kapitola XV. - PROSÍM ČAS O MILOST (KONEC PŘÍBĚHU)

A povedlo. Neudělal jsem jedinou chybičku. Potlesk neutichal. Měl jsem v očích slzy.
A společně s ostatními účinkujícími odešel do šaten. Přišel za mnou táta.

„Jsem na tebe hrdý. Nikdy bych nedokázal to, co ty,“ řekl a objal mě. Byl jsem šťastný. Jenže najednou se mi zatočila hlava a cítil jsem,  jak slábnu. Ten pocit jsem už znal. Všude kolem se ozýval jásot, potlesk a křik. Já slyšel jen tlukot svého srdce.

Zase mě odvezli do nemocnice a jsem tady vlastně doteď. Jak jsem vám na začátku svého vyprávění řekl, čekám na vizitu. Nevím, co mám čekat. Snad se to stalo jen proto, že už neberu ty prášky. Doktor mi určitě předepíše další a všechno bude zase v pořádku. Určitě. Kde ale vlastně beru tu jistotu? Kdyby tu alespoň se mnou byl táta. Nebo teta. Chybí mi tu a á se začínám bát.

Ozve se zaklepání. Dovnitř vejde pár lidí v bílých pláštích. Poznávám jen svého lékaře. Napjatě čekám co mi řeknou.

„Dobrý den, Rudolfe,“řekne mi známá tvář.

„Dobrý den.“

„Mám pro Vás smutné zprávy. Vzpomínáte si, jak jste u nás byl naposled?“

„Jistě, měl jsem něco se srdcem. Vy jste mi napsal nějaké prášky, já je bral a zlepšilo se to.“

Slyšel jsem svá slova, ale přestával jsem věřit těm posledním…Zlepšilo se to. Kdyby se to zlepšilo, tak tu nejsem.

„Ano, zlepšilo. Ale také jste na sebe měl dávat větší pozor a šetřit se,“řekl mírně.

Neodpověděl jsem a on pokračoval.

„Nerad vám to říkám, nevím jak začít. Zase jsme Vám udělali jistá vyšetření. Nic jsme nevynechali. Samozřejmě je váš stav ovlivněn i tím, že jste trpaslík. Máte před sebou nanejvýš měsíc života. Je mi to vážně líto, ale už se nedá nic dělat.“

Nevěděl jsem, co říct. Nebylo co říct. Doktor mě poklepal na mé maličké rameno.

„Držte se. A zavolejte příbuzným. Ptali se na vás, řekl jsem jim, že jim to povíte sám.“

Opět jsem neodpověděl. Bílá delegace odešla. Opět jsem zůstal sám. A najednou věděl, že už sám zůstanu… Zemřu ve věku, kdy většina lidí ani nedospěje. Moderní muž se nežene
k rodinnému krbu. Netouží se usadit. Dneska je každý volný, nezávislý a věčně mladý. Na věku nezáleží, každý je přece mladý tak, jak se cítí. Jenže pocity mi život neprodlouží. Zavolal jsem tátovi, tetě a taky Honzovi. Chtěl jsem, aby za mnou přijeli. Vše jsem jim řekl s ledovým klidem. Musel jsem působit jako cynik. Otočil jsem se na pravý bok a koukal z okna. Chtělo se mi spát.  Hlavě mi však zněl tikot ubíhajícího času. Vždy byl mým protivníkem. Nakonec jsem usnul.

Hned ráno všichni tři přišli. A přišel i Radek. To jsem nečekal. Oči se mi zalily slzami. Chtěl jsem je vidět. Potřeboval jsem je vidět, ale neměl jsem na to sílu. Sedli si vedle mě a objali mě. Měl jsem pocit, že mé maličké tělo snad umačkají. Nevadilo mi to. Byla by to milejší smrt, než abych byl sám uprostřed noci. Pevně jsem se jich držel a doufal, že tahle chvíle bude trvat navždy…  Čas mě zase nevyslyšel.