najednou se na podlaze zjevil jakýsi duch s kápí, který měl nepřirozeně znetvořenou tvář, asi jako když hodíte meloun z desetipatrového domu.

Ten zjev mi držel nohy a ne a ne je pustit. Pak se znenadání zapustil do země a já byl konečně volný. Rozběhl jsem se za Hannah, Tedem a Jewollerym. Za dveřmi s černými skly, které jsem míjel, se míhaly postavy. Už ani nevím, jak dlouho jsem utíkal, zdálo se mi však, že stojím na místě. Vše se opakovalo v přesném intervalu, lucerny, dveře, pukliny na zdech. Pořád dokola. Jakmile řady dveří zmizely, začala zeď po mé pravici praskat po celé délce.

            Nevšímal jsem si toho a dále běžel, ale dlouhá chodba mě začala dost deptat. Navíc skutečnost mého bolavého nártu a roztrhnuté paže měla za následek komický běh.

Stala se podivná věc. Po asi dvou minutách, kdy už jsem se zadýchal, prorazila stěnu  ruka. Objevila se asi metr přede mnou, takže jsem nestihl nic udělat. Zastavila mě  takovou silou, že obsah mého žaludku pokračoval ve směru běhu. Poté jsem ucítil asi takovou bolest, jakoby mi něco zpřelámalo všechny kosti v těle. Byl jsem vtažen skrz zeď, dopadl jsem na zem. Ještě jsem nebyl schopen dýchat a jakmile to šlo, vyluzoval jsem bolestné vzdechy.

Čekal jsem údery ze všech stran nebo bolest tisíckrát horší. Nestalo se však nic z toho. Všude byla tma, sem tam protknutá světlem.

             „No tak vstávej, Foxi. Je to ještě daleko.“

Zdvihl jsem hlavu a spatřil mohutnou postavu Kurta, osvětlenou zpod mřížové podlahy.

„Ty? Už bylo na čase…“ vyloudil jsem ze sebe a otřel si ústa od zvratků.

„Che!“ a rozběhl se do tmy.

„To bude ještě dlouhý…“

„Jo! To teda bude!“ uslyšel jsem hulákat Kurta.

Běželi jsme kolem jakýchsi prapodivných, železných konstrukcí po mřížové podlaze, skrz níž byly dole vidět jakési výbuchy. Všude byl zmatek, šílený chaos a divil jsem se, že jsem se dokázal za Kurtem držet. Neustále jsem měl pocit, že běží o píď  rychleji, když já zrychlím.

Zadýchán jsem se vyhnul pístu, jenž se s nebezpečným ssss vysunul z jakéhosi postranního stroje. Kurt  najednou zabočil a přeskočil zábradlí. Když jsem se dostal k onomu místu, kde jsem měl udělat stejně nebezpečný kousek, udělalo se mi blbě. Zapudil jsem otázky a obavy, nabral ještě větší rychlost a skočil, teprve pak se díval kam.

            Výška to byla šílená – asi patnáct metrů. Spatřil jsem svého průvodce, jak dopadl na železnou korbu, jež se začala otřásat v základech.

V letu jsem znatelně řval, čekaje že si při dopadu rozdrtím klouby a urvu vnitřnosti. Zase nic.

Dopadl jsem a stavba se znovu zakvedlala s odpadnuvšími kamínky okolo úchytů. Nevěřil jsem svým očím a než jsem si stačil cokoli urovnat v hlavě, znovu jsem byl nucen pelášit za Kurtem, jinak bych ho ztratil. Sbíhali jsme ve velké výšce po schodech podél krvavě rudého masívu, tyčícího se nad lávou.

            Schodky končily malou rovinkou, na jejímž konci průvodce opět zahnul, nyní ovšem do skály, zmizel v ní jako duch. Jen velmi neochotně jsem udělal to samé a obával se potencionální bolesti. Tyto obavy se vyplnili – agónie se dostavila téměř okamžitě, ale krátce a i přesto jsem byl  schopen běhu. Dostali jsme se k požárnímu schodišti, po němž Kurt  okamžitě začal sbíhat  dolů. V nártu mě nyní tepalo velice znatelně.

            „Kam to běžíš?“ zahulákal jsem z plných plic za ním.

„To přesně nevím, Foxi! Doufám ale, že si to tady ještě pamatuju! Jo mimochodem! Nedívej se za sebe!“

…jeden z nás za vámi se vláče… ozvalo se mi v mysli jako výstřel.

Měl jsem sto chutí udělat opak varování, ale strach z toho, co za mnou je, mě hnal dál. Přirozeně jsem měl každou chvíli pocit, že se na mě něco sápe. Možná se mi to zdálo díky stísněnému prostoru, ale uvědomil jsem si, že běžím neustále velice rychle. Sprintovali jsme chodbami nemocnice, podél jejíž stěn ležely na lehátkách samé mrtvoly. Nesoudil bych, že jsme v nemocnici, nýbrž v márnici, kdybych nezahlédl za rohem mihnout se zdravotní sestřičku ( pokud ovšem taky nebyla mrtvá )

            Odboček bylo snad na milion a vzdálenost mezi mnou a vedoucím byla stále konstantní. Nevěděl jsem ale, jak dlouho to vydržím, vzhledem k neznámu pronásledovateli. Nejistota byla také ale to jediné, co mě hnalo. Dostali jsme se do dlouhé chodby s širokými skly podél stěn. Skrz ně jsem najednou spatřil Jewolleryho, jak mu uskakují operační lůžka z cesty, jak proráží zdi a v jeho závěsu  Hannah s Tedem. Měl ve tváři výraz naprostého šílenství, bulvy mu málem vylézaly z důlků.

„Tede! Tede!“ zařval jsem, ale nebylo mi to nic platné. Běžel  dál a asi mě vůbec neslyšel. Na konci chodby byly křídlové dveře, za nimiž jsem matně spatřil další operační sál. Jakmile k nim průvodce  dospěl, rozrazily se a za nimi byl úzký most, vedoucí kamsi do neznáma. Když jsem se k němu doběhl, přesvědčil jsem se o jeho nestabilitě. Nad námi jsem spatřil klenbu z onoho masívu a pod sebou ve skalách zachycené stroje, vrážející písty do tekoucí lávy pod nimi. Vše doprovázel ohlušující hluk a hřmot. Poté začalo vše kolem nás blikat a chvíli jsem běžel na poušti, chvíli na polární planině. Pak jsem  se objevil v labyrintu úzkých uliček, ve kterých jsem Kurta málem nadobro ztratil, nebýt dobrého typu, kudy asi běžel. Byl jsem zasněžen, zaprášen a mé plíce na tak intenzivní a krátkodobou změnu klimatu nereagovaly nejlépe, nesnesitelně mi v nich bodalo. Jakmile jsem  znovu průvodce našel, zhlédl jsem v dálce kolmou, dobře známou chodbu, v níž se prořítil Jewollery s mlhovinami kolem sebe. Trvalo nám chvíli, než jsme se k lomu uličky dostali a vběhli do ní.

Jewollery rozrazil dveře s nápisem „BASEMENT“  se mnou a Kurtem v patách.

„Foxi! Jak…jak jste se  sem dostali!“ hulákala za mnou  hystericky Hannah. Všichni jsme se vřítili do obrovské haly, jejíž konec byl v nedohlednu, deformující se v důsledku perspektivy. V řadách kolem nás se nacházeli skříňky jaké bývají v šatnách.

Jewollery se zhroutil k zemi a mlhovina z něj vyletěla. Přistála na podlaze a zhmotnila se do lidského těla. To bylo  zubožené tím nejhorším možným způsobem. Byla to žena, která se snažila odplazit se k jakési skříňce. Najednou  jsem na zádech pocítil ledový závan tak silný, že jsem se domníval, že mi umrznou. Nebyl jsem s to pohnout se. Začal jsem hluboce dýchat…

Chcípneš!

Ne! Prosím! Nic jsem vám neudělala… vzlykot.

Rozpářu tě jako svini, vědělas toho až příliš!

Nikomu nic nepovím… jen mě nechte, prosím… zoufalý nářek.

L’cho ea chas.

„Chyť ji pevně…“ hlesl jsem.

Nééé, u všech svatý…  chroptění.

Bylo to nutné?

Ano, přiveďte sem další. Zemřít musí všichni, kdo se o tom místě vědí. A prozkoumejte ten zatracenej hotel.

Ano, pane.