nestojí za pojmenování

Měl bych se oholit. Tuhle větu jsem si zapsal asi před dvěma rokama s nadějí, že z ní v určitém kontextu bude sálat to správné estetično. Buď tomu tak není, protože z tý věty na mě kouká jen pár těch vousů z postadolescentního strniště, nebo jsem zatím nenašel to správný místo kam bych to holovětí napasoval. Měl bych se oholit. Seru na to, jdu radši ven. Odpusť milý čtenáři jestli to zasmrádlo lacinou vulgaritou, je to jen pokus být co nejautentičtější. Někdy jsem sprostej, až mě z toho bolí uši.

Venku kvetou keře. Jsou to magnólie. Říkala mi to bývalá spolužačka. O tý se rozepisovat nebudu. Zavonělo by to „lyrickou neupřímností“. Neboj čtenáři, nebudu ten papírový zločin přespříliš natahovat. Původní záměr bylo napsat, krátký úsečný text, který by díky své malé ploše nemusel nudit. No ale to ona si ruka pak stejně píše co sama chce. Tak uvidíme jak to dopadne.

Zaleju květináčky. Popotáhnu očima to budoucí sedmiprstí výš k slunci. Ne moc, stodvacet čísel bude na balkóně akorát. A i na tom zůstane do podzimu trocha optimismu. „Budiž fotosyntéza!“ Kurva, to se moc nepovedlo, ale co mazat to nebudu, nechám tu ruku volně plavat po klávesnici a pak mě za to třeba ukamenuj, čtenáři.

Podívám se za ucho…jako bych slyšel trávu růst…Odpálím to třeba tady. To co nám zbylo z podzimu a co mělo vydržet až do léta. Sedí se tu hezky. Výhled na stromy sprostě vklíněné mezi paneláky, na lidi spěchající z práce do obchodu, z obchodu do práce. Krása až zraky přecházejí. Hrají barvami. Od něhobílé (když jsem něžný jsou takové) až po krvavě rudou (tu co se musí svléknout než se půjde domů). Za tohle se omlouvat nebudu. Jak se omlouvá příliš často, nějak se těm omluvám přestává věřit. Alespoň jsem se vyhnul vulgaritě, ale to bude tou smířlivou harmonickou náladou a pokouším se být autentickej.

Zajímalo by mě jak by to vypadalo, být totálně autentickej (z jistých důvodů nechci psát totálně-realistickej) za jistých okolností (se změněním vědomím). Už vidím ten blábol. To je nesdělitelnej zážitek a pokus chytat něco z toho světa na papír by skončil nejspíš fiaskem. Buďme rádi, že se smíme alespoň dívat, Vy, kdo se dívat chcete a pak zmateně lysergovat někde mezi domovem a prostorem uvnitř hlavy. Radši se omluvím ještě jednou, vážně se nejedná o nějakou glorifikaci a propagaci toxikomanie (stejně je to hnusný slovo, i když možná v jiným kontextu…).

Měl jsem radši dělat něco užitečného, třeba sázet stromky. Snad Tě o tolik času neokradu milý čtenáři. Když můžou jiní co bych nemohl já, navíc na netu, nejsem tak nebezpečnej, jako třeba „hudebník“, kterej svoje „super nový progresivní cd se spoustou nových vlivů a několika exkluzivními hosty“ za podpory vydávací a co já vím jaký ještě firmy tlačí všemožně kde to bude vidět  a slyšet. V tom máš čtenáři výhodu, text vyžaduje aktivní přístup, takže kdykoliv můžeš vypnout, kliknout na šipku, použít myš, mozek a posuvník a podívat se co nám servíruje dnešní básnické menu. Snad to bude lepší než včera.

Už to nebudu zbytečně natahovat.

No a pak, že to na jaře nejde. Jen je to víc ukecaný, roztříštěný (jak říká jeden známej: Je to celý nějak na hovno!) a vejde se tam póza a spousta dalších neduhů, ale ty mi můžeš vytknout sám, čtenáři, ať to nedělám moc dlouhý. Končím, nebudu už dál týrat slova, nechám si to na jindy. Tak zas třeba někdy, čtenáři. Zdar.