Coming of brood

omluvte prosím gramatické překlepy, nechtělo se mi dělat korektury (a hlavně se balím a spěchám na intr) jo,ještě: kde nezná hru StarCraft, nic mu to asi neřekne, protože povídka obsahuje postavy z této hry... :( enjoy.

Lidstvo už ovládlo téměř všechny hvězdné systémy, vybudovalo si dobře střežené základny a nastolilo pořádek ve vesmíru. Jedny z největších nalezišť surovin se nachází na planetě FEAR.

23.6.2268, planeta FEAR.
Záznamy z deníku vojína Paula Waltera.

6:00 – Vstávám, jako vždy trochu dříve než ostatní, pozoruji spícího Nexe a přemýšlím s kým mám dnes hlídku. Na displeji přehrávače nacvakám pětku a pořádně to osolím. „Libé“ zvuky skupiny ATOMIC DANCE rozvíří vzduch v pokoji.
„Waltre, já tě zabiju“, ozývá se Nex, ale nějak se nemá k činu – je tu nový a ještě si nezvykl na můj osobitý životní styl.
„Když to nechceš poslouchat“, vložil se do diskuse Brand, „tak to prostě vypni“ – a zároveň se ozvalo tiché tzzt, jak svým laserem přestřelil kabel od napájení. Často se vychloubá svým střeleckým uměním – už mi to leze krkem, zase vyhodím dvě stě kreditů za nový kabel.
Probouzí se zbytek pokoje a za pět minut už se ženeme na snídani.
Hlídka mi začala v 9:00, měl jsem ji se Skartem. Už od prvního dne jsme se nenáviděli. Oblékli jsme výstroj a vyšli ven.
Nedaleko základny se objevil menší kráter a náš úkol byl prozkoumat jej a podat hlášení. Byla to rutina dokud.....
-„Kryj mě, slezu se tam podívat.“
„Á, náš posera potřebuje krýt, nebojíš se jít sám vysrat?“
Kašlal jsem na něj, Skart si prostě musel rýpnout. Na dně díry nebylo nic co by stálo za zmínku, ale když jsem se chystal vylézt nahoru, uviděl jsem modrý záblesk světla a uslyšel Skartův výkřik. Bylo to jasné, dragoon ho dostal. Stále víc se jich pohybovalo kolem základny a svým partyzánským způsobem boje zmenšovali naše řady. Velitelství nebylo schopno vydat rozkaz k trestné výpravě a naši vojáci umírali dál.
Takže Skart uz je tuhý – taky dobře, truchlit pro něj nebudu. Počkal jsem ještě asi pět minuta a pak vylezl. „vojáci, velitelství schválilo na požadavek a k vaší rotě budou přiděleni dva doktoři.(doteď jsme si zranění na bojišti léčili sami) Naše nadšení bylo ještě větší, když jsme zjistili, že doktoři jsou vlastně doktorky(a pěkné kočky!). Jedna se jmenovala Cathrin, druhá Jane.
Druhý den jsem šel s Nexem, Jane a Candym(jeden z mých dobrých přátel) na průzkum oblasti, kde včera radary zaznamenaly pohyb. Všude kolem se zdvihaly skaliska a všechna tři Slunce už stála vysoko na obloze. Jako doprovod vedle nás kráčel bojový robot Goliath. Najednou se mi začalo zdát že se vzduch kolem nás nějak chvěje – jako když je hodně rozehřátá zem, nebo.... když někdo používá maskování! Za námi se ozval výbuch který srazil mě a Jane (šli jsme vzadu vedle sebe) na zem. to vybuchl náš doprovod. Zaujali jsme bojové postavení, ale nic podezřelého nebylo vidět. Vtom se to stalo – Krev vystříkla a Candy padl na zem rozpůlený na dvě části! Nex zařval a začal zuřivě střílet kolem sebe a já střílel do míst, kde dřív stál Candy. Nexova střelba utichla a k nohám se mi dokoulela jeho hlava s vytřeštěnýma očima. Za sebou jsem zaslechl tiché zasyčení – jako když se otevře limonáda. Hodil jsem sebou na zem a udělal kotoul. Nade mnou prořízl vzduch ostrý svist. Odkulil jsem se stranou, chytil vystrašenou Jane za ruku a vyběhl směrem k základně. Cestou jsme si oba píchli Stimpack, ale nezdálo se že by nás TO chtělo pronásledovat.l
Za pár minut po příchodu si nás zavolal generál, chtěl, abych mu popsal dnešní misi.
Hmmm.. máme asi co do činění s novou, neznámou jednotkou, říkáte že byla maskovaná?
„-Pravděpodobně a také asi používala sečnou zbraň.“
„To vypadá na Protosse, jestli je to tak jak říkáte, je to velmi nebezpečná zbraň v rukou těch stvůr!
doktorkou Stonková, můžete k tomu něco dodat?“
„Mohu vám ukázat následky té zbraně.“
„Opravdu? vzala jste nějaký vzorek? Ukažte!“
Jane si svlékla kombinézu a odkryla slušivé růžové tričko, ale když jsem sjel pohledem níž, uviděl jsem jak jejími bílými přiléhavými kalhotami prosakuje velká krvavá skvrna.
„Proboha doktorko, proč neležíte marodce – s proseknutou nohou!?“
„Myslela jsem si že byste to měl vidět.“
Mezitím si svlékla i kalhoty a já uviděl asi dvacet cm dlouhou krvavou čáru, která se jí táhla od stehna dolů, téměř až ke kolenu – ránu měla provizorně zašitou několika stehy, ale zraněné místo celé vydávalo namodralé světlo. Na zem stékala krev a generál i jeho tajemník nebyli schopni slova.
„Zavolejte doktora, máme zranění v A8,“ vykřikl generál do mikrofonu.
„Ne, to bude dobré, já to zvládnu, jsem přece dok to – a bledá Jane se sesula na zem od kaluže vlastní krve. Naštěstí už tu byli doktoři, kteří ji jemně položili na nosítka a odváželi na ošetřovnu.
„Věděl jste že je zraněná?“ Obrátil se na mě generál a z jeho očí sálal chlad.
„Ne pane, ničeho jsem si v tom zmatku nevšiml“
„Dobře, můžete jít“
„Rozkaz“

„Pohyb, pohyb, okamžitý přesun do jižního sektoru, vypadá to na tossy.“ rozběhl jsem se chodbou, za cesty si ještě dopnul výstroj a touž jsem stál u bunkru. V dálce bylo vidět protosy, kteří jakoby váhali. Elektronový dalekohled mi ukázal početnou skupinku zealotů, dragonů a archonů. Ale co mě znepokojovalo byly červené koule podobné archonům – na ty si dám pozor.
Na průzkum vyrazila naše Science vessel. Z řady protossů vyjela Červená koule – jako by jí šla naproti. Zničeno nic Vessel vybuchla a hordy protonů vyrazily do útoku. Vzduch se naplnil ohněm a kouřem od hlaví tanků a robotů. tál jsem vedle Tedda(můj nejlepší přítel – už od školy) když se přiblížila ta červená koule. „Tu máš parchante“ procedil mezi zuby Tedd a začal do koule chrlit proud žhavého železa. Předal jsem se k němu, ale najednou jeho střelby utichla. „Co je, došla ti munice?“, Zazubil jsem se na něj a úsměv mi strnul na rtech – hleděl jsem do chladných, prázdných očí – tohle nebyl Tedd. Jako ve zpomaleném záběru jsem viděl jak na mě míří svou zbraň a mačká spoušť – břichem mi projela ostrá bolest a mysl se mi zatměla.

Probudily m ostrá světla ošetřovny – „Tak ses probral!“ –U postele seděla Jane. „Měla jsem chvilku času, tak si říkám: skočím za tebou. Ten Tedd – co tě sejmul – to byl pěkný parchant co? – jeden takový debil ti skoro posere život ....
„Vypadni!“ zařval jsem na ni. „Tedd byl můj kámoš a nedovolím abys o něm takhle mluvila!“
Za týden v mém břiše nebylo po průstřelu ani památky a já byl opět předvolán před generála.
„vojáku, popište mi chování svého přítele – byl nějak psychicky labilní, nebo něco takového?“
„Ne pane, tohle by Tedd nikdy neudělal, myslím že to má na svědomí ta červená koule.“
„Ano, to je i naše hypotéza, stalo se totiž více případů tohoto typu – nepřítel se nějak naučil OVLÁDAT naše jednotky. Dobře, to je vše co jsme chtěli vědět. ještě moment, vít kdo vás tenkrát u toho bunkru zachránil.?“
„Ne pane“
„doktorka Jane Terasová skočila na vašeho „přítele a držela jej aby vás nemohl rozstřílet na ...ehm sračky.“
„Do prdele!“
„Co prosím?“
„Nic pane, to mi uklouzlo.“
„Můžete jít.“

Kráčel jsem po chodbě do generálovy kanceláře a přemýšlel jak si JI udobřit. Mám koupit radši bonbošku, nebo trochu chlastu... z úvah mě vyrušilo červené světlo a plechová hlas hlásající: Poplach! Poplach! poplach 3. stupně, zergské roje napadly západní koridor. Poplach!!! Vyběhl jsem směrem k výtahu, když vtom přestala jít elektřina. všechno pohaslo a já se v šeru doklopýtal k oknu. Z něj se mi otevřel výhled na hordy mutalisků, kteří drtili naši obranu. Ale to už startovaly Valkyry - naše nové letectvo. Mutaliskové chcípali po desítkách, ale svůj úkol už splnili – zničili detekční věže. Za nimi se valily hordy hyder a také podivná stvoření podobné pavoukům – ty se zahrabaly u našich tanků a já nevěřil vlastním očím – ze země vybíhaly asi metrové ostny, které zabíjely všechno živé a ničily i bunkry!
Za mutalisky přiletěla zvláštní stvoření s vakovitým tělem a na ně opět vyrazily
Valkyry. Tady se ale setkaly s tuhým odporem a nakonec podlehly těžké přesile. Tak jsem minutu za minutou přihlížel zkáze všeho, co tady naši předkové i my vybudovali. Už nezbýval ani jediný tank a z kouře a prachu se nořily další a další masy slizkých příšer. Začaly ničit hlavní velitelské centru, to kde jsem byl já.
budova začala hořet a já se snažil dostat z kouře a dosahu plamenů. Jako ve své nejhorší noční můře jsem vadnou uviděl stěnami prorůstat slizké vlákna a chodby se pokryly lepkavou zelenou tekutinou. Budova už nehořela, ale já cítil že se se mnou něco děje. Svaly se mi škubaly v křečích, hlava jako by se mi měl rozskočit. ...Padl jsem do bezvědomí. Probrala mě červeŇ – co se to děje, všechno je červené a ... moje ruce!! Místo rukou vidím slizké pařáty podryté hnisajícími vředy, ale... není to špatné. Vyskočil jsem na nohy – vida, dokonce jsem rychlejší. Otevřu dveře skladu a vidím jak se v rohu místnosti krčí nějaká žena, je celá v bílém – připadá mi povědomá, myslím, že se jmenuje Ja......, ale to je jedno, teď mám chuť
Z A B Í J E T !!!

---