Cesta

 CESTA

    Přeletěl nade mnou pták. Docela obyčejný pták. Já jsem zvedl hlavu a zahlédl jsem ho. Jen na moment, kratičkou chvilku. Něco se ve mně na ten okamžik zastavilo a já měl pocit, že stojím někde jinde. Ten dojem zmizel jako ten pták a zbylo po něm jen prázdno v srdci.

     Kéž bych v tu chvíli mohl zastavit čas a prohlédnout si svou duši zevnitř. Zjistit co se ve mně hnulo. Chtěl jsem být tím ptákem a být někdo jinde. Stál jsem a uvažoval, kde je chyba. Byla všude. A já se rozhodl, že tentokrát neposlechnu svou hlavu, ale své srdce. Bylo na čase! Tak úpěnlivě na mě volalo celý život a já tak zarputile předstíral, že je ticho, že to jen bzučí mouchy nebo jsou to chiméry mého vědomí.

    Letěl - tak hladce klouzal po azurovém nebi. Už tě neposlechnu rozume! Jsi dobrý sluha, ale špatný pán, kvůli tobě se v noci budím se slzami. Svázal jsi mě v okovech, ale já jsem svobodný člověk. Teď už budu svobodný. Zítra nepůjdu do práce - tak jako každý den, pořád dokola. Nevstanu v šest, neumyji se a neposnídám- tak jako každý den, pořád dokola. Nepojedu trolejbusem domů po směně, abych si odpočinul před směnou další. Abych měl peníze a mohl dál být tvým otrokem!

     Děláš chybu.

Řekl mi klidným hlasem.

     Děláš chybu, protože nevíš…

Už mlč! Teď já jsem tady pán. A rozhodl jsem se, že svět už mě nezastaví.

     Svět ti ustřelí hlavu když ji vystrčíš!

Pak ať ustřelí! Nevystrčím jenom jí. Nebojím se smrti. Víc se bojím života jaký lidé žijí.

     A tak jsem šel. A když jsem dorazil na pobřeží moře, chvíli jsem bosý stál ve zpěněných vlnách, které mě hladili po nohách. Jako by mě chtěli zachytit a vzít k sobě, ukázat mi něco kouzelného.

     Tak se mnou vlny chvíli koketovaly, dokud jsem měl zavřené oči a ptal se svého uraženého srdce na radu.

     Lákalo mě na obzor, k červenému zapadajícímu slunci, jež se zračilo na zvlněné hladině nekonečného oceánu. To volání bylo stále silnější, stále naléhavější! Cítil jsem, jak se mi pod sílou toho křiku podlamují slabostí kolena. Toužil jsem vykročit a jít, ale stál jsem zabořený v mokrém písku. Po kolena ve slané pěně z mořské vody.

     „Zdá se jako by si chtěl umět chodit po vodě.“

Otočil jsem se za tím hlasem. Na pláži stál starý vousatý muž v potrhaném oděvu. Vypadal jako rybář z nějakého starého obrazu plného nostalgie. Namalovaný rozmazanými barvami odstínů západu slunce, když stojí u svojí chudé, staré loďky z plachtou stejně potrhanou jako jeho šaty.

     „Chci jít tam! Tam na obzor!“ Skoro jsem křičel a hlas se mi chvěl rozrušením.

     „Ale stojíš po kolena ve vodě.“

Podíval jsem se na nohy a cítil se zase jako spoutaný. Najednou jsem nevěděl co mám dělat.

     „Pojď se mnou.“ Řekl stařík a vyrazil pískem podél břehu vpřed. Doběhl jsem ho a mlčky šel vedle něj. Přemýšlel jsem jestli něco říct, ale muž byl spokojen. Hovor mu nechyběl. Tak jsme mlčky šlapali pískem a já sledoval jak se mi zrnka přesýpají mezi prsty jako písečné duny za větru. Ohlédl jsem se a viděl za námi brázdu stop ztrácejících se v šeru.

     Již téměř po tmě jsme dorazili k dřevěné loďce, vytažené na břeh z dosahu přílivu. Byla přesně taková jako z toho obrazu na který jsem předtím myslel a já si připadal jako bych do něj najednou vstoupil. Stařec jí začal strkat k moři. Pozoroval jsem ho.

     „Pomůžeš mi?“ Otázal se a já se vzpamatoval. Společně jsme dostali člun na vodu a on nastoupil. Stál jsem vedle a držel se za bok, voda stále stoupala.

     „Chtěl si plout na obzor?“

     „Ano.“ Odpověděl jsem.

     „Tak proč nejdeš na palubu?“

Vydrápal jsem se na loďku a sedl si. Plachta byla napnutá a já nevěděl co bych měl dělat. Sledoval jsem starce, který jen tiše seděl a sledoval upřeně obzor. Byl jako vytesán z kamene. V pohledu tolik nostalgie. Jeho oči byly hluboké jako ten oceán před námi. Následoval jsem jeho příkladu a otočil se směrem k obzoru - směrem k západu.

     Loď se kolébala na vlnách a když jsem se otočil, břeh byl vzdálený a zahalený ve tmě. Slunce již zašlo za zenit a svět obklopila tma. Měsíc pableskoval mezi kovovými mračny, ale hvězdy vidět nebyly. Nadechl jsem se abych nasál tu vůni moře, překrásnou vůni svobody. Unášela mě jako vratká loďka.

     Vlny si s námi pohrávaly a já se cítil jako v rukou něčeho mocnějšího, než je možné popsat. Na téhle loďce jsem se vzdal plně do rukou víry v hlasu svého srdce. Noc se převalovala nad lodí a já slyšel všude kolem sebe hudbu. Šum oceánu. Vítr. Hudbu tak nevyslovitelnou a hlubokou…

     Neznám slova, která by popsala moje pocity, neboť jsem cítil jak má mysl pulsuje životem takovou silou jakou jsem si neuměl ani představit. To co jsem zažil, to co jsem viděl, cítil a slyšel. To vše se spojilo v… vše co bych mohl říct je jsou jen prázdná slova. Nedokáží ani naznačit co je to opravdový pocit svobody, odevzdání a volnosti. Jaké je to cítit, že život vám protéká tělem jako studená voda za horkého dne. Rozlije se do všech končetin a vše je zaplaveno tím pocitem.

     Dech mi vázl v hrdle tou silou, jež na mě doléhala. Snad hudba, ano hudba by dokázala vystihnout co vystihnout chci, neboť slova jsou na to slabá. Nebylo ani žádných slov tam na širém moři, jen tóny - jako vzdechy samotného boha nebo vesmíru a všeobjímající ruce Země. Byl jsem přímo v jejím náručí a houpání vln mě nakonec odneslo do země snů, neboť jsem byl již unavený dnem, jež mi toho ukázal tolik. O tolik víc, než jsem stihl za léta svého bytí.

     Probudilo mě mrholení pěny ze studených vln rozbíjejících se o příď. První můj pohled patřil obloze, nepropustně zahalené kovovým pláštěm mračen. Slunce bylo tam kdesi hluboko pod nimi. Pozvedl jsem hlavu a podíval se na záď. Stařec tam seděl u kormidla, tak jako v noci. Zdálo, že zkameněl, že se za tu dobu ani nepohnul. Posadil jsme se a podíval vpřed. Avšak viděl jsem, že obzor je stále stejně daleko, jakoby jsme za celou tu dobu neurazili ani metr.

     „Proč ještě nejsme na obzoru?“ Zeptal jsem se zklamaně.

     „Nikdy ani nebudeme. Obzor bude stále před námi - tam kde se hladina setkává s nebem.“

Jeho slova ve mě probudily vlnu zklamání.

     „Takže nikdy nedorazíme do cíle?“ Tázal jsem se zoufale.

     „Když bude na cestě tvým cílem obzor. Vždy budeš zklamán.“

Snad jsem i pochopil jeho slova, neboť mě opustil pocit zoufalství.

     „Kam tedy plujeme?“

     „Plujeme po moři. Copak to není krása?“ Řekl tiše a já měl dojem, že řečí už pro něj bylo dost. Při těch slovech mě však znovu obklopil ten pocit naplnění. Přehnul jsem se přes bok člunu a nechal ruku v chladné a temné mořské vodě. Chvíli jsem se tak nechal unášen myšlenkami až najednou jsem uslyšel povědomé zvuky. Zvedl jsme hlavu a na nebi jako černé šípy letěli ptáci v hejně. Moji ptáci. Moji spasitelé. Když jsem je pozoroval věděl jsem, že je musím následovat.

     „Musíme plout za nimi!“ Vykřikl jsem a zamířil prstem na hejno. Stařec bez jediného slova hnul mírně kormidlem a loďka se pomalu sjednotila se směrem těch letců, kteří však již byli daleko před námi.

     Ten den kdy jsme pluli za ptáky, dávno zmizevšími z dohledu byl nejkrásnější v mém životě. Přes poledne z kovového nebe trochu sprchlo. Bylo nádherné sledovat kapky čeřící hladinu. K večeru začaly mraky houstnout a byli temnější a temnější. Teď již nebyly jako šedý kov, ale černé jako hlubina. Převalovaly se jako by spolu zápasily a já dostal strach. Setmělo se rychle, vítr zesílil a vlny s námi házely. Srdce mi tlouklo tak silně, že jsem jen čekal kdy mi vyskočí z hrudi.

     Večer začala bouře. Pravá mořská bouře a naše loďka byla jako korek na obrovských vlnách, jež se přes ní přelévaly. Tu jí vynesly do výše a tu se propadla kamsi do hlubin. Můj žaludek byl jako- vlastně nejen „jako“ na vodě. Měl jsem opravdu strach, strach jaký jsem nepoznal. Nikdy jsem totiž nestál tváří v tvář smrti, jež by kolem mě kroužila a poletovala jako teď silná vichřice. Držel jsem se křečovitě stěžně, ale stařec se zdál klidný, což mi dodalo odvahu. Začala mi být strašlivá zima, neboť jsem byl promáčený na kost deštěm a vlnami. Nebe rozčísl obrovský blesk, zdálo se, že rozsekl celý svět napůl a Zaduněl hrom! Tak ohlušující rána jako salva z děl. Vypadalo to jako výbuch atomové bomby.

     Bouře k ránu ustala a já padl vyčerpáním. Ve snu jsem sebou prudce škubl a probudil se. Byli jsme na břehu. Nebe bylo modré a slunce rozpalovalo zem. Kolem nás se tyčily rozervané útesy a široko daleko byli jenom kameny, skály a písek. Ani strom, ani trs trávy. To místo bylo smutné a plné podivné prastaré  trudnomyslnosti.

     „Kde jsme?“ Zeptal jsem se, ale stařec už tahal loďku zpátky na vodu.

     „Odplouváme?“

     „Já odplouvám. Zde se naše cesty rozdělí.“ Odpověděl a usmál se.

     „Ale co mám dělat?!“ Vykřikl jsem vyděšeně.

     „Ty máš svou cestu. Já do ní nepatřím. Dovedl jsem tě sem a dál už musíš sám.“

Potom naskočil do člunu, který se již kolébal na vodě a pomalu se vzdaloval. Stál jsem jako přikovaný a sledoval ho jak mizí ve vlnách. Zůstal jsem sám. Sám na břehu naprosto neznámé pevniny ze které čišela opuštěnost a žal.

     Snad bych tam stál i věčně, kdyby mě něco nevyrušilo. Ten povědomý svist křídel. Otočil jsem se a spatřil na kameni poblíž černého ptáka. Jediného v širé pustině. Roztáhl křídla a vzlétl směrem k vnitrozemí. Rozběhl jsem se za ním. Padal jsem a zakopával na kameních a útesech, ale běžel jsem dál, dokud jsem cítil jeho přítomnost a jeho směr.

     Nohy jsem měl již bolavé, poseté ranami a cítil jsem, že pokud nezastavím praskne mi srdce vyčerpáním. Přesto jsem nedokázal zastavit, táhlo mě to jako bych byl provazem spjat s rozjetým vlakem. Až už to nešlo! Padl jsem k zemi a marně se snažil popadnout dech. Hlava se mi motala a bylo mi na omdlení. Slunce se mi opíralo do zad a pot ze mě stékal v proudech.

     Konečně jsem dokázal upokojit svůj dech. Zvedl jsem hlavu, podíval se před sebe a zděšením jsem málem vykřikl. Přede mnou byla nekonečná poušť! Ano! Až kam oko dohlédlo jen masy zlatého písku, nízké duny, žízeň, hlad a smrt.

     Sedl jsem si a v zoufalství se neubránil slzám. Stékaly mi po tvářích a mísili se s potem, polykal jsem slané proudy, ale byl jsem mrtvý žízní. Seděl jsem tam až do pozdního odpoledne. Kam mě to zavedl pták? Copak mě zradil? Přivedl mě na jistou smrt, můj zachránce. Uvědomil jsem si jak rozporuplně to zní. 

     Když slunce zrudlo a zmenšilo se vstal jsem a hodlal jít dál, neboť cesty zpět nebylo a já pomalu opět nabýval střípky své víry. Jistě za těmi dunami poušť končí, pomyslel jsem si a vyrazil.

     Byla již tma a ochladilo se, ale já stále šel. Pořád rovně za nosem a za mnou stejná brázda stop jako když jsme šli se starcem po pláži k jeho lodi. Už jsem musel ujít mnoho kilometrů, ale poušť neskončila. Byla všude kolem mě. Ach, jakou já měl žízeň! Tak strašlivou žízeň. Chtělo se mi to vzdát, ale dokud jsem mohl, šel jsem dál. Nakonec mě vyčerpání přemohlo a já usnul tam uprostřed pouště.

    Umíte si představit, když ráno otevřete oči a podíváte se rovnou do tváře smrti? Chvíli nevěříte, že to ještě není jen noční můra, ale pak – pak zjistíte, že bdíte, že je to skutečnost. A ve vaší hlavě – ve vaší mysli je najednou taková prázdnota, zmar a strach vás zcela pohltí.

     V mém případě byla tváří smrti hlaveň pušky, která mi mířila doprostřed čela. Chvíli jsme se na sebe dívali, jako bychom se zkoumali. Hleděl jsem, třesouc se, do jejího jediného černočerného oka. Ucítil jsem náraz a byl konec – myslel jsem, že jsem mrtvý.

     Probudil jsem se na neznámém místě. Přesněji řečeno v neznámé místnosti. Dusné a malé, stísněné jako hrob.

     Hrob!

Ne nebyl to hrob. Avšak bylo to něco velmi podobného. Byla to kobka, malé vězení. Snad hladomorna. Co mě však zalilo pocitem naděje byl džbánek, který ležel vedle mě. Ano! Byla v něm voda. Hltal jsem jí, ačkoli byla teplá a chutnala ztuchle. A dřív než jsem se vzpamatoval, byl džbán prázdný.

     To byla chyba!

Ozvalo se odněkud zevnitř mého mozku. Poznal jsem ten hlas, byl to můj rozum.

     Kdybys mě byl poslouchal. Nedostal by ses do takové situace.

Od té chvíle co jsem se rozhodl odejít, jsem jej neposlouchal a on ke mně nemluvil. Teď jsem se rozhodl odpovědět, neboť jsem nemohl nic ztratit.

     Myslel jsem, že když budu poslouchat srdce, dovede mě kam chci jít.

Řekl jsem omlouvavě.

     A proto jsi dělal, že neexistuji? A tvé srdce tě dovedlo sem.

Musel jsem přiznat, že má pravdu.

     Zapomněl jsi na jednu věc.

Řekl.

     Na jakou?

     Nejsme se srdcem nepřátelé. Nemyslíš, že mělo nějaký důvod, že ti příroda nadělila nás oba.

Teď když to řekl, uvědomil jsem si co tím myslel. Oči se mi doširoka otevřely a já věděl.

     Odpusť.

Řekl jsem

     A pomoz mi - Pomoz nám.

Myslel jsem, že teď to bude dobré, že se situace vyřeší.

     Ale já nevím jak.

Ty slova zněli jako když hrobař zatlouká hřebík do rakve. Propadl jsem beznaději.

     Ještě to nevzdávej. Počkáme si a uvidíme.

Příliš mě ty slova nepovzbudili, ale byla to kapička naděje.

     Seděl jsem na zemi v té kobce a sotva jsme dýchal. Neměl jsem sílu na nic myslet, a tak jsem byl jako tělo bez duše.

     Večer mi někdo otvorem ve dveřích pohodil kus chleba. Vrhl jsem se na něj ač byl tvrdý a skoro plesnivý. Když jsem jej jedl vzpomněl jsem si na domov a připoutalo mě to k životu. Rozplakal jsem se, neboť jsem tušil, že brzy zemřu a už nikdy neuvidím nebe. Neuvidím stromy. Pořádně se nenajím ani si s nikým nepopovídám. Zemřu tady v kobce. Sám.

     V kobce s jedním malým průhledem ven jsem ztratil pojem o čase. Snažil jsem se co nejvíc spát. Věděl jsem kdy je tma a kdy den, ale v hlavě se mi to motalo a zmatek mě zcela dezorientoval.

     Vždy jednou za čas se vedle mě ocitl kus nějakého jídla a trocha vody. Tyhle úlomky světa mě drželi na hranici mezi životem a smrtí. Netuším jak dlouho jsem tam byl. Ale jednoho rána mě probudili výstřely a ryk boje přicházející zvenčí. Byl jsem k tomu však zcela netečný, neboť mě už nic nezajímalo.

     Po nějaké chvíli vřava ustala a bylo ticho. Uslyšel jsem kroky. Bloumali po místě, které bylo za dveřmi. Občas zazněl jiný zvuk a pak nějaký další a to vše trvalo asi čtvrt hodiny, než někdo otevřel dveře do mé kobky.

     Stál přede mnou muž, od hlavy k patě zahalený v černém plášti. Viděl jsem jen jeho tmavé, pronikavé oči. Chvíli si mě měřili jako oči šelmy. Můj pohled sklouzl na jeho ruce, jež byli plné zbraní. Stará rezavá šavle od krve a puška. Naprázdno jsem polkl a podíval se zas do mužových očí. V tu chvíli se otočil a odešel. Dveře nechal otevřené.

     Ještě nějakou chvíli jsem tam stál zcela zaražený. Konsternovaný tím co se stalo. Ale pak jsme si uvědomil, že musím jednat dokud mám šanci. Snažil jsem se zvednout a chvíli trvalo, než se mi to povedlo. Mé tělo bylo zcela slabé a ztuhlé, jenom kost a kůže. Vypotácel jsem se temnou chodbou ven a oslepilo mě prudké slunce.

     Když jsem se rozkoukal, mohl jsem si prohlédnout místo na kterém jsem strávil tolik času. Několik hliněných domů a val jako z cestopisných obrázků o životě v poušti. Několik palem a studna. Studna!! Chtěl jsem běžet k ní, ale nohy se mi podlomily a upadl jsem. Když jsme ležel objevili se další muži v černých pláštích a se zbraněmi. Otočil jsem hlavu a spatřil opodál dva mrtvé s puškami v rukou.

     Jeden z těch zahalených bojovníků přistoupil ke studni, hrábl v ní vědrem a přišel ke mně. Položil mi vědro k ruce a já ani na okamžik neváhal. Konečně voda! Tolik vody. Sen. Vstal jsem a cítil se silnější.

     Už se šeřilo a válečníci nasedali na své velbloudy. Jeden z nich po mě hodil pohledem, kterým mi pokynul, abych se usadil za něj na jeho zvíře. Pomyslel jsem si, že nejsou pro mě nepřáteli. V podstatě mi zachránili život a já byl zajatcem jejich protivníků. Měl jsem důvod si myslet, že mi mohou jedině prospět. Ostatně zůstat sám v poušti, by znamenalo, tak jako tak, jistou smrt.

     Ztěžka jsem vstal a co nejrychleji se vysápal na hřbet jeho velblouda. Potom jsme se rozjeli. 

     Poušť při západu slunce byla nádherná. Ten pohled mi připomínal, když jsem se poprvé díval na obzor moře s rudým kotoučem, jež se nořil pod hladinu. Stál jsem ve studených vlnách. Tehdy jsem potkal starce s lodí.

     Zdálo se to tak dávno. Ale teď tu byl jen klid a mír pouště. Zlatý písek kam oko dohlédne. Nebe šedivé, ale bez jediného mraku. Pomalu se rozsvěcovaly první hvězdy. Byli tak krásné jaké jsem nikdy nezažil. Mléčná dráha se rozlévala přes celé nebesa. Dokázal bych tu krásu pozorovat celé hodiny, ba i dny, avšak nebylo mi přáno.

     Bojovníci zastavili zvířata a začali se rozhlížet, tasili šavle a nabíjeli pušky. Po chvíli jsem i já uslyšel co bylo příčinou jejich bojové přípravy. Odněkud zpoza vysoké duny se ozýval pokřik. Nežli jsem se vzpamatoval vyřítili se odtamtud čtyři muži na velbloudech, mávali šavlemi a puškami a křičeli prapodivný válečný pokřik. Dostal jsem strach.

     My jsme byli jenom čtyři, když počítám i svou vyčerpanou a neozbrojenou maličkost. Jeden z útočníků na nás namířil a vystřelil. Avšak netrefil se. Válečník vedle, kterého jsem seděl opětoval výstřel a jelikož měl pevnou pozici zasáhl cíl. Avšak zasáhl pouze velblouda pod jedním z řítících se soupeřů. Ten se svalil k zemi a vyhodil svého jezdce daleko ze sedla. Muž se kutálel z duny dolů, jako by válel sudy a málem se vpletl pod kopyta zvířat svých druhů.

     Bojovník mi pokynul, abych seskočil z jeho velblouda a já tak učinil. Dal mi do ruky dlouhý nůž na obranu a nabíjel pušku. Během krátké chvíle padly tři vystřeli. Jeden z našich se skácel k zemi a supící se držel za hruď. Další výstřel srazil jednoho nepřítele. Ale to už byli blízko a mířili na nás šavlemi. Dvě skupiny válečníků do sebe vjeli a já viděl jen změť a slyšel křik a řinkot šavlí. Stál jsem opodál a nevěděl co mám dělat. Pak jsem se odhodlal.

     Vykřikl jsem a vrhl se k vřavě. Jednoho z nepřátel, který si mě nevšímal jsem v tom zápalu bodl nožem do nohy, právě když zápolil s bojovníkem, jež mě vezl. Vykřikl a rozpřáhl ruce. V tom okamžení byl probodnut. Triumfálně jsem výskl a vyskočil, avšak v tu chvíli zazněl výstřel a můj přítel bojovník padl k zemi. Nevšímal jsem si dál vřavy a sklonil se k němu. Umíral. Díval se na mě stejně upřeným a hlubokým pohledem jako když mě našel v kobce. Potom uděl něco co se mi navždy vrylo hluboko do paměti. Něco co mě dodnes budí ve spánku, otevřu oči a vzpomenu si na něj. Na toho tichého válečníka s pohledem, jež nelze zapomenout. Na muže, který bez jediného slova nebo důvodu zachraňoval můj život.

     Mrkl na mě.

Pak se jeho oči zavřeli navždy. Já nevnímal nic. Ani jsem nepostřehl, že vřava ustala. Honilo se mi hlavou jenom poslední gesto padlého válečníka. Proč to udělal?

     Z uvažování mě vytrhl až výkřik, otočil jsem hlavu a spatřil jediného přeživšího nepřítele, byl to ten jehož velbloud byl zabit, jak se na mě běží a mává nad hlavou šavlí. Ještě dnes jsem hrdý na to jak rychle jsem zareagoval, zahodil nůž a popadl šavli svého mrtvého druha ve zbrani. V tu chvíli jsem také vykryl jeho útok. Jeho síla mě však srazila k zemi. Zapotácel jsem se a podařilo se mi uhnout další ráně. Podařilo se mi vstát. Nyní jsme oba stáli proti sobě, šavle připravené k boji. Pamatuji si tu scénu tak živě jako by s právě odehrávala. Dívali jsme se na sebe v tiché a nekonečné pouštní noci, ozářené tím krásným hvězdným nebem a já tušil, že nemohu vyhrát. Avšak v tu chvíli jsem myslel jen na boj, stal jsem se zbraní. V tu chvíli jsem byl opravdovým mužem. Mé tělo zalila ohromná síla, rozhodl jsem se padnout hrdě jako ti válečníci. S výkřikem jsem se vrhl na svého soka! První rána! Druhá! Vykrýval je. Když tu najednou šavle zavadila a mě do obličeje chrstla rudá krev. Ani jsem nevěděl co se stalo, když jsem se díval jak můj protivník upustil šavli a chytil se za hrdlo.

     Zvítězil jsem!

     Zvítězil jsem!

     Seděl jsem opět sám uprostřed nekonečného nic a pomalu se rozednívalo. V rukou jsem svíral svou šavli a upřeně pozoroval zaschlou krev na její čepeli. Jak se zdálo velbloudi ani nepostřehli, že se něco stalo. V klidu obcházeli kolem bojiště a čekali na své pány. Přistoupil jsem k jednomu a napil se vody, jež byla ve vaku řemenem připoutána k sedlu.

     Nevím co bych tehdy byl dělal, kdyby se nestalo to co se stalo. Když jsem vracel vodu na místo mimoděk sem pohlédl kamsi do dáli. Chvíli jsem myslel, že je to jen černá skvrna, ale najednou nebylo pochyb. Byl to pták!

     Vyskočil jsem na hřbet velblouda a aniž bych kdy na tom zvířeti jel, zvládl jsem ho jako bych mluvil jeho řečí. Hnal jsem ho k tomu ptákovy a ten se vzlétl.

     Má cesta trvala ještě dlouho. Projel jsem poušť, města, hory i lesy a za dlouhý čas…

Stál jsem na tom místě, kde začala má cesta. Tam kde jsem poprvé zahlédnul ptáka a v mém srdci se něco zcela změnilo. Sledoval jsem nebe a po tvářích mi stékaly slzy. Stál jsem na tom chodníku, kousek od mého domu. Lidi, kteří mě tam spatřili vzhlédli k obloze, ale když nic neviděli šli dál. Je to tak dávno co jsem tu byl. Co jsem byl doma. A přesto se zdá, že jediné co se změnilo jsem já. Zanechal jsem zde bez jediného slova lidi, které jsem miloval a kteří milovali mne, abych našel sám. Abych našel svou duši.

     Našel jsem ji.

Našel jsem jí tam na pobřeží, kde moře omývalo mé nohy. Našel jsem jí tam na lodi kde svět byl krásný až k pláči. Tam v bouři, kdy naší lodí oceán zmítal jako hračkou. Tam na pustém skalnatém břehu. V kobce, jež mi byla na tak dlouho nedobrovolným domovem.

     A tam v noční poušti v očích padlého válečníka. V mém srdci - jež porazilo nepřítele.

Našel jsem ji.