Příhody ze života- bohužel z mého:-)

Příhody ze života

(bohužel z méhoJ)

            Jsem jedináček. A jak už to tak bývá, v dětství jsem si přál sourozence. Nejlépe bratra, se kterým bych mohl podnikat různé klukoviny. K mému nynějšímu štěstí (a dětské smůle) se mí rodiče rozhodli, že mi sourozence nepořídí. Jako takovou náplast jsem dostal asi 150 centimetrů vysokého paňácu. Pojmenoval jsem ho Kuba a bylo vymalováno. Je samozřejmé, že jsem si to nenechal pouze pro sebe. Svoji radost jsem ventiloval prakticky všude. A vzhledem k tomu, že jsem v té době navštěvoval předškolní kurz němčiny, bylo jasné, že nějaké vtipná příhoda na sebe nenechá dlouho čekat. Jak učitelka, tak mí kamarádi z kurzu samozřejmě věděli, že mám malého bratra.

Jednou jsme s rodiči jeli na výlet do Prahy a podnikli jsme vyhlídkovou cestu na Vltavě. Jak už to tak bývá, malí kluci jsou neposední a jak jsem se pořád nakláněl přes zábradlí, přerostlá figurku „bratra“ mi přepadla do obrovské řeky a zmizela v nenávratnu.

            Po našem návratu zpět do Ostravy jsem v kurzu sdělil onu skličující novinu. Ano, oznámil jsem, že Kuba spadl do Vltavy. Učitelka soucitně chápala a dál se k tomu nevracela. Ani ne do měsíce jsem měli takový menší kurzovní táboráček u jedné holky na zahradě, kde byli všichni, včetně rodičů. Drahá lektorka se mých rodičů zeptala, jak jsme se vypořádal se ztrátou Kuby.

,,Už je to dobrý. Má nového.“Odpověděla s úsměvem má matka. Než se vše vyjasnilo, asi si moje němčinářka musela myslet, že je to rodičům docela jedno.

            Otec jednoho mého kamaráda šíleně zbožňuje Jarka Nohavicu. Já, jakožto Ostravák, jsem byl nadšen, že ho zbožňuje někdo i mimo hranice Moravy. Osobně ho teda moc nemusím, ale jsem pyšný na Ostravaka, no ni? A tak jsem si přisolil, že ho tak 2x-3x měsíčně potkávám. V Shopping Parku nebo v Carrefouru. Já vím, lhát se nemá, přijdu do pekla, ale aspoň mi tam bude ostravský písničkář z vedlejšího kotlíku zpívatJ To je peklo. Za svůj život jsem ho potkal tak 2x a to si nejsem jistý, zdali to byl skutečně on nebo se některý spoluobčan ten den špatně vyspal a neučesalJ Milý Čecháček div nevyskočil ze židle. Nabídl mi 300 Kč za to, že mi dá plakát s Nohavicou, který budu prakticky  všude nosit a milému Jarkovi to strčím pod nos, ať mi to podškrábne. Tři stovky jsou tři stovky a za těch 10 minut, kdy jsem si trénoval umělecký podpis mi opravdu stály. Korunu tomu všemu nasadila má pozdější návštěva onoho kamaráda, kdy jim v bytě ční na stěně zarámovaný Nohavica. A s podpisem. Pěkně se mi to povedlo.

            Předem upozorňuji, že nejsem slepý a opravdu dobře vidím. To jen, abyste si nemysleli, co jsem to vyváděl.

            Jednou jsem šel od kamaráda domů a napadlo mě (z vlastní lenivosti), že bych si tu 15-ti minutovou tůru mohl zkrátit minimálně na polovic, kdybych jel jednu zastávku autobusem. A tak jsem se tedy vydal na místo, kde se schází podobní lenivci jako já. Na zastávku. Co na čekání nesnáším ze všeho nejvíc, je to…ehm…čekání. A tak jsem se rozradostnil, když jsme uviděl svoji kamarádku. Byla ke mně otočená zezadu, ale byl jsem si jistý, že to je ona. Stejné vlasy, stejné oblečení, stejná postava. Připlížil jsme se tedy k ní a objal jsme ji. Hlavu jsem vyklonil do boku, abych ji mohl pozdravit.

,,Ahoj Klári,“zazubil jsem se. Ano, Klára to opravdu nebyla. Dívka na mě zírala slaďoučkým pohledem (už jsem ji samozřejmě neobjímalJ ) a odpověděla mi hlasem, který až nápadně připomínal medvěda:,, Já nejsem Klára. Jsem Lenka. O co se snažíš? Sbalit mě?“