ČERNÁ KRÁSKA Z KUCHYNÍ

ČERNÁ KRÁSKA Z KUCHYNÍ

 

Cesta je tmavá a pouliční lampy dřou,

Svítí na okraje cesty a stíny proudí.

Jsou jako mihotavé postavy co se linou tmou,

Loudají se chodníkem a kvílí.

 

Vítr tu řádí a vyvádí,

Šlehá stíny do tváří a do očí.

Kolem voda teče podél patníků,

Utíká před tváří chodníků.

 

Jako růže spadlá do tmy,

Co nikdo ji nezvedá.

Tak i lidé co jsou hloupí,

Ruku jim nikdo nepodá.

 

Utekla ta krása za hroby těch raněných,

Za hroby za kameny padlích.

Schovala se nevyleze ven,

Nemá ráda sebe, nemá ráda zem.

 

Za náhrobkem z kamene a železa,

Krčí se a s mlčenlivou tváří nedutá.

Jak s lžící pravdy by tu seděla,

Nyní krčí se a polyká slova sepjatá.

 

Kolem hlavy andělí jí létají,

Ona jako socha potají.

Krčí se dál a lžíci drží,

Nepustí a stále mlčí.

 

Andělé kolem se sklání na tělo její ubohé,

Už není v ní kouska citu je prázdné a hluboké.

Zdi co drží její duši

Zdi jsou kolem a ona nic netuší.

 

Stejně jako za úsvitu,

Duše její se skryla.

A pila čaje toho druhu,

Toho co jej před tím viděla.

 

Nechápajíc souvislosti popírajíc pravdu,

Zůstává tu za náhrobkem a jen slyší salvu.

Bolest v jejím srdci poutavá,

Poslouchá jak zbraní řev ustává.

 

Kolem bran se vojáci rojí,

Pochopila že dlouho tu nebude.

Slyší jak rozkaz zní,

„Zab te ji!“ bolesti ubude.

 

 

---