Medvídek

Mariana I. Potichu za ním cupitala. Jen ho nevyplašit! Ještě tři kroky, dva, jeden… Stála těsně za ním. Rychle vystřelila své ruce a dlaně překvapily jeho oči. „Kdopak to je?“ zvonivě řekla. „Dám ti tři možnosti. Dobře poslouchej. Tak tedy: za a) Jsem obyčejná brunetka s vlasy dlouhými po zadek, za b) Spící komteska toužící po probuzení nebo za c) Sněhurka, která čeká na svého prince, co se do ní konečně zamiluje“ smutně dodala. „Co myslíš?“ „No“, konečně se dostal ke slovu, „všechny možnosti jsou hezké. Ale já nevím, kterou si mám vybrat.“ Uchopil její jemné ruce do svých, sundal je z očí, aby se mohl otočit a podívat se na ni: „Asi za cé!?“ Úsměv se jí ztratil z tváře a ovládlo ji nejdříve zklamání, potom nervozita. „Ježíši, promiň. Já…si tě spletla“, zakoktala a poplašené vytrhla své ruce. „Ale byl to hezký omyl“, pokusil se ji dostat z rozpaků. Na tváři vykouzlil úsměv a něžně jí cvrnknul do nosu. „Jsi mu tak podobný. Já…“ Nemusíš se mi omlouvat. Jestli chceš, tak si pojď zatancovat. Alespoň to odčiníš.“ Poplašeně se rozhlédla kolem. Neuniklo mu to. „Za mě se nemusíš stydět.“ „Nebo nechceš?“ teď mu to došlo. Svou myšlenku vyřkl nahlas: „…aby nás spolu viděli?“ Napadlo ho řešení. „Tak za pět minut venku. Na lavičce v parku. Jestli chceš.“ Opět jí rozverně cvrnknul do nosu, usmál se a pomalu odkráčel. Zůstala sama. Ona a její pocity. Dívala se za ním dosud celá zmatená. Náhle jí bylo smutno. Jako ostatně každý den. Oskara neviděla už tři týdny. Proč musel jet na tu proklatou dovolenou? Kdyby se aspoň ozval. Stačil by jí pohled. I ten může říci, že ji má někdo rád… A teď myslela, že je tady. Že ji chtěl konečně překvapit, potěšit. Pousmála se na svou naivitou. Mlčky pozorovala tančící páry v sále. Nenápadně se podívala na své levé zápěstí. Zlatý ciferník ukazoval, že už pět minut uplynulo. Netušila, proč se rozhodla tak najednou. Pomalu se sunula ke dveřím.Cestou potkala několik Oskarových přátel. Povzbudivě se na ni usmáli. Uvědomila si, že udělala dobře, když nešla s tím klukem tancovat. Oskar bývá tak žárlivý. Nechápala proč. Opět ji píchlo u srdce. To zklamání, které jí ten neznámý připravil, ještě nevymizelo. Otevřela dveře Klubu mladých a vstoupila do teplé letní noci. Poznala ho hned. Oskarovy rysy, stejná výška… S jistotou mířila k postavě, která seděla na nedaleké lavičce. „Už jsem počítal s tím, že nepřijdeš“, přivítal ji přátelsky. „Jmenuji se Richard. Jestli tě to tedy zajímá…“ dodal takovým smutným způsobem, až se zachvěla. „Mariana“, špitla jen, protože nevěděla, co má říci. „Krásné jméno“, podotkl a zahleděl se do jejích očí. Klopila je téměř současně. „Krásná dívka, kterou něco trápí“, dodal tiše. Nevěděla, kde najednou pojala takovou důvěru k němu, k cizímu klukovi, kterého viděla všehovšudy jedenkrát. A to právě nyní… Seděli na lavičce, ozvěnou se ozývala teď již řvavé písně z domu tance. Rozpovídala se. O svém životě. O zklamání, které jí připravili rodiče svým nečekaným rozvodem. Přemýšlela a dodávala nové skutečnosti. On ji nepřerušoval. Pozorně poslouchal přívaly jejich slov. Až se zachvěla, když došla k Oskarovi. „Byl to vždy miláček naší rodiny. Bohatý hoch dobře situovaných rodičů. Přítel, který mi byl vnucen. A…do něhož jsem se později zamilovala…“, přestala, aby se mohla lépe nadechnout. Chápal, že se to té dívce neříká snadno. „…a který nikdy nemiloval mě“. „Jednou jsem ho vyslechla. Že prý je se ,mnou jen kvůli tomu, že krásnější holku dosud nepoznal. Jak jsem doufala, že ho alespoň trochu změním! Že se do mě zamiluje. A teď jsem myslela, že budu mít šanci…“ podívala se mu do očí. Usilovně přemítal, jakouže roli v tom hrál vlastně on. Kdyby nebyl tím, kým je.. „Tak se na něho vykašli a buď konečně silná!“ pronesl pateticky. Mlčky jí setřel slzu, která jí uvízla na tváři. A přál si být na chvíli Oskarem…Jen chvilinku trčeli do noční tmy hlavami navzájem opřenými. Možná by se později políbili… Možná. II. „Tak ty slečně ubližuješ“, vytrhlo je z té harmonické chvilky zaburácení něčího hlasu. „Nebo slečna pánovi?“ uslyšeli uštěpačný smích. Richard rychle vyskočil a postavil se před Marianu, která ze strachu vstala a pevně se chytla Richardova pasu. Oba mlčky pozorovali pět mladíků, kteří k nim našli cestu… Dívali se do tupých pohledů, lesklé oči a ironie v jejich hlasu nesvědčily o dobrém úmyslu těchto lidí. „Potřebovali byste dostat za vyučenou“, ozval se nejsilnější z nich, asi dvacetiletý blonďák, který držel v ruce ocelovou tyč. „Nějaký muckání na veřejnosti nepotřebujeme“, dodal jízlivě a udeřil. Richard se rychle sklonil a dobře mířené ráně uhnul.- Opatrně odstrčil Marianu od sebe a čekal na další výpady blonďáka. Očekával správně. Mariana s hrůzou pozorovala ten výjev. Pak se tři mladíci přiblížili k ní. Plna strachu pomalu ustupovala.Stejně nebylo moc kam. „Richarde!“ vykřikla, když ucítila první ránu a pekelnou bolest v oblasti žaludku. Po druhé ráně už necítila nic. Nemohla vidět běsnění zbylých dvou kluků, které cílilo na Richarda. Neslyšela zděšený výkřik několika mladých lidí, kteří náhodou vyšli z klubu a stejnou náhodou spatřili tu nevídanou řež. Kolem ní byla jen černočerná tma… III. „Už přichází k sobě“, zaslechla a snažila se těžká víčka zvednout. „No konečně“ zahleděla se do světle modrých očí nad sebou. Pohnula očima, aby si ho prohlédla. Starší muž v bílém plášti. V bílém…? Ale to znamená… „Jen klid“, vyčetl v jejich očích paniku. „Už je to za vámi.“ Nechápala význam těch slov. Co se jí stalo? Proč leží v nemocnici? A kdo vlastně je? Odvrátila hlavu k oknu. Venku svítilo sluníčko. Dívala se na krásné stromy. Ty musí udržovat… „Jak se jmenujete?“ vytrhl ji z přemýšlení hlas. Upřela své oči na lékaře. „Já nevím“, řekla vážně a do očí se jí hrnuly slzy. Proč ji nenechá na pokoji? Chtěla být tak sama… Zavřela oči. Za chvíli uslyšela tiché zavírání dveří. Ještě chvíli sečkala a pak znovu otevřela oči. Mlčky zírala do bílého stropu nad sebou. „Je na tom lépe než ten kluk. Richard se, myslím, jmenuje…Ten leží na intenzivce a nevypadá to s ním dobře“. Někdo jí upravil pokrývku. „Snad se jí paměť brzy vrátí“, uslyšela mužský hlas, „moc bychom to potřebovali“. Kdyby otevřela oči, spatřila by mladou sestru, která v doprovodu policisty právě zavírala dveře. Richard. To jméno již slyšela. Ale kde? Při jaké příležitosti? Myšlenky jí přeskakovaly z jedné na druhou.. Úpěnlivě se snažila. Zaměřena na to jediné jméno. Přesvědčena, že jí osvětlí pravdu. Náhle spatřila parket a sebe, jak vychází ven. Co to znamená? Snažila se myšlenku přivolat zpět. Sedí na lavičce a on jí utírá slzy. Proč pláče a kdo to je? A tu jí to došlo. Plna poznání se posadila. Ale ostrá bolest ji opět zahnala do měkkých polštářů. Jak jen na něj mohla zapomenout? Zmáčkla tlačítko po své pravé straně. Po chvilce k ní přišla sestra v doprovodu lékaře. „Jak je Richardovi?“ vyhrkla ze sebe svou obavu. Lékař vzal její ruku a zkoušel tep. Položil ji zpět a podíval se na ni. „Tak jste si vzpomněla. To je nádherné“, rozzářil se. „Ještě že je policie stále zde. Běžte pro něj“, řekl sestře o obrátil se k Marianě. „Co je s Richardem?“ zeptala se znovu. „Proč je na intenzivce“, vzpomněla si náhle. „Chci ho vidět?“ vyklouzlo z ní podezření. „Ale jistě. Za chvilku“. „Jen vám dá policista pár otázek. A pak…“ Do pokoje vstoupil muž v uniformě a podíval se na lékaře. Ten jen přikývl. „Slečno, jak se jmenujete?“ „Mariana Veselá“, odpověděla automaticky a v duchu doufala, že ten rozhovor brzy skončí. Jak moc chtěla vidět Richarda! Vykreslila mu celou událost. Slzy jí tekly po tvářích, když vzpomínala na ty mladíky. „Tak vám děkuji“, loučil se s ní policista a spěšně odcházel. Přišla sestra a před sebou tlačila vozík. Mlčky ji na něho přesunuli a vezli ji po dlouhé chodbě. Zastavili se u dveří s vše říkajícím označením :JIP (Jednotka intenzivní péče) Otevřeli je a přivezli ji k lůžku. Pohled na něj ji vyděsil. Bledá tvář, spousta obvazů, kapačka, přístroje kolem něj. Z datascopu slyšela hlas jeho srdce. Pevně mu sevřela ruku. „Ach, Richarde! Probuď se. Chci ti toho tolik říct!“ prolomila ticho v místnosti. „Od základů změním svůj život“ slíbila mu. „Nebudu už tak závislá na něm. Tak slabá…“ ušklíbla se. „Já…“ Přerušil ji drásavý tón. Vyděšeně se podívala na dlouhou nekončící čáru datascopu… „Richarde, zůstaň se mnou!“ zvolala zoufale. „Okamžitě ji odvezte!“ zaslechla a pak už cítila, jak někdo hbitě pohání vozík. Cestou do pokoje ji pronásledoval ten strašně drásavý zvuk a před očima měla tu dlouhou nekončící čáru… IV. Mariana. Už pár týdnů není ve své kůži. Zdá se, jako by nežila. Cosi se v ní zlomilo. Necítila radost, nevnímala smutek. Vše se rozpustilo v častých přívalech slz. A lidé si na ni začali ukazovat prstem a sledovat zvídavými pohledy. “Co se jí stalo?.” „Nemá do ničeho chuť, nemá štěstí, netouží...“ odpovídali si za ni. Kdyby tak zahlédla svou příšernou tvář v zrcadle… Oskar dávno ztratil zájem a ona jen čekala na tu podvědomou změnu, kdy přijde Richard. Přicházel v pravidelných intervalech.Trefil i do jejího domu bez klik u dveří, se mřížemi na oknech. Každý druhý den si s ní mohla povídat.... A najednou byla zase tak blízko u něho. Její oči se smály, její zvonivý hlas v něm probouzel chtivý nehřích. Políbit ji tak, smět ji tak políbit... Krev v ní se chystala vyvřít. Cítila, jak se přestává ovládat… Ale radost se k ní ze své cesty kolem světa nemínila vrátit… (280998)

---