Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Kapitola první - Anna a dětství

09. 04. 2007

510

Autor

Alegra Dahaka

Tohle je první kapitola mé knihy Anna a Havran. Na knize pracuji už půl roku a má zatím patnáct kapitol. Je o dívce,která vypráví svůj životní příběh. Poznala utrpení tady toho světa, ale nakonec pozná co jí ten svět chtěl zdělit, když jí poslal do cesty jinou dívku s přezdívkou Havran. PS: Omluvte prosím můj pravopis a interpukci :0)

Už si ani nevzpomínám kdy to bylo naposled, kdy jsem viděla ten nádherný úsměv na maminčině tváři. Byla jsem tehdy ještě malá………

Vzpomínám si jen na jeden a tentýž obraz z dětství. Bylo mi tak osm nebo devět let. Byla jsem tedy ještě malá a neměla potuchy o světě.
Pamatuji že jsem přišla ze školy domů, aktovku která mi tížila záda, jsem shodila nedbale na zem už v předsíni. Než jsem se stačila vůbec vyzout z bot praštila mě do nosu vábivá vůně, která se linula z kuchyně. Prosytil už se celý dům tou dobře známou vůní, ano byl to jablkový závin, který jsem tak milovala. Potichounku jsem prošla obývacím pokojem, hezky po špičkách.Co nejtišeji jsem se přikradla až ke kuchyni a skryla jsem se za polozavřenými dveřmi. Měla jsem ale výborný výhled na moji maminku. Stála zrovna u sporáku a skláněla se nad troubou. Pamatuji si, že měla na sobě svoje oblíbené zelené šaty s bílými květy. Na nich měla čisťounkou bílou zástěru, vlasy sepnuté ve skřipci i když jí sem tam pramínek utekl a padal jí do očí i na její krásnou šíji. V jejích hnědých mandlových očích vždy svítily jiskřičky života a radosti, její úsměv byl všemocný.
Byla tak krásná. Se zalíbením jsem si prohlížela každý její detail, pozorovala jsem jak zrovna vytáhla jablečný závin ven z trouby a kuchyně zavoněla ještě víc. Na svých krásných malých ručkách měla takové ty velké srandovní chňapky, kterými mě často škádlila a lechtala.

Ale ať moje máma dělala cokoliv vždy si u toho zpívala. I teď zněl domem její krásný zvučný, ale přitom velmi jemný hlas. Byl to zpěv anděla ! Tu píseň jsem znala, byla to veselá rozpustilá árie z nové divadelní hry a máma si jí zrovna nacvičovala.
Ano moje maminka byla herečka i když to označení neměla příliš ráda. Zdálo se jí snad asi hanlivé. Sice hrála, tančila a zpívala jen v malém městském divadle, alez ato divadlo milovala nadevše na světě. Vždy říkala že je to její osud. Tak taky potkala tátu. Chodil prý na každé její vystoupení a vždy s velkou kyticí bílých růží, které maminka milovala. Sedal si do první řady, hned pod podium. Jak romantické dvořit se divadelní herečce, ale tenkrát byla ještě jiná doba. Přesto se jim podařilo překonat všechny překážky a vzali se. Po roce jsem se narodila já.

Seděla jsem stále ve svém úkrytu za dveřmi tiše jako myška a úplně jsem se zasnila a zaposlouchala jsem se do toho zpěvu, který snad nemohla vydávat lidská bytost. Mohla bych tam sedět a poslouchat maminčin zpěv třeba celý den .
Ale najednou se maminčin hlas úplně ztišil, skoro přestala zpívat. Usmála se tím svým šibalským způsobem a oči jí zasvítili. Už o mé přítomnosti věděla hodnou chvilku. Ale nechala mě v nevědomosti. To byla taková naše malá hra.
“Když si umyješ ruce a převlékneš se dostaneš závin“,
řekla se smíchem v hlase a můj úkryt byl prozrazen. Vyskočila jsem jako kdyby mě píchla včelka a skočila mámě do náruče. Chytila jsem ji za zástěru a začala jsem si s ní pohrávat. Maminka mě hladila po vlasech a ptala se jak jsem se měla ve škole a jestli jsem byla hodná. Když jsem jí to honem vypověděla, utíkala jsem do svého pokoje převléct se do domácího oblečení a běžela si ještě před obědem umýt ruce, jak bylo u nás zvykem. To jen abych mohla k obědu. Když jsem se převlékala znovu se ozval ten zvučný hlas a stejná píseň.

Při mém příchodu do jídelny jsem spatřila na stole již nakrojený jablkový závin a seběhli se mi všechny sliny. Maminka přišla také do jídelny svým ladným tanečním krokem, sundala si svou zástěru a usadila se naproti mně. Se vší chutí jsem si nacpala veliký kus závinu do pusy a maminka se zamračila a začala mě hubovat, že prý hltání jídla není zdravé ani slušné. Věděla jsem, že její výtka je spíše jen pro radost, protože se jí sama smála.
Neuměla se zlobit a už vůbec ne na mě, neuměla být vážná. Vyzařovala z ní stále mladost a štěstí. Jak strašně jsem jí obdivovala. Mé nezkušené dětské oči k ní vzhlíželi jako k tomu největšímu božstvu nehynoucí láskou.

Táta přicházel většinou až k večeři, protože měl dlouhou pracovní dobu. Vždy zašpiněný od malty se spoustou písku v botách, jako by chodil celý den po pláži. V montérkách si sedl vždy do svého oblíbeného křesla a tehdy se maminka pořádně mračila a hned ho poslala, aby ty montérky vysvlékl. Táta se jen usmál a políbil ji a špinavými prsty od sazí ji začernil její malý nosík.
Vždy jsem se tomu strašně smála a věděla jsem, že se mají moc rádi.
Táta byl stavař. Dělal na stavbách a dohlížel na dělníky. Ale práci rukama měl rád a neštítil se jí. Proto většinou pracoval víc než jeho dělníci dohromady. Vždy chodil domů a z jeho montérek a košile jsem vždy poznala co ten den dělal za práci. Bavilo mne luštit ty špinavé fleky. Támhleten vypadal jako prasátko a ten pod ním byl zase jako stromeček. Ale maminka pro tuhle malbu špíny neměla moc pochopení, hubovala tatínka že to nejde vyprat a musí to máčet. Táta se jen soucitně usmál a vzal jí s láskou za ruku.

Večeře byla jediná doba kdy jsme mohli být všichni spolu a vládla dobrá atmosféra, klid a rodinná pohoda.
Po večeři si táta sedl k televizi a luštil své oblíbené křížovky, říkal že to prý bystří mozek. Maminka buď něco zašívala nebo pletla svetry a rukavice na zimu. A já? Já seděla na zemi a hrála jsem si s autíčky, ( měla jsem být totiž původně kluk a panenky mě nebavily ), dokud mě máma neposlala spát.
Vždy mě šla doprovodit a uložit do postele. Přikryla mě peřinou až po bradu a já ji přemlouvala aby mi četla pohádku.
Ale maminka to zamítla s tím že už jsem na pohádky moc velká. Tak nakonec se rozhodla , že mi zazpívá , což bylo ještě mnohem lepší. Milovala písně od bratří Nedvědů.
Nejraději mi večer zpívala píseň
„ Máš má ovečko dávno spát “.

Byly to ty nejšťastnější chvíle mého života. Na dětství budu vždy vzpomínat jako na krásný sen, ze kterého jsem se předčasně probudila už ve dvanácti letech.

2 názory

londonderry.eire

11. 04. 2007

Dát tip

Jenom nevím, proč bych měla promíjet pravopis a interpunkci. To je to základní, když něco píšeš. A pravidla snad má doma každý.. Jinak k úvodu se těžko něco říká, snad jen to, že mi to zatím připadá o ničem, nic se nedějej, dětství jako každé jiné, nihil nóvum a tak dále. Ale uvidíme dál..

Jendula