Naděje? Tvá mrtvá družka...

Pohnutý a bolestný život od počátku ztracené duše. Čtení možná není vhodné pro každého.

Nemůžu si pomoct. Když přecházím v noci přes přechod a koutkem oka vidím do zatáčky po pravé straně, představuji si, jaké by to bylo, kdyby mě přejelo auto. Třeba ne tak docela, abych se z toho mohl vzpamatovat, ale alespoň trochu. Nějaký modrý nebo šedý Opel se vyřítí ze zatáčky, mladík za volantem vracející se z dlouhotrvající noční akce bude trochu opilý, nevšimne si temné postavy váhající na silnici a v šoku dupne na brzdy právě ve chvíli, kdy mě jeho vůz odmrští o dva metry dál. Co teď? Přivolat pomoc, ujet...? Mně mezitím tenká mikina (nikdy nechodím moc oblečený) pomalu nasákne krví a první, co mě napadne, bude fakt, že ta drahá jemná látka je teď načisto zničená a novou už si nekoupím. Už se nevyrábí. Teprve potom si uvědomím řezavou bolest v nohách i žebrech. Asi mám něco zlomené. To nevadí. Je mi nějak podivně dobře na duši, přestože celé tělo mám jako v ohni a bolestí se mi chce omdlít. Točí se mi hlava, ale mně se podaří sám pro sebe se usmát. Jen tak malinko, nebylo by to vidět ani na světle, natož ve vlhkém šeru živeném občasnou pouliční lampou. Povedlo se, jedna z mých tajných představ se naplnila. Řidič vyskočil z auta, je zděšen, ale má v sobě trochu dobra, myslím, že vytahuje z kapsy mobil a volá záchranku. Za chvíli tu budou a pak nade mnou doktoři v nemocnici vyřknou ortel.

   Zemře.

   Nezemře.

Víc bych si přál to druhé. Všichni by za mnou chodili do nemocnice a litovali mě a káli se za to, že si mě nevšímali a že to nechali dojít tak daleko. Ano, byla by to jejich vina. Proč jsem měl být opatrný, proč mi mělo záležet na tom, abych neutrpěl žádné zranění na nebezpečném přechodu v noci hned za zatáčkou? Proč mi mělo záležet na životě?

   Jenže oni si to neuvědomí, nikdy, protože jsou bezcitní. Budou cítit lítost, ale neomluví se za svoje chování. Navštíví mě, v sádře a obvazech ještě větší trosku než dřív, a budou mít pocit, že si můžou udělat křížek do políčka „Jeden dobrý skutek za měsíc“. Liars. I can’t stand them.

 

 

Poprvé mi matka řekla, že mě nesnáší, když jednou přišla do ložnice a uviděla mě oblečeného v jejích červených koktejlkách. Tehdy mi bylo dvanáct let. Pamatuji si, jak dlouho jsem bojoval s pokušením to udělat, ale nakonec, když šla na nákup, jsem neodolal. Navěsil jsem na sebe její masivní umělé perly a vklouznul jsem tou dobou svými drobnými nožkami do černých lodiček na nebezpečně vysokých tenkých podpatcích. Okamžitě jsem se zřítil k zemi, naštěstí bezbolestně, a na druhý pokus už se mi podařilo chvíli se udržet v té krkolomné a pro mé dětské tělo dost bizarní pozici. Hrdě jsem se prohlížel v zrcadle a srdce mi bušilo vzrušením.

   A pak otevřela dveře.

   Do té doby pro mě byla královna, miloval jsem ji. I když teď si myslím, že mě nesnášela už od narození, jenom jsem to tak brzy ještě nepoznal. Zírala mi do očí dobrých pár sekund a pak chladně řekla: „Ty špíno. Nesnáším tě.“ Ještě ve dveřích si zapálila cigaretu, vyfoukla oblak dýmu mým směrem a odešla. Ten znechucený výraz jejích očí mě doteď pronásleduje v nejhorších snech.

   Všechno se rychle změnilo. Moc jsem to nechápal, ale nemluvila se mnou. Nevyháněla mě, ale přestal jsem pro ni existovat. Musel jsem se začít starat sám o sebe. Občas mi na stole nechala nějaké peníze, abych si připomněl, co je to jídlo. Někdy bylo i navařeno, ale to dost výjimečně. Vždycky jsem se v noci kradl do lednice a dokázal jsem během chvíle spořádat  plný kastrol čehokoliv, jaký jsem měl strašný hlad. Matka vařila velmi dobře, o to víc mě mrzelo, že to nedělala častěji. 

   Když se ohlédnu zpátky, dost se divím, že jsem to vůbec přežil a dokázal v tom vyrůst. Mlčení je někdy horší než hádky. Přestal jsem se zabývat pátráním, jak jsem to vůbec mohl vydržet. Nikdy jsem se nesnažil vetřít se jí do přízně a asi za to mohla moje povaha, že jsem se jí nezeptal, proč se ke mně tak chová. Myslím, že jsem tak nějak cítil, že ke mně má odpor, a snažil jsem se proto vůbec jí nebýt na očích. Dařívalo se mi nepotkat se s ní klidně i tři týdny. Ani jsem nevěděl, jestli vůbec byla doma.

   Jednou jsem se s tím svěřil Theovi a ten to nedokázal pochopit. A nepochopil to ani nikdo po něm, jak ze mně vůbec mohl vyrůst člověk hodný tohoto označení. Jako malý jsem měl hodně kamarádů, možná ti mě tak nějak směrovali, a pak samozřejmě ve škole. Do školy jsem chodil rád. Povídal jsem si s učitelkami, ale o tom, jak to vypadá doma, jsem jim nikdy neřekl. Nepamatuji si žádné problémy, třeba matka hrála vzornou ženu.

   Potom se všechno začalo hroutit. Jednou večer jsem měl takovou podivnou náladu a znovu jsem vytáhl matčiny červené šaty. Tentokrát mi padly mnohem lépe než před pár lety. Matka měla výjimečně krásnou postavu v každém věku. Moc jsem tu noc nepřemýšlel. Rozcuchal jsem si vlasy, abych měl takový ten out-of-the-bed look, protože jsem věděl, že mi náramně sluší, nalíčil jsem se jejími šminkami a s krátkou černou bundičkou přehozenou přes ramena jsem zamířil do města do klubu, na jehož adresu mí spolužáci dost nevybíravě vtipkovali. O tomto podniku se vědělo, že v něm platí pravidlo: Žádná pravidla nejsou. Když jsem vešel dovnitř, nikdo se nepodivoval mému vzhledu. Kdysi to tu muselo vypadat hezky, ale ten večer se zdálo, že každý má něco důležitějšího na práci než tam pořádně uklidit. Zašlé fialové sedačky byly tu a tam polité nápoji různých barev, po zemi se válely nedopalky od cigaret a kdovíco ještě. A mezitím vším se pohybovalo pár podivných lidí. Dnes bych je nazval zoufalci.

   Zaujal jsem postoj s rukou v bok a rozhlédl jsem se, ke komu bych si mohl přisednout. U jednoho ze stolků seděly dvě ženy s mrtvolně temným make-upem, o kousek dál tři starší pánové při těle, jeden z nich držel injekční stříkačku, a vedle si četl docela normálně vypadající muž tak o patnáct let starší než já. Toho jsem si zvolil. Houpavým krokem jsem se k němu vydal a zastavil se přímo před ním. Nahodil jsem výraz zhrzené primadony, zatímco můj stín vyzývavě dopadal na stranu jeho knihy. Chvíli mě ignoroval, pak přece jen vzhlédl. Jestliže z dálky vypadal normálně, zblízka už to bylo jinak. Na očích měl nasazené krvavě rudé čočky. Ne že by mě to vylekalo ovšem, skvěle mi ladily k šatům.

   „Můžu si přisednout?“ nadhodil jsem medově tu směšně otřepanou otázku. Cizinec mě propíchl zlověstnýma očima a přikývl.

   „Jsem tu poprvé, ty sem chodíš často?“ zeptal jsem se ne neúmyslně vysokým hlasem. Překvapivě vřele se usmál. „Jak kdy. A co sem zaválo takovou pěknou kočičku?“

   Potěšilo mě, že mě oslovoval jako ženu. Ten večer jsem si chtěl připadat jako královna a toto byl slibný začátek.

   „Ále,“ mávl jsem afektovaně rukou, „pořád nějaké smutky. Chtěla jsem se trochu povyrazit.“

   „Tak to jsi na správném místě, zlato,“ přisedl si blíž a položil mi paži kolem ramen.

   A pak už to netrvalo dlouho. Vypili jsme dva drinky, mluvili o všem a o ničem a brzy odtamtud vypadli. Jeho byt nebyl daleko. Tvrdil, že žije sám. Když odemykal čisté bílé dveře, pomyslel jsem si, že bychom se třeba mohli vidět znovu. Zoufale jsem potřeboval, aby se mi někdo dvořil a tomuto člověku jsem to měl v úmyslu dovolit.

   Jakmile za námi zapadly dveře, všechno se změnilo. Najednou byl hrozně opilý a jeho krvavé oči dostaly šílený zlověstný lesk. Dostal jsem strach, ale neměl jsem kam uniknout. Ukázalo se, že má velkou sílu a že jí nevyužívá poprvé. Dobře mířeným úderem mě omráčil a odtáhl do malého skromně zařízeného obývacího pokoje. Už si nepamatuji, jak to tam vypadalo, ale celkově bylo všude čisto a uklizeno, toho jsem si všiml hned za dveřmi, ještě než to peklo začalo.

   Probral jsem se ve chvíli, kdy mi obmotával kolem zápěstí silné kruté provazy. Okamžitě se mi zařezaly do kůže a koncem noci se jejich barva změnila z pískové na červenou.

   „Co to děláš?“ vyjekl jsem teď už nepředstíraným mužským hlasem.

   „Ale co to vidím,“ hrál ten had udivení, „tak ty nejsi kočička, kocourku? Ty jsi mi lhal, a tos neměl dělat, víš?“ To bylo poslední, co jsem za tu noc slyšel. Nechal mě domýšlet si ty nejhrozivější možné konce mého krajně neopatrného výletu a vyhrnul si rukávy. A potom přišly na řadu činy.

   Když se mnou skončil, prosil jsem o smrt. Slzy mi nepřetržitě tekly snad celou dobu a byl jsem tak ochromený zoufalstvím a bolestí, že jsem nedokázal ani křičet. Třásl jsem se tak usilovně, až mi zuby drkotaly o sebe. A můj ničitel si spokojeně prohlížel své dílo.

   Co se dělo potom, už vím jen mlhavě. Snad odešel. Ovšem mé utrpení ještě nemělo skončit, protože na scéně se záhy objevila další postava. Nedíval jsem se, nevím, jak vypadal, pouze jsem ho cítil. Stejně krutý, se stejnou zálibou v ubližování. Byl jsem znásilněn a zbit podruhé, možná že to byl jakýsi „přítel“ muže z baru. Byl jiný pouze v tom, že narozdíl od předešlého trýznitele na mě nepřetržitě plival nadávky a opakoval, že to je to jediné, co si zasloužím. Možná už mě někdy viděl, ale nejspíš ne. Anebo se ti dva domluvili, že si ten večer jeden z nich domů přivede hračku.

   Popravdě řečeno, upadl jsem do bezvědomí velmi záhy a doufal jsem, že už se neprobudím. Osud tomu chtěl jinak, tak jsem se probral v nemocnici. Nevím, jak jsem se tam dostal, sestra mi to nechtěla říct. Nikdo se mnou nechtěl moc mluvit. Měl jsem podlitiny a rány na celém těle, snad i nějaká zlomená žebra. Všechna bolest se slívala dohromady v jedno velké mokvající utrpení.

   Dostal jsem léky a druhý den si pro mě přijela teta, kterou jsem viděl asi čtyřikrát v životě. Byla to otcova sestra, můj otec od matky utekl, když mi byl rok. Prý nezvládl svou novou roli. Snad proto byla matka vždycky tak zahořklá.

   Teta Irene se chovala moc mile, povídala si se mnou a odvedla mě k sobě domů, kde mě uložila do postele. Ještě než jsem usnul, slyšel jsem, že telefonuje s matkou. Za zvuku jejího pevného rozhodného hlasu jsem se propadl do sladké temnoty snění.

   Jestli si myslíte, že se moje matka po té telefonní rozmluvě kousla do jazyka, tak se mýlíte. Nechtěl jsem tomu věřit, když mi teta donesla horkou polévku, posadila se ke mně na postel a řekla: „Tvá matka odjíždí do Andalusie, domluvily jsme se, že budeš bydlet u mě.“

   Otevřel jsem ústa, že se na něco zeptám, ale nakonec jsem to polkl. Nemělo to cenu, najednou mi všechny otázky připadaly směšné, sám jsem si připadal směšný ve své ubohé zubožené existenci. Irene se usmála, pohladila mě po ruce a zanechala mě s miskou kouřící polévky o samotě. Zamyšleně jsem trochu snědl a mojí ne zcela příčetnou myslí probleskla troufalá myšlenka na útěk. Pokušení sílilo, přestože jsem neměl ponětí, kam bych se vydal a co bych dělal, ale pramálo mě to v té chvíli trápilo. Nějak jsem cítil, že jakmile se uzdravím, nebudu tu moci vydržet. Sám jsem nevěděl proč, možná pro tetinu spřízněnost s otcem, kterého jsem nikdy nepoznal, možná pro laskavost, na kterou jsem nebyl zvyklý a nevěděl si s ní rady. Celý život jsem chtěl, aby se o mě někdo staral, a nyní, když toho mohu dosáhnout, mě zaplavují myšlenky na zbabělý útěk. Zatratil jsem sám sebe jako už mnohokrát předtím a přinutil se uklidnit alespoň natolik, abych vůbec mohl usnout. Můj další osud měl dostat rychlý spád.

  

Nebo jen pád, napadne mě, když se ohlížím zpět do minulosti. Stojím na nevelkém zašlém hřbitově, odevšad na mě dýchá smutek, jak už to na hřbitovech bývá, a upřeně hledím na náhrobní kámen před sebou, na celou mou duši, mou lásku zhmotněnou do neživého kusu kamene. Teplý, raně podzimní vítr mě laská po tváři a odnáší s sebou horkost, jakou cítím v obličeji, a vlhkost, která mě co chvíli přepadne, než ji s velikým úsilím přemůžu a zatlačím slzy zpět. Nechci plakat, ne tady. Na to bude dost času později. Teď stojím před osobou, vlastně nad ní, kterou mi život dal a vzápětí mě jí surově zbavil, aby ve mně rozpoutal nové  šílené utrpení a mohl se kochat mou bolestí.

   „Veškeré pracně potlačované rány před tebou ožívají, má lásko,“ zašeptám nepřítomně a cítím, jak se mi láme srdce i odvaha zůstat statečný.

 

Když jsem se tedy uzdravil, napsal jsem tetě kajícný a omluvný dopis, v němž jsem jí děkoval za její laskavost a zároveň jsem ji prosil o pochopení skutečnosti, že její dobrotu a lásku nedokážu přijmout. Úhledně jsem dopis přeložil a nechal ho ležet na své posteli. Bolest mi vystřelovala do konečků prstů, když jsem tu hodnou ženu a jediného člověka, kterého jsem měl, opouštěl, ale nemohl jsem jinak. Představa, že bych žil řádný život poslušného studenta, mě naplňovala děsem, ani sám nevím proč. Snad protože jsem byl citově mrtvý už od počátku a za žádnou cenu jsem se neuměl začlenit do normálního života. Tehdy mě poprvé napadlo, co všechno matka způsobila svým mírně řečeno přezíravým chováním k mojí bytosti. Pohřbila mě až na dno lidství a zformovala mě v nehodnou a poníženou obludu, která neví co se životem.

   Vzplál jsem k ní hořkou nenávistí, která mě od té doby neopouštěla. Pár dní jsem se potuloval ulicemi, než jsem vyhladovělý a špinavý stanul před červeně natřenými dveřmi s troufale vemlouvavým názvem Vaše cesta do ráje. Nemusel jsem dlouho přemýšlet, abych si spočítal, jaký druh ráje je tímto myšlen. Ten nápis očividně netušil, že mi vdechnul novou naději. Když jsem byl na ulici, prožil jsem snad veškeré negativní pocity, jaké se z nepochopitelné lidské duše dají vymámit, od smutku a bolesti přes znechucení vším včetně sebou až k naprostému, všeobjímajícímu zoufalství. Přestalo mi záležet na životě a čekal jsem, až mě nějaký agresivní bezdomovec umlátí širokou lopatou na sníh, ale teď jsem v sobě objevil novou neznámou energii. Nevěděl jsem přesně, odkud pochází ani co znamená, ale cítil jsem se být neodolatelně váben dovnitř toho místa, před kterým jsem nerozhodně postával. Tak jsem tu energii poslechl a vstoupil jsem. Tedy spíš vpadl – dveře se nejdřív nechtěly otevřít a když jsem se do nich zapřel, škodolibě povolily a já málem ztratil balanc a skončil na udržované kamenné podlaze. Trochu mě ten pohled udivil, čekal bych, že veškeré podlahové plochy budou potaženy vysokým měkkým kobercem, aby vzbuzovaly pocit pohodlí a zdání intimity.

   Stálo mě to jen jednu hádku s nepříliš ochotným recepčním, než povolal majitele podniku a já byl přijat do nočních služeb a ubytován v malebně zařízeném pokoji ve druhém patře. Pro takovou práci je asi pořád nedostatek duší ochotných zaprodat se vidině bohatství a u těch citlivějších případů i nemalému psychickému tlaku, říkal jsem si, když přijímají nové ovečky tak snadno.

   První plat jsem dostal předem ještě ten den, protože jsem se svěřil, že jsem mnoho desítek hodin nic nejedl, takže jsem se mohl před svou velkou chvílí uvedení „do provozu“ jít do města trochu rozmazlit. Moc jsem toho nesnědl, mému staženého žaludku se nelíbilo, že ho ruším a chci po něm nějakou práci, tak jsem si za zbytek peněz koupil nové oblečení (neodolal jsem a pár věcí jsem si stydlivě pořídil v ženském oddělení) a kosmetiku. Když jsem se vrátil, připraven pracovat, recepční Luigi prohlásil, že by mě byl nepoznal. Jen jsem se pousmál.

   Ráj byl převážně kabaret, kde se noc co noc imitovaly slavné herečky a zpěvačky, tudíž přesně moje parketa. Měl jsem v sobě vášnivého exhibicionistu, který jen čekal na vhodnou příležitost, aby se mohl předvést. Pochopitelně bylo nepsaným pravidlem, že většina mužů (někdy i žen), kteří přicházeli potěšit oko vnadnými hermafrodity, by ráda se svými idoly prožila poněkud více času, pokud možno ve větší blízkosti i soukromí. To se mi neprotivilo zdaleka tolik jako třeba představa společného života s tetou. Možná jsem v tom úmyslně nacházel zvrácenou radost, když jsem se definitivně přesvědčil, co jsem to za zvíře –  nedokážu existovat bez sžírající sebetrýzně.

 Tak jsem se stal nočním tvorem, který žil ze slávy a lesku pomíjivého kabaretního umění. Zdatně jsem předváděl všechny slavné krásky filmu i hudby, jako jediný z našeho souboru jsem neměl žádnou konkrétní specializaci.

   Brzy jsem získal pověst největší hvězdy kabaretu, mé dvojznačné umělecké jméno Vérone vyvolávalo v mužích příjemné jiskřivé napětí. Nedalo mi žádnou práci pochytit hvězdné manýry a začal jsem si vybírat, koho poctím svou sladce bolestnou přítomností. Přes den jsem buď spal anebo se promenádoval po městě luxusně nalíčený a ustrojený jako žena, v noci jsem se měnil v šelmu či anděla, jak se mi zachtělo, vytrénovaný ve svádění mužů až k vratké dokonalosti.   

   Nic ovšem netrvá věčně, začaly mě pronásledovat úzkostné záblesky minulosti a stavy panické hrůzy, kdy jsem se celý třásl a nedokázal se bezmála pohnout. Přičítal jsem to nemocné psychice, kterou jsem týral seč se dalo, a úspěšně přehlížel všechna znamení toho, že tento život už dlouho nevydržím vést.

   A pak, jako v trapném romantickém příběhu, se na mě usmálo štěstí v podobě tmavovlasé dívky Mii. Byla krásná a přestože jsem k ní necítil přitažlivost, jakou by muž k ženě měl cítit, zaujala mě hned, jak jsem ji uviděl. Později v noci jsem s ní šel do svého pokoje více než rád, a přece se mezi námi neodehrálo nic povznášivě erotického. Ne snad, že bych to nedokázal zahrát, přece jsem byl placen za přetvářku, ale nakonec se ukázalo, že je příliš zraněná a nešťastná na to, aby se s někým dokázala fyzicky spojit.

   Získal jsem přítele, prvního za posledních několik let. Už jsem netrávil den spánkem nebo samolibým předváděním se okolí, ale procházkami a obědy s Miou. Dokázali jsme mluvit o všem a o ničem, dlouhé chvíle jsme se spolu smáli nebo jen tak svorně mlčeli. Za pár měsíců jsem se o ní dozvěděl bezmála všechno a pak jsem se jednou přistihl při dychtivosti, kdykoliv se zmínila o svém bratru.

   Přestože jsem ho nikdy neviděl, Theo se mi zjevoval ve snech a mně připadalo, že je mi stejným přítelem jako Mia. Cíleně jsem začal směrovat své otázky na něj a po čase jsem se dožadoval seznámení. Mia byla stejně stará jako já, Theo jen o rok starší. Zanedlouho jsem získal šálivý pocit, že ho znám přinejmenším stejně dobře jako jeho sestru, která o něm vyprávěla s nepředstíranou láskou. Byl jí oddaným a milovaným bratrem a já věděl, že pro mě to bude divoký zbožňovaný polobůh, když se budu trochu snažit a přilákám ho k sobě.

   Tu noc, kdy ho skutečně přivedla, jsem právě na pódiu předváděl jedno ze svých nejlepších čísel. Všiml jsem si jich koutkem oka, naučená role mi zatím nedovolovala věnovat jim plnou pozornost. Až o pár minut později jsem mohl stočit zrak směrem k nim.

   Téměř jsem oněměl – jestliže Mia byla krásná, Theo ji tisíckrát předčil. Zářil vedle ní jako vznešený lev vedle obyčejné domácí kočky. Černé sestříhané vlasy něžně rámovaly jeho aristokratický obličej, šlachovitá postava se nenuceně dotýkala boku své sestry a moudré, téměř černé oči se dívaly přímo na mě. Rozbušilo se mi srdce extatickou radostí, až jsem si uvědomil, že jsem téměř zapomněl, jaké to je.

   Netrpělivě jsem dozpíval a dotančil a spěchal jsem jim vstříc. Zblízka byl Theo ještě intenzivnější a jeho krása, vycházející neomylně zevnitř, ještě palčivější. Podal jsem mu ruku a s nepřítomným úsměvem jsem se navěky ztratil v přehlubokých studnách jeho duše.

   Nikam jsem nepospíchal, ačkoliv moje rozbolavělá podstata zoufale toužila po opětovaných dotycích nebezpečně nádherného objektu zájmu. Podnikali jsme spolu stejné denní výlety jako s Miou, někdy sami, jindy i s ní. Vznášel jsem se na vlnách blaha, když jsem podvědomě vycítil, že jsme se stali nejlepšími přáteli. Moje touha sílila každým dnem a jednou, po obzvláště vypjaté pracovní noci, jsem to už nevydržel a s plačtivou žárlivostí se Theovi ke své spalující vášni přiznal.

   „Už to nemůžu vydržet,“ nešťastně jsem polykal slzy a křečovitě se ho držel, když mě soucitně objal. „Ničí mě, že o mě nestojíš, ničí mě, že nejsi jako já, že – ž-že chodíš s tou potvorou!“ narážel jsem na éterickou bytost Leonku, která v Theově náruči nedávno našla útočiště.

   Můj přítel byl až podivuhodně klidný. Když jsem se trochu utišil, pozvedl mi bradu nahoru a s pohledem vpitým do mých nešťastných očí se vřele usmál. „Nikdy jsem neměl zálibu v barových zpěvačkách, až ty jsi změnil můj názor. Čekal jsem jen na znamení, hvězdo moje.“

   Tím začalo nejlepší období mého mizerného života. Brzy jsem cítil, že bez Thea už nedokážu existovat. Ztělesňoval všechno, čím jsem nikdy nebyl – moudrost, dobrotu a lásku. Sílu mu dával jeho Bůh, kterému jsem nikdy nenašel odvahu pohlédnout do očí. Snad že jsem věděl, že nejsem hoden ani té nejponíženější ochrany pod božím dohledem. Mnohokrát mi Theo dovolil pozorovat ho při modlitbách, a právě to bývaly mé nejšťastnější okamžiky s ním. V té uctivé šeptané lásce vycházející z jeho úst se zdálo, jako by jím Nejlaskavější přízeň prostupovala až hmatatelně. Theo věřil, že ho Bůh miluje i s tím podstatným odkloněním od normálního partnerského vztahu, a já věřil, že mě nenávidí právě za to.

   Někdy v noci, kdy jsme se horečnatě snažili splynout jeden s druhým, se ozývaly staré nezacelené rány a tisíckrát proklínaná minulost, když jsem Thea prosil, aby mi ubližoval. Myslím, že jsem se nějak potřeboval potrestat za to, jak ubohý vedle něj jsem.

   Moje radost a naděje na lepší život netrvaly dlouho. Jednou brzy ráno, měl jsem zrovna volno, jsme se ruku v ruce vraceli z jakési oslavy. Přecházeli jsme silnici a ze zatáčky se nepředvídanou rychlostí vyřítilo velké osobní auto. Stačil jsem uskočit zpátky, ale Theo, který šel první, tak pohotový nebyl. Ozval se tupý náraz těla o čelní sklo, auto ho odhodilo stranou a řidič zbaběle ujel. Ve vteřině se ve mně zastavilo srdce a měl jsem co dělat, abych hrůzou neomdlel. Odtáhl jsem Theovo bezvládné tělo na světlo pouliční lampy a třesoucíma se rukama jsem ho konejšivě hladil, dokud mi naposledy nevydechl v náruči. Uvnitř jsem se rozpukl na milion živých bolavých kousíčku, které jsem nemohl – a nechtěl – nikdy dát znovu dohromady.

 

Snad proto mě pronásleduje krutě lákavá představa cítit stejný dotek smrti, jaký mi odvedl Thea. Po jeho pohřbu jsem přestal pracovat v kabaretu a nastěhoval jsem se k Mii, abychom se společně rvali s naším zármutkem. Už se nepřevlékám do ženských šatů a líčím se jen minimálně. Ztratil jsem důvod i potřebu jakkoliv se projevovat. Stal se ze mě stín, navěky lapený tlející minulostí. Pokouším se přiblížit Bohu, ale nejeví o mě zájem. Je mi lhostejné, jestli budu žít ještě dvacet let nebo dva dny, čas pro mě přestal mít význam.

   A naděje? Mrtvá to družka mé pohřbené lásky...

 

---