Trochu brečet

Včera večer jsem si sedl v pyžamu a froté županu s kýblem zmrzliny na gauč a díval se na Deník Bridget Jonesové. Když ten film skončil, asi půl hodiny jsem uvažoval, proč ještě doprdele nebrečím. A tak jsem si pouštěl pořád dokola melancholické písničky od The Fratellis. Po dvou hodinách poslouchání dojatých refrénů typu You’re lonely jsem se vrátil z křesla na gauč, zahleděl se do blba a řekl si: „Proč ještě do háje nebrečím?“ Zeptal jsem se na to Lenky Křížový, která taky potřebuje brečet, a Báry Blahový bláhový, jež to pro nynějšek nemá v životě nejjednodušší. Lenka se začala smát a Báře zbylo jen bezmocné kroucení hlavou.

Ten den jsem si oblékl svůj šedivý, už vyrudlý baloňák, který mi dodává takové to mnišské charisma díky peleríně vzadu, a užíval si, jak vlaju ve větru. Vítr začal škubat těch pár květů, co plaše vyrostlo, aniž by vlastně věděly proč, a vymetal s nimi prašnou, rozkopanou cestu připomínající Divoký západ. Když se na obzoru naproti mně vztyčila vysoká, rozložitá osoba a slunce zasvítilo jako v pravé poledne, maně jsem nahmatával kolty u pasu, až jsem jen zavrtěl hlavou a dal si pomyslnou facku: starče, starče, tobě už kejsne mozek, viď, ty náš hlupáčku stará? Když už mluvíte laskavě sami se sebou, je to fakt zlý. Protože já nemluvím laskavě nikdy s nikým, obzvláště ne se sebou.

Včera večer jsem si sedl v pyžamu a froté županu s kýblem zmrzliny na gauč a přemítal, jak je to dávno, co jsem sakra brečel. Viděl jsem umírat svýho dědu, kašlal všude kolem sebe krev a kynul mi rukou, ať okamžitě koukám zmizet, a matka mu na pohřbu plivla na rakev, jen proto, že sem ho měl raději než ji. Zažil jsem Vánoce bez rodičů i s rodiči, se střechou i bez střechy, s knihami i bez knih a nikdy jsem kvůli tomu nebrečel. A teď, teď, když už mi zbylo jen velký, černý, kulatý a zapatlaný Nic, bych měl asi konečně brečet. Vypustit hráze, vypustit to ze sebe, spustit a skončit, až když se rozpustím v jezeru slz, skončit, dokud ze mě nebude jen mořská pěna na vrcholcích vlnek ohromné masy vod, slaných právě jako ty slzy. Zamyslel jsem se, co takový normální člověk dělá, když má v ruce jenom Nic a nic se mu nechce a zdá se mu, že velký Nic je jen na dvě věci a má za úkol jen deptat a všeobecně narušovat morálku mužstva (nebo spíše mušstva, vzhledem k tomu, kolik vážím, heh), a napadlo mě, že když člověk má Nic, neznamená to, že má Nikoho. Když za mnou přišel Martin Mlýnek, uvažoval jsem, že se mu nejspíše vrhnu kolem krku a řeknu o všem, co se mi děje, co mi vadí, co mě sere, co mě drtí a promočím mu celý rameno, ale ten blbec jen přišel až ke mně, stále se na mě dívaje (má takový fakt obrovský upřímný oči, ve kterejch se člověk pomalu utápí, když si nedá pozor), čímž on si získává respekt, alespoň si to myslí, a řekl: „Honzo, ty máš rozšířené zornice.“ Co na tohle říct? Minulej týden jsme byli na Skleněný louce ještě s několika lidma, mezi nima byla i Klára Škrdlíková a ta se začala všem dívat do očí a pokaždé řekla takový to „sakra“. Když jsme z ní konečně vytáhli, o co se jedná, spustila, že v nějakém tom dívčím (nebo už ženském, zabila by mě, kdyby zjistila, že ji ještě stále považuji za dívku) četla, že když se člověk dívá na někoho, kdo se mu líbí, tak se mu nepřiměřeně rozšíří zornice. Nikomu se při pohledu na Kláru nerozšířily zornice, jenom Petrovi, ale ten se nepočítá, protože ten je gay, alespoň to o sobě říká, a Klára popravdě moc nevypadá jako chlap. Tak jsem na Martina vrhl znechucený pohled a vysvětlil mu, že za jeho zády je světlo.

„Ale to se ti majů zornice zmenšovať, Honzo.“

Aha, jasně. Co na tohle říct? „Sakra.“ Díval jsem se dál na Martina se svýma rozšířenýma zornicema a uvažoval jsem, že bych mu mohl říct, že mám tři dioptrie na každým oku a žádný brýle, že krátkozrakým lidem se tohle prostě stává. Myslím, že by mu ani nedošlo, že při pohledu na ostatní lidi se mi ty debilní zornice nerozšiřují. A tak jsem se na něj jenom dál díval a nic neříkal. Potom přišel Míša Miller a šli spolu kajsi do hospody na pivo. Seděl jsem sám ve svém pokoji, chystal jsem se, že se převleču do pyžama, vytáhnu z mrazáku kýbel zmrzliny a pustím si Bridget Jonesovou.

Do prdele. Zmrzlina došla.