Kapitola XIV. - VELKÉ VYSTOUPENÍ

Další měsíc jsem ale začal vystupovat i studovat. Bylo toho najednou trochu moc, ale dalo se to stihnout. Vystoupení se lidem líbilo a studium mi taky docela šlo. Teta mi každý den vařila oběd. Vždy za mnou přes poledne zašla domů a společně jsme se najedli. V cirkuse toho po mě ale chtěli stále víc. Přibylo mi několik vystoupení. Musel jsem pořád trénovat, a tak mi ty předepsané léky už nestačily. Trochu jsem si zvýšil dávky. Co jsem měl ale dělat? Nemohl jsem s tím skončit. Se studiem ani s vystupováním. Vystupování mě i trochu proslavilo. V novinách o mně zase začali psát. Novináři chodili na vystoupení a fotili mě. Majitel věděl, že je to má zásluha a tak mi trochu zvedl plat.

Čas už se zase splašil…  Ani jsem si to neuvědomoval. Jenže jednou jsem otevřel schránku a v ní našel svatební oznámení. Honza se ženil. Neváhal jsem a příští sobotu odjel slavit. Můj kamarád se přece ženil! Nevěstu jsem poznal až na svatbě. Jmenovala se Aneta, byla milá a Honzovi jsem ji schválil. Smál se. Byl jsem rád, že ho zase vidím. Dokonce přišlo i pár lidí ze školy. Celý den probíhal skvěle. Všechno podle plánu a všichni se skvěle bavili. Když jsem zahlédl vycházející slunce, bylo mi líto, že už svatba končí. Ale co se dá dělat, něco končí každý den…

Co ale neskončilo, byl můj stíhací závod všedních dnů. Ještě, že mi škola šla skoro sama. Všechny zkoušky jsem zatím udělal bez problému a vystupování mělo stále větší úspěch. Lidé měli zájem vidět jediného trpaslíka v republice. Než jsem se nadál, táhlo mi na pětadvacet. Vůbec jsem si to neuvědomoval. Věděl jsem, že nebudu dlouho žít, ale nepřipouštěl jsem si to. Cítil jsem se dobře. Byl jsem v plné síle. I ty prášky už jsem nepotřeboval. A tak jsem je už ani nebral. Teta mi uspořádala velkou oslavu. Mělo to být překvapení, ale několikrát jsem ji slyšel telefonovat. Volala mým spolužákům ze střední, aby přišli. O tom, že to vím, jsem jí neřekl. A tak když přišel onen den a k nám dorazila ta spousta lidí, dělal jsem překvapeného. To, že jsem šťastný, už jsem ale předstírat nemusel… Po dlouhé době jsem viděl lidi, se kterými jsem strávil několik let. Nezapomněl jsem na ně, spíš jsem o nich nepřemýšlel. Ale byl jsem rád, že přišli. Vzpomínali jsme na školní léta a hodně se při tom nasmáli. Je zajímavé, kolik zdánlivých maličkostí si člověk uloží do paměti, aniž by si to uvědomoval. Když jsem se s nimi loučil, obloha už byla posetá hvězdami. Odjeli a já si uvědomil, že už je možná nikdy neuvidím…

Hned na druhý den jsem se vrátil do všední reality. Však mě taky plně zaměstnávala. Sice jsem stíhal, ale na nic jiného mi už nezbýval čas. Během dalších týdnů jsem se trochu více věnoval učení.Už se začínaly blížit státnice. Táta za mnou přišel do pokoje, který už vůbec nevypadala jako pokoj dítěte.

„Rudolfe, nech prosím toho vystupování v cirkuse. Peněz už máme dost. Tebe to zmáhá a  navíc se teď musíš určitě více učit…“

Díval se na mě smutnýma očima a doufal, že dostanu rozum. Tak tomu říkal. Mít rozum pro něj znamenalo, že na něm budu závislý. To jsem nechtěl.

„Tati já s tím neskončím. Zvládnu oboje. A chci ti alespoň nějak pomáhat.“

„Já nechci, ať mi pomáháš. Chci mít zdravého syna. Jenže ty se jenom huntuješ…“

Zvedl se a odešel. Chtěl, abych se nad tím zamyslel. Já o tom všem přemýšlel, ale nehodlal jsem změnit svůj přístup. Nebudu jako příživník. To, že mu trochu přispívám je to nejmenší, čím se mu můžu odvděčit.

Další den jsem proto zase vstal za šera a šel do cirkusu. Trénovali jsme nové vystoupení. Byl jsem zvědavý, co na něj řeknou lidi. Kvůli vystupování jsem vstával brzo i mnoho dalších dnů… Až přišel ten významný den. Měli jsme premiéru. Lístky byly vyprodané během několika hodin. Pocítil jsem trému. Přes závěsy ke mně pronikala záře reflektorů. Co když se to lidem nebude líbit? Byl jsem na pochybách. Tentokrát přišli i teta s tátou. Byl jsem rád, ale o to víc nervózní… Naše vystoupení bylo zařazeno na konec, jako zlatý hřeb večera. Měl jsem sucho v ústech. Ostatní mě povzbuzovali. Srdce mi přesto tlouklo jako o závod. Přišel můj čas. Pomalu jsem vycházel před oponu. Publikum tleskalo. Stačilo jim jen mě vidě. Já si chtěl ale potlesk zasloužit, a tak jsem začal dělat svou práci. I když jsem nikdy nevěřil v Boha, modlil jsem s k němu, aby se mi všechno povedlo…