jsem a budu

Já vím jaká jsem.

Jsem slza, co stéká po tváři někoho, kdo až příliš pozdě zjistil, že si věcí měl vážit. Umím být šelma, ale ne vždy, ne na povel, musí to jít ze mě a ani když je to příliš často, neumím to zastavit. Neumím se podřizovat, ale konvencím zřejmě čas od času propadneme všichni. Přirovnej mě k medu a nebudeš se mýlit, připodobni mě k umění a budeš i tehdy mít část své pravdy. Pravda mě bolí, ale vyhledávám ji. Lhostejnost mě zabíjí, ale vyhledává si mě sama. Nechci být nic víc než jsem. Nechci být rytíř, malovat obrazy, vymýšlet názvy barev, pyšnit se cizím peřím, znát řeč ptáků, nechci být hlínou, ale tvarovat mě můžeš ...

Jsem hmota bez názvu a jakmile mě pojmenuješ, omezíš mě. Spěchej raději na vlak a polib, třeba naposledy, někoho, koho miluješ. Polib ho tak, aby i cítil a věřil tomu, že ho miluješ. Dlouze se dívej, přerývaně dýchej. My lidé jsme až příliš opatrní. Sedět v přítmí a malovat jas, to dokáže kdekdo. Ale namaluj pocit, donuť někoho k pláči. Buď schopen cítit to co druzí. Já nevím, jak je ženě, která v jednom okamžiku přišla o tři děti, jak je starému muži, který upadne a nikdo mu nepomůže, nevím, proč kdykoli udělám něco špatného, vzpomenu si na tebe. Chci tu myšlenku popsat, co nejvíc zkrátit ale ne smazat. Chci zase najít tu důvěru v sebe. Neležím na smrtelné posteli, nejsem krok od havárie na silnici, nejsem pojem, jsem skutek, čin a někdy neskutečný blázen, ale přesto tě nevídám. Tohle bolí. Cítí tohle taky někdo ? Ale stejně, tak málo, tak občasně, tak pozdně, někdy raně, to když mám povinnosti. Nechci dobýt svět, potřebuji zažít okamžik vzájemného ticha, sonet pro minulost, která mnou stále manipuluje, není to pomsta ani chtíč, jsem to já a moje potřeba uzavírat věci do klecí, zjednodušovat, odkládat, doufat, idealizovat. Opomenout můžeš důraz, zapomenout můžeš na bolest, připomenout můžeš svou přítomnost svou vůní, vzdát ses mě neměl. Myslím, že když pláču, přestává mi bušit srdce. Pohyb mých rukou je jako plout mezi ledovci, nikdy nevíš, co ještě ukrývají pod hladinou .. možná nic, možná něco, na co nejsi připraven. Chybí mi být vnímána, to prý znamená existovat. Teď tedy neexistuji, neovlivňuji, nikoho netěším a snad ani neobtěžuji. Herec se dřív nebo později naučí zahrát jakoukoli roli, promluví hlasem něžným, klidným, kmit řasořadí a úpěnlivý pohled do prázdna vykouzlí dojem, že něco tam v něm je skutečné. Můžeš se i ztratit, leccos obětovat, ale nikdy se neohlížej a nelituj. Ovládlo mě duševno tvých mozkových pochodů, způsob, jakým se díváš z okna. Já tě nemiluji, pouze potřebuji, kouskem obdivuji, dvěma kousky neznám, celým celkem chci znát. Především se opakuji. Nemám moc jako příliv a odliv, sílu jako dobrovolný člen odvykací kúry, touhu jako lovec pestrobarevných motýlů, mám jen deficit dnů, kdy je mi nepopsatelně, kdy od východu do západu slunce zírám, jak umím rozzářit své okolí, kdy mé okolí tápe, kdo ve mně spustil euforii naděje, že tohle není naposledy. Ani nevím, co jsem s tebou tehdy udělala, ty ani netušíš, co jsi se mnou udělal v důsledku ty. Posunul jsi mě jako figurku na šachovnici, dopředu, ani doprava ani doleva, tak přímo, že ses přitom sám naučil nakreslit tu svoji rovnou čáru. Rovnodennost se mě netýká, protože se může bez skrupulí stát, že si na tebe vzpomenu i za obyčejného rutinního sobotního poledne. Bojím se toho, že tě už nikdy neuvidím, bojím se tmy tmavých ulic a někdy kvality vlastních názorů. Bojím se, že nikoho nezajímám, že dřív nebo ještě dřív se vzdám sama sebe … Vzdát ses mě neměl, ne tehdy, ne nijak, nedefinovaně.

26. 3. 2007