OMYL

          Internet nám přináší pestrou škálu téměř neomezených možností, včetně komunikace s přáteli a seznamování se s novými lidmi. Jednou, když jsem právě seděl u počítače a vedl nudné rozhovory (jistá forma kratochvíle), vstoupila do našeho chatroomu uživatelka s působivou přezdívkou – Hajzlík od kosti. Jako u všech ostatních jsem si i v jejím případě nalistoval její profil, který jsem si důkladně prostudoval. Vzápětí se započala naše debata, jenž se celkem zanedlouho přenesla i na „lidštější“ formu – po ICQ.

            Dny ubíhaly, naše rozhovory neztrácely na intenzitě, zanedlouho mezi námi vznikl zajímavý vztah, kdy já jsem psal a ona četla a hodnotila. Kromě toho jsme si samozřejmě psali i o tom, co kdo z nás přečetl, vyměňovali jsme si různé postřehy, názory, výtky, objevy, návrhy… hotová idylka, kterou mě napadlo završit výletem za ní. Nadšeně souhlasila. Od babičky jsem si půjčil peníze na cestu a ubytování, mezitím jsem si zajistil brigády, abych byl schopen dluh co nejdříve splatit. Právě poslední dva dny před odjezdem jsem celodenně brigádničil, takže se naše povídání omezilo jen na SMSkování a jeden telefonát ode mě o čtvrteční polední pauze. Ve čtvrtek po směně jsem na chvíli zavítal na ICQ a během půlhodiny jsme stihli situaci trošku rozvrátit. Přiznávám, že vyšší měrou hlavně mojí vinou, neměl jsem ji provokovat. Druhý den dopoledne mi přišla omluvná SMS a vše jsme si vyjasnili. Na brigádě jsem skončil dříve, abych se stihl sbalit a prospat. Těšil jsem se…

            Sobota, pět ráno. Mobil mě probudil svým zesilujícím zvoněním. Ačkoliv jsem nepředstavitelný spáč, tentokrát jsem se hrozně těšil ven z postele. Už za osm a půl hodiny budeme spolu, říkal jsem si. V 5:46 odstartovala má nudná, téměř osmihodinová cesta vlakem přes tři čtvrtě republiky. V podstatě se nepřihodilo nic zaznamenáníhodného, akorát šibeniční čas v Ostravě-Svinově na přestup mezi osobákem a rychlíkem a skutečnost, že jsem málem zůstal v Praze z důvodu odvěšení posledních čtyř vozů soupravy. Polovinu cesty vlakem jsem prospal, nuda je prostě unavující. Z okna vlaku jsem viděl dva rychlíkové vagóny v poli u trati, jeden „na svých“ a druhý na boku, oba však slušně pomačkané. Domnívám se, že šlo o pozůstatky následků nedávno zmedializovaného pokusu o pojistný podvod. Nepříjemný pocit při pomyšlení, jak špatně to všechno mohlo dopadnout. Zcela nová síla do mě vjela až v okamžiku, kdy jsem viděl modré tabule s bílými nápisy „Děčín“. Jak bylo dohodnuto, čekala mě před nádražím.

            Seděla na obrubníku na jakémsi betonovém prostranství mírně připomínajícím jakési náměstíčko. Bezpečně jsem ji  poznal podle pro ni charakteristické barvy vlasů. Ihned se mi rozbušilo srdce, měl jsem jej až v krku. Sytě růžové vlasy, „vytuněná“ riflová bunda, síťované punčochy a ta nejkratší minisukně, žluté desetidírkové Steely, to vše dokonale podbarvené jejíma nádhernýma nohama. Poznala mě už když jsem se blížil a zapaloval si svou první cigaretu na území města Děčína.

            „Ahoj, bonbonku!“, uvítala mě s rozpačitým úsměvem, stahujíc si vyhrnutou minisukni.

            „Čáu,“ reagoval jsem zpětně.

            Už v tu chvíli mi bylo jasné, že jsem jí po vzhledové stránce zrovna nepadl do oka. Ona ortodoxní punkerka každým coulem a já jen velmi umírněný cucák od Ostravy ve světlé manšestrové bundě s jednou nášivkou a kancelářskou sponou. Ani smluvenou pusu na přivítanou jsme si jaksi nedali.

            „Máš pro mě to kakao?“, zeptal jsem se.

            „Nó… mám i nemám, jak se to veme.“

            „Aha, takže nemáš, no nevadí, aspoň nemusím za nic platit,“ odsekl jsem s úsměvem.

            Chvíli jsme se nervózně rozhlíželi kolem sebe.

            „Potřebuju si jít koupit cigára,“ řekla typickým natahovacím přízvukem.

            „Já jsem s sebou jedny přivezl, takže si je zatím nemusíš kupovat,“ řekl jsem svojim kratkym zobakem. „Vím, že jsem ti jich slíbil víc, ale doma už jich bylo posledních šest.“

            „To neřeš, v pohodě,“ řekla a mávla nad tím rukou. „Tak dem na tu zmrzlinu, né?“

            Další věc, na níž jsme se předem dohodli – zval jsem ji na zmrzlinu.

            „Vím, kde maj‘ tu nejlepší čokoládovou,“ informovala mě cestou k blízké cukrárně, u níž jsme se octli ani ne minutu poté.

            Oba jsme ještě tasili nedokouřené cigarety a z toho důvodu jsme zůstali stát venku a spokojeně si pokuřovali. Čika jsme zahodili do kanálu a vešli jsme dovnitř.

            „Dobrý den,“ pozdravili jsme ihned při vstupu v souladu s těmi nejpřísnějšími společenskými pravidly.

            Prodavačka se při pohledu na slečnu trochu zarazila, okamžitě se však otřepala a pozdrav opětovala. „Máte vybráno?“, zeptala se po chvíli.

            „Ano,“ odpověděl jsem, i když stále ještě nerozhodnut pro to, jakou si dám já.

            „Jednu čokoládovou,“ řekl jsem s otevřeným koncem.

            „A?“

            „A jeden červený meloun.“

            „Chcete to zvlášť nebo na sebe?“

            „Zvlášť,“ polknul jsem nasucho.

            Zatímco jsem si schovával do peněženky výdavek, Hajzlík od kosti se už při své výjimečné výšce metr šedesát odhodlaně natahovala k vrcholu pultu pro kornoutky.

            Z cukrárny nás zavedla na lavičku do jakési proluky mezi domy. Na protější lavičce seděl odhadem čtrnáctiletý chlapec v tigerech a mikině Systém Of a Down.

            Hajzlík vytáhla ze svého vaku bílý hrníček s červenými puntíky a půllitrovou PET láhev, v níž přenášela kakao. To bylo mé speciální, recesivní přání, které však ochotně kupodivu splnila. Chlapec nás po celou dobu pobaveně sledoval. Nedivím se mu, přiznávám, že je přinejmenším neobvyklé takovéto jednání dvou mladých alternativních jedinců na veřejnosti.

            Jakmile jsme se už jakžtakž zapovídali, usoudili jsme, že hoch má asi rande. Vyplývalo to z jeho stupňující se nervozity, jenž se projevovala zcela typicky – udělal dvě kolečka po proluce, sedl si, chvíli se rozhlížel, pak zase vstal a šel, tentokrát ale jiným směrem a náhle zmizel v ulici.

            „Tak už to asi vzdal,“ konstatovala má sličná přísedící.

            „Hmmm, to brzo,“ podotkl jsem udiveně, „ještě dřív než  jsem od něho čekal.“

            Za pět minut se však randič vrátil zpátky, v ruce zaručený balzám na nervy – tyčinka Snickers. Jednoduše čokoláda. Vydržel ale čekat jen dalších pět minut, pak už to vzdal definitivně.

            Hajzlíkovo kakao bylo tak výborné, že byl hrnek za chvíli prázdný. Během popíjení jsem vtipkoval, že jí hrnek zabavím. Řekla, že klidně, prý má ještě další tři. Kakao mi ale tak nafouklo žaludek, až mě to prohnalo. Byl jsem nucen využít komfortních služeb městských toalet. Svádím to na chybu, kterou jsem udělal minulou neděli, kdy jsem nevědomky pil vodu z naší řeky. Už v pondělí mě popadla běhavka, kterou trpím ještě teď, při zpáteční cestě domů.

            Zavedla mě do nedaleké hospůdky s poetickým názvem „Černé Kladno“. Obsloužil nás velice milý mladý pán výčepní s rašícím plnovousem. Kromě nás  seděl v hospůdce jen jeden starý pán, zřejmě štamgast, neustále si dobráckého výčepního dobíral. Sotva nám výčepní postavil na stůl objednaná piva, v křečích jsem se odebral na toaletu. Po celou dobu strávenou „na Kladně“ ještě třikrát.

            Z Černého Kladna jsme se vydali na menší procházku.

            „Máš hodně rád adrenalin?“, zeptala se mě, když jsme stáli v průchodu pod železniční tratí.

            „Docela jo,“ řekl jsem hrdinsky.

            „Super, tak jdem,“ řekla rozhodně a rázem stála na točitých ocelových schodech za zamčenou brankou.

            Podiveně jsem se na ni podíval.

            „No co je? Pojď,“ naváděla mě.

            Dozvěděl jsem se, že chce přejít na druhý břeh Labe po železničním mostě, což však bylo v mírném rozporu s mým dřívějším koníčkem – železnicí. Samozřejmě, už jsem přešel řadu takových mostů, všechny ale byly veřejně přístupné. K tomuto vedly zamčené schůdky a já jsem rázně odmítal a odolával jejím prosebným řečičkám.

            „Ty seš ale tvrdohlavej!“, pravila.

            „Jsem, ale to ty už přece dávno víš, to jsem ti psal,“ smetl jsem její výtku jako smetí pod koberec.

            „Ách jó, pojď, tady tě nechytěj‘,“ snažila se mě neodbytně zviklat.  Já jsem si však stál tvrdohlavě za svým.

            Jako na zavolanou jsem si všiml, že je na zdi v průchodu nalepený plakát zvoucí na promítání filmů za symbolickou cenu 0,- Kč. Nemohl jsem si tuto informaci nechat pro sebe.

            „A kde to je?“, zeptala se mě.

            „Čajovna Ve vlnách,“ četl jsem nahlas z papíru.

            „Aha. A ty tam chceš jít?“

            „Nevím, mně je to jedno,“ krčil jsem rameny, „ale může to být zajímavé.“

            „No, tak pojď sem a půjdem,“ lákala mě neustále na most.

            „Ty víš, kde to je?“, ptal jsem se zvídavě.

            „Vím.“

            „Kde?“

            Na okamžik se zapřemýšlela s prstem spočinutým na rtu a pak ukázala směrem od mostu, u nějž stála, k mostu silničnímu a řekla: „Tam!“

            „Super, tak jdeme,“ řekl jsem a vyšel vstříc neznámým místům.

            „Tak daleko?“, hlesla otráveně.

            „To je daleko, jo?“, nadhodil jsem pochybovačně.

            „Po mostě je to kratší,“ informovala mě.

            Ha, tudy vítr vane. Ne, ne, né, na to mě nedostaneš, slečinko, říkal jsem si v duchu a pokračoval v cestě.

            „Kam jdeš?“, ptala se znova.

            „Do čajovny,“ odsekl jsem.

            „Ale tady je to fakt kratší,“ zkoušela to dál.

            „Ale vždyť je času dost, spěcháme někam?“, argumentoval jsem otázkou, což se sice nemá, ale může.

            „Ne,“ řekla hledě do země, „tak počkej,“ pravila a zvedla se.

            „Ale stejně seš tvrdohlavej!“, postěžovala si mi.

            „Však ti to nevyvracím,“ řekl jsem s úsměvem.

            Procházeli jsme se po pravém břehu Labe, proti proudu jejího toku.

            „Vidíš to rogalo tam? Tak tam sedávaj děčínský pankáčové,“ pravila zasvěceně ukazujíc na schody s lavičkami a stříškou ve tvaru rogala na protějším břehu. „Sou tam dnes a denně.“

            Cestou do čajovny mě ještě zasvětila do místního konfliktu mezi milujícími, starostlivými maminkami a „odpornými zfetovanými“ pankáči. Do novin si prý stěžovaly, že se po nich u laviček válejí použité jehly, stříkačky a kondomy. Co kdyby se toho jejich děti dotkly a nedejbože by ještě něco chytily?! Samozřejmě, že se jednalo o fámy, měl jsem tu čest poznat to místo osobně a přesvědčit se. K tomu ale ještě dojdu později.

            „Ale tak aspoň je vidět, že se chráníte a myslíte tak na svoje zdraví,“ zavtipkoval jsem.

            „No, to jo,“ rozesmála se. Tehdy jsem si poprvé všiml její nepopiratelné podobnosti s mou již zadanou spolužačkou Evou Procházkovou, promiň, Evi. J Ten úsměv a výraz v obličeji – skoro jako přes kopírák!

            Chvíli jsem tak na ni během chůze civěl, sám v šoku ze svého vlastního zjištění.

            „Co je?“, vyjela na mě opět usměvavě.

            „Nic, nic,“ bránil jsem se planě.

            Za chvíli jsme už přešli na druhý břeh Labe a po další chvilce jsme už stáli v čajovně. Vřele nás vítal mladý, tmavovlasý kučeravý mládenec.

            „Ahój, ahój,“ opětoval naše pozdravy. „Vy ste zdejší? Ne, že?“, vyvalil na nás.

            Lehce vyveden z míry, pohlédl jsem na Hajzlíka, jenž bleskově zareagovala: „Já jo, on ne.“

            Mládenec už měl asi dost, nebo se prostě přeslechl: „Takže ne.“

            Zopakoval jsem Hajzlíkova slova.

            „Ahá, áha… a vodkaď seš?“, zeptal se mě toužebně.

            „Od Ostravy,“ odsekl jsem.

            „A to se ti chtělo tak daleko, jo?“ Neskrýval své překvapení.

            „Ne, nechtělo, ale myslím, že  mi to stojí za to,“ pravil jsem, odvraceje pohled na usmívajícího se Hajzlíka od kosti.

            „Á, jasný,“ mrkal na nás chápavě, „Tak co to bude? Leďák si nedáte?“, vnucoval nám nápoj, který asi právě nebyl zrovna v kurzu.

            „To né, dýmku nemáš?“, zeptala se ho Hajzlík.

            „Určitě,“ řekl, „a jakou chcete příchut?“

            „Jabko,“ poručil jsem pro nás.

            Zatímco nám kudrnáč zajišťoval dýmku, usadili jsme se u stolu v nejzadnější místnosti, za místností, kde se banda čajíčkářů a snad i hipíků dívala na film v tomto duchu.

            „Zas ňáký hipízácký sračky,“ řekla otráveně, „peace and love!“ zvolala a zvedla obě ruce s prsty do tvaru písmene V. Docela jsme z toho měli srandu, zde se ale konverzace nějak zasekla. Ticho přerušovala jen hudba a jakési pazvuky  z promítaného filmu. Vtom k nám vtrhl kudrnáč a omlouval se za zdržení, prý musel neodkladně vyřešit jeden problém.

            „Tak tady máte aspoň za čekání leďák, je na mně,“ pravil vlídně.

            Do skleničky byla ponořena dvě ohebná brčka, červené a modré, limetky a citrony s ledy. Hajzlík si přiřadila červené a mně modré brčko. Já jsem s díky odmítl, takové bezvládí v břiše jsem nezažil už sakra dlouho. Zákon schválnosti – první (a zřejmě poslední) setkání s nadpozemsky chytrou a krásnou dívkou a já neustále odbíhám na hajzl, ať jsme kdekoliv.

            „Hraješ šachy?“, zeptala se při čekání na vodní dýmku.

            A hle, spásná myšlenka!, napadlo mě. Perfektní způsob zábavy a k tomu téměř nonverbální komunikace. Dvě mouchy jednou ranou. Souhlasil jsem. Zvedla se a šla se zeptat, jestli si může půjčit šachy. Vrátila se s nepořízenou, prý zadáno.

            Kudrnáč doručil „vodnici“  a jali jsme se z ní meditačně potahovat. Akorát jsem zapomněl zmínit, že jablečný uhlík nebyl a tak se kompromisně zvolila jahoda. Taky fajn. Užívali jsme si vodní páru s jahodovým aroma.

            Mé břicho si nedalo pokoj ani v čajovně, což zase nebylo až tak marné. Při návratu z toalety jsem si všiml volně položených, hezky srovnaných figurek na šachovnicovém poli. Bez váhání jsem je popadl a opatrně je donesl až na stůl.

            „Jé, šachy,“ řekla nadšeně. Další důkaz, že jinak je se mnou nuda. U šachů už je to asi o něco lepší.

            Vyfasoval jsem bílé figurky, tudíž jsem začínal. V průběhu hry jsem si z pěšců a věží vystavěl perfektní, skoro neproniknutelnou obranu. V průběhu hry jsme se střídali v tahání z dýmky, sestřelili si pár pajduláků a občas prohodili nějaký žblept.

            Nudný film byl nahrazen třemi epizodami z kultovního seriálu o Simpsonovic rodince, alespoň nějaká legrace. Šachová partie okořeněná vtipnými hláškami ze Simpsonů se jen tak nezažije, vřele ji však doporučuji.

            Má figurka krále skoro osiřela. Kromě tří pěšců  věže jsem už neměl nic víc. Po dlouhotrvajícím, napínavém utkání jsem svou vlastní vinou postavil krále na tak nevýhodné místo, až jsem si uvědomil, že prohraji. Hajzlík dlouho přemýšlela, co udělá, ale na tu zcela banální věc přijít nemohla.

            „Stačí ti jeden jediný tah a mám šach-mat,“ napověděl jsem jí. Zprvu jsem se domníval, že si je toho moc dobře vědoma, ale omyl, nevěděla o tom.

            „Co?“, zeptala se udiveně, třeštíc oči na figurky.

            Spokojeně jsem se natáhl na židli, ruce složil za hlavu a zopakoval jsem jí: „Jeden jediný, chytrý tah a dáš mi šach-mat,“ řekl jsem s ledovým klidem.

            „Co to je za blbost? Já nevim, já fakt nevim!“, pravila bezmocně.

            Zatímco Hajzlík přemýšlela nad možnými variantami, opět se u nás zjevil kudrnatý kontrolor: „Všecko v pořádku?“, ptal se starostlivě.

            „Naprosto,“ řekl jsem, „říkám – stačí jí jeden chytrý tah a mám od ní šach-mat.“

            Kudrnáč se zahleděl na hrací pole, spiklenecky se na mě pousmál, souhlasně přikývl a odešel.

            „Jéééj,“ ulevil jsem si, když jsem se protahoval, „inteligent zvládne kdejakou složitou chujovinu, ale banální věci jsou pro něho nepředstavitelné zlo.“

            „Nech toho,“ začínala se už nervovat.

            Provokativně jsem si začal nepravidelně ťukat prsty do stolu.

            „Sakra, nech toho, přemýšlím!“, vztekala se čím dál víc.

            Ani ne minutu po kudrnáčově odchodu provedla rozhodující tah – a správný. Kolegiálně jsem zvolal „Bravo!“ a pomalu jí obdivně tleskal.

            „To je poprvý, co sem někoho porazila v šachách!“, řekla nevěřícně, podivujíc se sama nad svým vlastním výkonem.

            „No vidíš to, jsem tvůj první,“ řekl jsem s úsměvem od oka k oku. Zprvu má slova nechápala, jakmile jsem však sklopil pohled k šachám, došlo jí, o čem mluvím.

            „Chce se ti ještě hrát? Mně už ne,“ řekla.

            „Mně už taky ne,“ přitakal jsem a odnesl jsem šachy zpět na své místo.

            Po zbytek pobytu v čajovně jsme se ještě trochu odvázali a vyváděli jsme různé vylomeniny s brčky, která představovala naše loutky. Dělali jsme si legraci ze současného rozmachu módního trendu „EMO“ – imitovali jsme emoboys a emogirls se slovy: „I’m so sad!“, „I want to die!“, „I loved you!“, „I can’t live without you!“ a podobně. Krom toho jsme stihli napodobit i známou dvojici Zbyška se Ctiradem. Výrazivo, které jsem zde použil, by kontextově moc nezapadalo a tak pouze nastíním: Zbyšek – Inkontinence – Stěžování si na spoustu nových lékařských pojmů – Vzpomínání na budování socialismu – Plenky Tena do 85 kg – Nadávání na jejich nespolehlivost.

            Když už naše zábava opadla, dohodli jsme se, že půjdeme na hotel. Nečekejte ale žádnou romantiku, ani zvrhlosti, ta slečna na mě působila už od začátku chladně a odtažitě! Zde šlo pouze o to, že na recepci pracuje její kamarádka a tak jsem měl zajištěn nocleh sevšímvšudy a, lidově řečeno, za pakatel. Hotel se nachází přímo na Děčínském náměstí, na východní straně. Docela příjemné prostředí, pokoje sice žádný luxus, ale na přespání to je určitě víc než dost.

            Cestou do hotelu jsme se dohodli, že Hajzlík ještě vyřeší nějaký problém s kamarádkou a pak přijde za mnou nahoru. Na recepci jsme se pak dohodli, že ráno vypadnu v sedm, aby stihla uklidit. Vybavila mě klíčem opatřeným tenisákem s číslem pokoje, mně ne zrovna sympatickým.

            „Tak, tady to máš, osmnáctku, druhé patro vpravo,“ informovala mě ve stručnosti.

            Potmě jsem se nějak dopídil od rohu u schodiště až do pokoje. Na zdi jsem hledal vypínač světla, narazil jsem však na elektrickou zásuvku, do níž jsem málem strčil prsty a vystouplý drobný čudlík v plastové objímce, který jsem několikrát stisknul v domnění, že je to přesně to, co hledám. Jenže ne. Nedělo se nic. Hmatal jsem dál a konečně – „Cvak!“ a temná místnost se přede mnou rozzářila. Nalevo v rohu u dveří umyvadlo s odpojenou teplou vodou, zrcadlem a mýdlem, na téže straně za sebou kanafas a postel. Napravo za otevřenými dveřmi ukrytá obyčejná skříň, stůl se dvěma židlemi a postel. Na stole si spokojeně odpočívaly dvě skleničky, tužka a ručník. Mé první setkání s lustrem proběhlo unikátně – při pohledu na tu připravenou postel jsem přehlédl, že visí pro mě nebezpečně nízko a tak lustr zažil svou zřejmě historicky první sražku s největšim blbcem z Ostravska. Ona tupá rána do středně vysokého čela zas tak nebolí, ale příjemná taky zrovna není. Akorát jsem se zabydlel ve svém novém provizoriu, když jsem uslyšel dunivé kroky Hajzlíkových těžkých bot. Zvenčí jsem slyšel, jak si nahlas říká: „Osmnáct, osmnáct… do prdele, tady je tma, kdo to má vidět? Osmnáct, tady je, osmnáct!“, pronesla vítězoslavně. Zaklepala. Využil jsem vzniklé situace a zahrál si na ubytovaného Němce. Nasadil jsem nejhlubší hlas co dovedu a zvolal jsem: „Ja, bitte!“

            Hajzlík se trošku zděsila.

            „Ježiši, tam je ňákej němec!“, volala na kamarádku.

            Zmocnil se mě blažený pocit, jelikož se mi podařilo převézt jednu z „nejchytřejších“ ženských naší země. Pootevřela dveře, nakoukla a vešla dovnitř. Byla děsivě svůdná, dokázal jsem však celkem bez problémů potlačit všechny ty nevhodné myšlenky, jaké si obecné zásady etiky mi nejsou cizí a pokud nemá druhá strana očividný zájem, nesdílím jej ani já.

            Ze zdvořilosti se mě zeptala, zda si může u mě v pokoji zapálit. Ze zdvořilosti jsem jí řekl, ať si dělá co chce, že je mně to jedno. Toho večera došlo asi k jediné rozumné věci, samozřejmě z její strany a to k té, že brzy odešla. Oba jsme si moc dobře uvědomovali, že realita je v případě mé osoby o hodně jiná než virtualita. S ní jsem problém neměl, vnímal jsem ji stejně, možná dokonce (a to bohužel) ještě lépe. Po několika minutách bezvýznamného plkání o filmech a seriálech odešla domů. Už po tom prvním dni jsem při páchání večerní hygieny a sebekritickém sledování se v zrcadle cítil, jak mi okorává mé vlastní srdce. Snad mi bude tou nejlepší náplastí jistota čtyřsetkilometrové vzdálenost mezi body D a T a jistota, že se už víckrát neshledáme.

            Tyto jistoty cítím teď, kdy už je jednou provždy po všem, toho večera jsem však ještě pociťoval jistotu nejméně jednoho společného dne a ve skrytu duše doufal, že nastane kýžená změna.

            Ráno mě o půl sedmé vytáhl z postele telefon. Jelikož jsem se večer jednoduše neuráčil zavřít okno, musel jsem zpod vyhřáté přikrývky vylézt ve spacím tričku a trenýrkách, přejít celou místnost v celé její délce, típnout budík, zapnout topení a zavřít okno. Teprve pak jsem se dokázal věnovat ranní hygieně, ustlání a balení věcí zpět do batohu.

            Za pět minut sedm jsem naklusal na recepci a odevzdal klíč. Recepční navrhla, abych přišel večer ve stejnou dobu jako včera. Souhlasil jsem.

            Přesně v sedm jsem opustil hotel a vydal se do ulic Děčína. Chladný ranní vzduch mi vtíravě zajížděl pod nohavice kalhot a do rukávů u bundy. Štěstí, že jsem si přivezl ten kus hadru vydávaný za palestinu, docela pomohl. Vydal jsem se z náměstí vlevo dolů k jakési budove ČVUT, cestou jsem potkal dvě pejskařky a jednoho pána nastupujícího do autobusu. Až nyní mi docvaklo, že je velikonoční neděle a tudíž nemohu očekávat zvýšený pohyb chodců kdekoli po městě.  Hledal jsem večerku nebo potraviny, kde bych sehnal snídani, žaludek si už hlady stavěl hlavu. Nějak se mi podařilo dostat se zpět na náměstí, kam jsem přišel zprava. Řekl jsem si, že by nebylo marné zajít se podívat, kde bydlí Hajzlík od kosti. Vytáhl jsem z náprsní kapsy v bundě schematický plánek, který nakreslila onoho večera na můj popud u mě v pokoji. Jednoduché, prostě vyjít na severní straně náměstí vlevo a jít stále rovně po levé straně ulice. Došel jsem k vysněným potravinám, žaludek si naposledy spokojeně zakručel. Vstoupil jsem do prodejny a zoufale jsem hledal rohlíky. Jediné světlé pečivo, které ten můj žebrák dokázal bez problémů unést, nebylo. Akorát housky měli. Usoudil jsem, že hmota by měla být podobná, ne-li dokonce stejná. Spokojeně jsem si vyšel ven, s houskou v hubě a všemi směry jsem si z nudy obcházel dům, v němž žije Hajzlík se svou rodinou. V té době ještě spala, tak nějak jsem to podvědomě cítil.

            Usadil jsem se v malém, úplně obyčejném parku přímo před jejím domem. Jednu zvláštnost jsem na něm shledal už při příchodu – odpadkový koš  bez pytle na odpadky, ty ležely volně pod ním. Asi někomu byla v noci zima a chtěl se přikrýt. Ze všech tří laviček vedle sebe stojících mi byla nejsympatičtější ta prostřední, na niž jsem se vzápětí posadil a zanedlouho v té zimě i usnul. Probral jsem se až v 10:07 a na mobilu jsem měl dvě zprávy a jedno zmeškané volání. Na otázku „Tak kdy a kde se sejdeme?“ jsem odpověděl: „Teď hned u vás dole“. Sotva jsem došel ke vchodu, slyšel jsem její divoké kroky na schodišti.

            „Ahój, bonbonku!“, zdravila mě nadšeně.

            Přitáhl jsem si ji k sobě, abych ji pořádně objal, ona to však pochopila po svém a nastavila mi své rty. No co, prohnalo se mi hlavou, asi se fakt něco změnilo. Letmo jsem ji políbil. Intenzita prožitku byla naštěstí silně indisponována mými popraskanými rty a tak jsem si z toho neodnesl žádný intenzivní prožitek.

            Vybírali jsme místo, kam by se dalo uniknout před tou šílenou zimou, venku se nedalo ani zdaleka existovat.

            „Můžem si jít sednout k Labi, sou tam lavičky,“ navrhla.

            Slečna je ještě evidentně ospalá a moc jí to nemyslí, pomyslel jsem si. Zima mě pohltila zcela, rozechvěl jsem se.

            „Tobě je zima?“, zeptala se přihlouple.

            „Nééééé,“ odpověděl jsem zhruba stejně.

            „To je dobře,“ odsekla.

            Už jsem to raději dál neřešil, ještě bych se možná zděsil.

            Procházeli jsme kolem podniku s černými okny, dle poutače šlo o „Club Havana“. Domníval jsem se, že jde o jakýsi disco pajzl a že by mohla být sranda, kdybychom tam šli. Než jsem však svou myšlenku vyslovil nahlas, hned jsem věděl, že by legrace byla, ale pro ty, co se schází uvnitř.

            „Odtamtud bysme letěli hlavou napřed,“ řekla pobaveně.

            „Jakto? Vás tam nějak nemusí?“

            „Je to tam samej plešatej,“ řekla s nenávistí v očích.

            „A to tam sedí i teď, jo? Takhle zrána?“

            „Furt je tam někdo, majitel je jeden ten plešatej.“

            „Aha, tak to asi fakt ne,“ smál jsem se. Navzdory mému bolavému břichu jsem se smál.

            „Ještě mě napadlo, že kousek vodtud je „Záchranka““, řekla spásně.

            „Záchranka? Co to je?“, ptal jsem se pobaveně.

            „Taková… knajpa prostě,“ přemýšlela nahlas.

            Došli jsme k asi desítce příkrých schodů, Hajzlík projevila zenchucení, že se musí drásat tak vysoko a proto jsem ji do těch schodů vytlačil.

            Záchranka je takový typický pajzl o baru, třech stolech a pěti automatech. Ženská u výčepu nepříjemná, vyžraná padesátnice, Hajzlíka si prohlížela bez jakéhokoli ostychu i při obsluhování. Snad jen pro tu odporně razící růžovou barvu vlasů. Hajzlíka jsem už evidentně nudil hned ze startu: „Bude ti vadit, když zavolám kámošovi, ať tu přijde?“ její nápad se mi sice moc nelíbil, ale na druhou stranu jsem ji nechtěl nudit, a toho se dalo docílit jedině tak, že by přišel její kamarád. Návrh byl schválen, postoupil do druhého čtení. J Odešla si ven zatelefonovat a hned byla zpátky s tím, že mu mám pochválit vlasy, stříhala ho sama. To tak! řekl jsem si, co budu chválit příště? To se ale opět ozvalo mé nakažené břicho a opět jsem byl nucen využít služeb zdejší toalety. Prozatím ta nejhorší, na kterou jsem narazil. Pochcaná podlaha, jeden záchod zřejmě preventivně zdemolovaný, druhý taky žádný med. Prkno zašlé, špinavé, no ještě štěstí, že tam bylo tolik toaleťáku, kterým jsem to překryl. Ani zamknout se tam nedalo a samozřejmě, že mi tam vtrhla nějaká cizí ženská a zrovna v době, kdy jsem byl v tom nejlepším! V umyvadle sice tekla i teplá voda, ale co s teplou vodou bez mýdla? Vrchol prasárny, to i vepřín musí být čistší než toto. Ani nazvat to nedovedu. Pro mě je WC ideální místo pro rozjímání, přemýšlení, a proto tam trávím tak podstatnou část svého bytí.

            Kamarádův příchod na sebe nenechal dlouho čekat. Když jsem konečně opustil vepřín  třetí třídy, seděl už naproti ní a povídali si. Něco ve mně škublo, asi skutečnost, jak vyloženě žrala každé jeho slovo. Čekal jsem, kdy po něm začne konečně slintat. Už jen ta představa mě v duchu rozesmívala.

            Jejich rozhovor jsem nijak moc nevnímal, nemám to v povaze. Vnímal jsem jen Hajzlíka a jak na něj  kouká. Takhle se na mě nepodívala ani jednou a bylo mi znova jasné, že tady jsem skončil. Kobliha, ten její vykutálený kamarád, si dal dvě piva a odešel bez placení. Platit jsem samozřejmě musel já, Hajzlík měla jen dvacetikorunu. S dvacetikorunou chtěla jít do ZOO a zvát mě na jídlo? Tak mě napadá, že byla asi trošku vypočítavá, zneužívala svého postavení v našem podivném vztahu a nechala se vydržovat. Ode mě jí však tohle už více nehrozí, bude to muset zkoušet zase u jiných naivních blbců. Doufám, že už jich moc není. No proč ne, že? Už to tady milionkrát bylo, je a určitě i nadále bude. Naštěstí já jsem prozřel, sice pozdě, ale přece, a stalo se to poprvé a naposled.

            Dosrkal jsem to své ubohé jedno pivo a vypadli jsme ven, tentokrát vážně k rogalu. Neležel tam jediný kondom, jediná jehla a dokonce ani střepiny z lahve, kterou tam rozbili předchozího dne, kdy jsme právě přecházeli most cestou do čajovny. Na lavičce jsem zpočátku dělal naoko drahoty, abych si ověřil, kam až můžu zajít. Skončilo to tak, že jsem jí svojí pravicí spočinul na jejím pravém boku. Docela příjemný pocit, ale jen do chvíle, než jsem postřehl, že to s ní vůbec nic nedělá. Pořád ten stejně zvláštní kamenný výraz. Ruku jsem stáhl zpátky s takovou dosti trapnou výmluvou, že levačka je nešikovná a špatně se mi tak kouří.

            Napadlo mě položit jí otázku ohledně mého odjezdu.

            „Tak co, kdy mám odjet? Nemám jet už dneska?“

            „A v kolik ti to jede?“

            „Šestnáct jedenáct, jezdí tak každý den.“

            Už jsem jen čekal, kdy to konečně řekne. Napůl jsem i vypadnout chtěl, moc dobře jsem si uvědomoval nulovou šanci k jakémukoli úspěchu.

            „Kdyžtak bys moh‘ jet už dneska, ať zas někde ráno nemrzneš,“ vymlouvala se vskutku originálně, to bylo víc než jasné. Copak je to takový problém říct narovinu pravdu? Člověk si tím ušetří spousty trápení jednak kvůli sobě a jednak kvůli tomu druhému, pokud má v sobě alespoň trochu úcty k dané osobě, i když k ní nepociťuje žádnou náklonnost. Lež je to poslední, co přijímám, dokonce jsem jí to i několikrát psal, ale ona se prostě nedala říct. Vím, že už jen netrpělivě odpočítávala hodiny a následně minuty do mého odjezdu, v podstatě se jí ani nedivím. Jen si mohla odpustit to divadýlko. Dvouměsíční hru o několika dějstvích, která skončila mým příjezdem. Opona se zatáhla, původní postavy zmizely v nenávratnu minulosti a byly nahrazeny něčím jiným, hmotným, ale horším.

            „Půjdeme do té ZOO nebo jak?“, zeptal jsem se.

            „Ty tam chceš?“

            Souhlasně jsem přikývl.

            „Tak jo no, třeba až dokouříš,“ řekla.

            Sotva to dořekla, odhodil jsem čiko a šlo se do ZOO. Cesta byla velmi zajímavá, tedy alespoň pro mě. Procházeli jsme zvětralými skalami, od nichž se mi naskýtaly jedinečné pohledy na Děčín tak, jak jsem jej ještě nikdy nepoznal. Prostřednictvím telefonu jsem nafotil co se dalo, abych měl alespoň nějakou památku na ten samostatný výlet do Děčína, ta osoba je už nyní druhotná. Taktéž je velice zvláštní dotknout se horniny, jenž toho musí pamatovat víc než celé lidstvo, respektive jeho historie.

            U ZOO jsme byli za necelou půlhodinu. Za stokorunu jsme oba měli možnost vidět přerostlé flekaté kočičky, prasátka, ptáčky a speciální místo si zaslouží opičky zvané Malpy. Ty byly opravdu roztomilé, oba jsme se nad nimi rozplývali. Jedna si z pomeranče vymačkávala šťávu o stěnu, podlahu nebo mříž, možná trpěla nějakým mláticím syndromem, všechnu potravu nejprve zákonitě „ztloukla“ a až pak jedla. Ostatní malpy byly umírněnější a společenštější. Takové zvířátko by mi  doma zřejmě nevadilo.

            Během zpáteční cesty k východu jsem pak Hajzlíka trošku potrápil plánkem ZOO. Složený jsem jej držel v ruce a ona se jej snažila zpočátku neúspěšně získat. Řekla mi, že jsem pavouk, jelikož mám rychlejší reflexy než jsou její pohyby. Plánek nakonec ukořistila, ale za cenu jeho dvou kusů… Neváhal jsem však ani na chvíli a zabavil  jsem jí její plastovou černou čelenku. Doteď nechápu, proč si na ni tolik potrpí,  když ji tam má jen  na ozdobu. Čelenit tam vážně není co, délka vlasů na to ještě není optimální.

            Jako jistou kompenzaci jsem jí poskytl deset lízátek, která s radostí přijala. Ach, to vydržování si ženských, chlapi, poučte se! Jó, brát, to jde každému. Moucha jedna! Čelenku jsem jí vrátil, pro změnu mě však začal přitahovat její vak. Nezajímal mě jeho obsah, to ani v nejmenším, jen jsem ji chtěl chviličku potrápit. Došli jsme na jakousi přírodní terasu se železným zábradlím s perfektním výhledem na Děčín. Hajzlík se posadila na dřevěný podsadec a žadonila o vak, nebo alespoň cigaretu. Klekl jsem si k ní a uchopil jsem ji za ruku.

            „Vyndej ji ven,“ pokynul jsem netrpělivě. Chtěl jsem ji políbit na ruku a říct jí, že ji mám rád.

            Ona však odmítla, vstala a opřená o zábradlí se tvářila, že ji zajímá to pro ni už notoricky známé město. Chvíli jsem s vakem čekal opodál, jestli si to třeba nerozmyslí,po chvíli mi už ale prdly nervy a se slovy „S tebou není žádná domluva“ jsem jí vak nasadil na rameno. Vyšel jsem stezkou směrem dolů ze skály.

            „Kam jdeš?“, ptala se za mnou.

            „Dolů,“ řekl jsem chladně, „myslím, že jdu správně.“

            „Tak počkej!“, volala na mě.

            Už jsem vážně neměl náladu podstupovat tu její hru s city a razil jsem si vlastní cestu. Po zbytek času, asi dvě hodiny, jsem toho moc nenamluvil. Šli jsme ještě v rámci návštěvy ZOO do akvarijní a terarijní expozice v Teplické ulici. Zde mě fascinovalo snad pět metrů dlouhé a přes metr vysoké akvárium plné různých vzácných ryb, včetně legendárního Nema. Vydržel jsem se na ně mlčky dívat dobrou půlhodinu, hrozně mě to po tom všem uklidňovalo. Tam bych se určitě rád vrátil, ale už sám.

            „Tak kam pudem? Asi už k nádraží, ne?“, navrhla venku před expozicí.

            Mlčky jsem ji následoval. Seděli jsme před nádražím snad padesát minut, aniž bychom řekli nebo provedli něco kloudného. Už jsme se oba těšili na chvíli, až to ten pajdulák pískne a já zmizím v nenávratnu.

            „Tak já si už půjdu zkusit nějak zařídit tu jízdenku,“ oznámil jsem jí, zvedaje se z lavičky.

            „Pudu s tebou,“ řekla.

            Nereagoval jsem. Stejně šla.

            Na nástupišti jsme postáli ještě necelých deset minut, vlak už čekal na páté koleji  vpravo. No, vlak, jeden malý motoráček.

            „Když to tak shrnu,“ tahal jsem ze sebe, „tak to byl docela hezký víkend, díky.“

            Vyloženě jsem se k tomu nutil, špatně se mi lže. Netvrdím, že nebyl fajn, to určitě byl, ale soudruzi někde udělali chybu a kdesi to celou dobu vázlo.

            „A jo, byla docela prdel,“ řekla jen tak, do větru. Nevypadalo to na to, že by tu větu mířila na mě.

            Chvíli jsme tam vedle sebe mlčky stáli. To krásné ticho nejprve přerušilo nastartování motoráčku a vzápětí i samotná Hajzlík.

            „Tak už běž, ať ti to neujede,“ snažila se působit starostlivě. Nedokážu se zbavit pocitu, že se už potřebovala jednou provždy zříct mé fyzické přítomnosti vedle ní.

            Objali jsme se, řekli jsme si „Ahoj!“, a opět se chystala nastavit rty. Aby mě to loučení bolelo co nejméně, dal jsem jí zcela bezvýznamnou letmou pusu na tvář nastoupil jsem do motoráčku a už ji snad nikdy více neuvidím. Průvodčí nám odmávl odjezd, označil mi jízdenku a tím bylo naše rozloučení a věčné odloučení definitivně potvrzeno. Byl jsem jen jedním z řady? Doufám, že ne!