DUŠE co SE v TRNÍ skryla, NEPOTKÁ už NIKDY Kryla.

DUŠE co SE v TRNÍ skryla, NEPOTKÁ už NIKDY Kryla.

 

Člověk je kost,

Kost co tvrdá je.

Má v sobě dobro a také zlost,

Tvrdí že smrdí a přesto žije.

 

Kosti stejně shnijí v blátě,

Příroda je sežere.

Nezbude tu po nich známky v hlíně,

Nic tu po nich nezbude.

 

Odpad je to a bolest žárlivá,

Nezbylo tu po ní.

Už holka uhnívá,

Leží tady v blátě jen ať všichni vidí.

Jak hnije tu a studem se propadá,

Tam kam teplo je a hřejivá nálada.

Daleko pod nohy naše co chodí po zemi, jí.

Tam bude utrácet své groše a zpívat jak odbíjí.

Na hodinách věže staré,

Uhodil tam blesk,

Kolem půl noci tam bylo,

A chlapec stál tam,

Náhle všude rozšířil se ten lesk.

Už oko jeho neprohlédlo.

Ale i tak stál tam.

 

Blesk jako labuť bílá ,

Co života jej zbavila.

Odletěl a temnota vše zahalila.

Tak věž stará s hodinami,

Náhle v tmu se s chlapcem schovává.

Už tu nikdo není, tak znamení života nedává.

Hodiny netikají srdce tu netluče.

Lidé kolem chodí a zvoní a hrají na obruče.

Kolem potoka voda plyne

A ve strouze ryb není.

Kam se život poděl kam ta voda se line?

Stejně tak kam náhon? Odvedl tu hojnost zůstalo tu jen křoví.

A tak chodí smrt kolem lidí a přemýšlí kudy dál,

Neví neumí si odpočinout neumí využít toho co jí bůh dal.

Tak chodí kolem lidí a dívá se na přeběhlíky,

Utopence, oběšence, na lidi které zná osobně i

Na lidi které poznali jen díky náhodilosti.

Tak tu chodí a mžourá očima, nepochopí je smrt ji lapila.

Navěky tu smrtka bude jako jedna mrdka co ji lapila.

Nikdy není dosti zříci se zlosti a pochopit svět z druhé strany plotu.

Nebudeme tu dlouhou dobu budeme tu krátce a budeme tu na žalobu.

---