Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMILAN
Autor
Arnošt Petr
„Dojdeš na zastávku a nastoupíš do autobusu třicet sedm, jasné? Potom na zastávce Pod Doly přestoupíš na tramvaj jedničku. Nespleť to, abys vůbec ještě dneska dojel domů. Víš, že je sobota a jezdí to jak o svátkách,“ pravila k Milanovi mateřsky jeho přítelkyně Vanda.
„Snad mě nemáš za takovýho vola,“ řekl jí dotčeně, „sice nemám ani výučák, ale domů jsem vždycky dojel!“
„Neboj, to já jenom preventivně,“ odpověděla chlácholivě.
„Tak já du, Sieg Heil!“, řekl postaven toporně v pozoru s nataženou pravicí.
„Broučku, to si nech na koncert, přede mnou přece nemusíš,“ odrazovala ho od jeho kroku.
„Promiň, tak čau,“ rozloučil se.
Rozloučili se.
Milan došel na zastávku, kde postával hlouček mladých lidí. Podle oblečení a chování možno usoudit, že asi z hip hipových řad. Sotva Milan přišel na zastávku, absolutně ignoruje přítomnost ostatních lidí (výjimečně měl mírumilovnou náladu), ucítil ty nenávistné bodavé pohledy. Podíval se směrem ke hloučku, jejž tvořili čtyři chlapci a dvě dívky, romské i české národnosti, a ti ihned odvrátili pohledy zpět na sebe. Milan ale začal mít podezření, že hodlají využít své početní převahy a zřejmě se mu pomstít za jeho otevřený projev svých sympatií k hnutí naziskinheads. Odvrátil hlavu stranou, odkud měl přijet autobus a netrpělivě jej vyhlížel. Věděl, že kdyby došlo k jakémukoli konfliktu, sám by s nimi nic nezmohl.
Opět, nevědomky, otočil hlavu k hloučku. Všichni se na něj jaksi posměšně dívali, bylo očividné, že nezůstane jen u toho.
„Co čumíš, pleško?“, začal provokovat jeden z mládenců, sotva plnoletých.
Milan se snažil zachovat si chladnou hlavu a bez jediného slova nasadil upřený pohled. Nesmím jim dát najevo strach, jinak končím, říkal si v duchu. A skutečně. Tvářil se odvážně, jako by je sám dokonce vyzýval na souboj.
K provokaci se přidali i ostatní, ale to už přijížděl Milanův autobus. Partička stála u označníku, nastoupil tedy zadními dveřmi. Skrz okno si povyměňovali pár gest a výrazů, tím celý počínající konflikt skončil.
Autobus byl poloprázdný, stmívalo se. Řidič rozsvítil vnitřní osvětlení, někteří cestující již podřimovali. Kodrcali se přes celé město, někdy ani autobus nezastavoval, bylo-li zřejmé, že nikdo nehodlá nastoupit ani vystoupit, takže měl nadjeto. Milan byl ale po uplynulém dni unavený a proto docela snadno, kolíbán pohyby vozu, usnul.
Spal už asi dvacet minut, když na jedné zastávce přistoupili tři mladíci ve starých, špinavých a páchnoucích hadrech. Všichni měli mastné dlouhé vlasy, žíly samá díra po vpichu, postavy téměř anorektické. V okruhu dvou metrů se jim uvolnilo působiště, lidem bylo krajně nepříjemné cestovat v jejich bezprostřední blízkosti.
„Hele,“ řekl jeden ještě v agonii z poslední dávky, kterou si dal před ani ne pěti minutami svému kolegovi, ukazuje na spícího Milana.
„Hmmm, obránce vlasti, a spinká,“ řekl druhý.
Přidal se samozřejmě i třetí: „Ty vole, pamatujete, jak se do nás posledně pustili, jak jich bylo šest a my dva? To byla největší stíha co sem letos měl!“
Všichni tři na sebe významně pohlédli a řekli si, že se taková šance nenaskýtá denně a usoudili, že je potřeba jí bez váhání využít.
Přistoupili ke spícímu Milanovi, každý z jedné strany, aby neměl možnost utéci v případě, že by byla početní převaha i silnější.
„Na, nácku, tady máš za mě a za kamaráda,“ řekl, když se napřáhl a dřevěnou hůlkou jej přetáhl přes zarůstající pleš.
Milan se samozřejmě probral, ale než se stihl vzpamatovat, už se na něj vrhali všichni tři hoši a mlátili jej hlava nehlava. Kupodivu měl Milan co dělat, aby z této šarvátky vyšel bez újmy, prvořadě si hleděl svého zdraví, takže jen seděl a kryl si všechna citlivá a zranitelná místa.
Autobus zastavil v další zastávce, řidič otevřel dveře své kabinky se slovy: „Buď tam toho necháte, nebo volám policajty! Tady se mi rvát nebudete!“, a otevřel dveře.
Narkomani nestáli o problémy, rozhodli se, že už Milana nechají a vystoupí. Jeden však dostal opravdu šílený nápad. „Nemáš rád fet, ale začneš,“ řekl tiše a vytáhl stříkačku, kde byla ještě polovina dávky. Tu mu zapíchl do paže a prudkým stiskem do Milana vpravil celý její obsah. Než se Milan stihl podruhé vzpamatovat, z ruky mu po rukávem černého bombru kapala krev a tři zfetovaní násilníci už byli dávno venku z autobusu.
„Vy kurvy!“, křičel za nimi rozzuřeně. To, co udělali, Milana dostalo. Nevěděl, jestli už mezi sebou nepochytali žloutenku, HIV nebo různé další infekční choroby. A kdo ví, co mu vlastně píchli. Nevěděl to nikdo, pouze pachatel. Vytáhl mobil a poslal Vandě zprávu o tom, co se stalo. Vzápětí mu volala zpátky.
„Miláčku, co se stalo, prosím tě?“, ptala se vyděšeně.
„V autobuse mě zmlátily fetky a jeden z nich mi něco pích do ruky, nevim, co to je!“, řekl ustaraně.
„To si děláš prdel?!“, hlesla Vanda zkroušeně.
„Ne, nedělám, fakt! Nevim, co mám dělat!“
„A kde už jsi? Musíš do nemocnice, nechat se vyšetřit, kdo ví, co v tom ty svině měly!“, říkala starostlivě.
„Ani nevim, usnul sem a probudili mě až voni,“ řekl zmateně.
„Zeptej se řidiče a pak mi ještě napiš, ju? Budu čekat,“ oznámila a položila telefon.
Milan vstal a došel až k řidiči.
„Prosím vás, kde to teďka sme?“, zeptal se zničeně.
„Ještě tři zastávky a jsme na Březinkách, na konečné,“ informoval jej.
„Pod Dolama už bylo?“, ptal se Milan překvapeně.
„Samozřejmě, už před patnácti minutami.“
Milan se podíval na mobil, který svíral v pravé ruce. Zničehonic se mu rozmazal zrak a zatočilo se mu v hlavě. Co to je, do prdele?, napadlo ho prvně. Už je to tady, konstatoval si pro sebe, sem v prdeli. Alespoň si sedl, aby se dal jakžtakž dohromady. Snažil se ze všech sil zmastit zprávu pro Vandu, neúspěšně. Díky rozostřenému vidění ani neviděl na svítící displej, natožpak ještě na klávesnici. A v potemnělém autobuse to bylo ještě horší než za denního světla.
Autobus dojel na konečnou zastávku, což Milanovi řidič ochotně oznámil.
„A kam jedete?“, ptal se řidič.
„Domů,“ řekl v jakési agonii.
„Ale to je kam?“, ptal se řidič pobaveně.
„Domů,“ odpověděl Milan nepřítomně.
Řidič Milana vyvedl ven na zastávku a pokusil se mu co nejjednodušeji popsat cestu, kudy dojde na zastávku tramvaje. Čekání na další spoj by se mu totiž nevyplatilo.
Milan vyšel směrem mezi hustou panelákovou zástavbu obrovského sídliště a snažil se vybavit si řidičův popis trasy. V důsledku jeho omámení neznámou látkou, zřejmě jakousi psychotropní, se mu však vybavovaly zcela nesmyslné slátaniny, před očima se mu přehrávala situace s řidičem. Jednal však v Milanově fantazii zcela jinak než ve skutečnosti, Milan si to uvědomoval, ale v tomto byl naprosto bezradný.
„Kurva, už dost! Já už nechci! Stačí!“, křičel, buše se do hlavy ve snaze vymlátit ze sebe ty nepříjemné stavy. Kráčel tak asi pět minut, dokud nedošel ke kanálu, kterému chyběl poklop. Zřejmě jej někdo stihl odcizit a zpeněžit.
„Do prdele, co to zas je?“, klel si nahlas sám pro sebe, netuše, že v blízkém vchodě jednoho paneláku stojí skupinka mladých lidí.
Okolo Milana procházela starší Romka venčící svého pejska, mírumilovná a všemi oblíbená paní. Zcela bezkonfliktní, poctivá ženská. Podle mnohých ta světlá výjimka.
Milan sice viděl rozmazaně, ale barvu pleti ve světle pouliční lampy rozlišit dokázal bez problémů. Paní se u něj zastavila a právě ve chvíli, kdy mu chtěla nabídnout pomocnou ruku, i přesto, že nebyla nejmladší, se ohnal svými hrdinskými slovy, ale ani on sám vůbec nevěděl, proč, když neměl důvod:
„Co chceš ty černá hubo?! Nic nemám!“
„Promiňte, ale co vám dělám? Chtěla jsem vám jenom pomoct!“, bránila se babička. Pejsek vesele poskakoval okolo Milana.
„Jo, jasný, a v první vhodný chvíli bys mě vo všechno vobrala! Všichni ste stejný!“, křičel na ni, snaže se dostat nohu ven z kanálu. Bezúspěšně.
Babička, stará dobračka, se ale jeho momentální náladou nenechala nijak vyvést z míry a odhodlaně k Milanovi přistoupila. I když Milan o její pomoc očividně nestál, chytila jej za poraněnou paži. Tento skutek zapůsobil jako červená plachta na býka v aréně. Milan se rozzuřil. Hmátl po opasku na zadní straně kalhot a z pouzdra vytáhl vystřelovací nůž.
Stiskl pojistku a z rukojeti se vysunula čepel. Jediným prudkým pohybem, který skončil u stařenčina hrudníku, si zadělal na pěkný malér. Stařenka jen zděšeně vyjekla, nečekala takový zákeřný a bezdůvodný útok, sesunula se k zemi, celá v šoku drže se za ránu na srdci. Seděla a chroptěla. Bez jediného slova.
Milanovi se však stále nedařilo dostat se ze spárů otevřeného kanálu. Všechno dění postřehla skupinka mladíků, kteří stáli ve vchodě. Nemohli přeslechnout, jak stařenka zaječela, když jí nůž pronikl skrz její suchou a povislou kůži dovnitř hrudního koše. Okamžitě vyběhli ven, aby zachránili, co se dalo. Jen co jeden z nich uviděl, jak silně krvácí, bez otálení vytáhl složený kapesník a přiložil jí ho na ránu a přitlačil. Druhý zavolal mobilním telefonem záchranku. Další dva přišli k Milanovi, pevně držícímu nůž v ruce a snažícího se dostat ven z kanálu.
„Co je?!“, vztekal se Milan.
„Co je? Ty se ještě ptáš, co je? Ty jsi pobodal naši tetu ty zkurvysyne!“, neudržel se mladík a začal do Milana rozzuřeně kopat. Jeden kopanec byl ihned následován druhým, nehodlal dát Milanovi žádnou šanci k obraně stejně tak, jako ji on nedal ochotné stařence. Záda, hlava, bylo mu jedno, kam Milana kope, v záchvatu agrese a pomsty chtěl tetu jednoduše pomstít.
„Počkej, až se z toho dostanu!“, křičel Milan útrpně, „to nepřežiješ!“
„Jasné, more, eště něco?“, ptal se mládencův kolega, který se přidal a Milana odzbrojil. Následně si vychutnal Milanův zranitelný obličej, kde jedna rána pěstí střídala druhou. Za chvíli na místo dorazila sanitka, prioritní bylo samozřejmě zachránit stařenku. Milan dostal výchovnou lekci, ale mládenci jej odmítli záchranářům vydat k ošetření s tím, že nejprve musí do rukou policie. No, v tomto případě to spíš vypadá, že vzali spravedlnost do vlastních rukou. Jednoduše Milana lynčovali, začali tehdy večer, kdy dostal „pár výchovných“. Vysláblý Milan zůstal trčet v kanále celou noc, dokonce se mu i podařilo usnout. Nad ránem k němu přišel jeden z aktérů rvačky a pečlivě Milana hlídal. Každého, kdo mu chtěl pomoci, odrazoval se slovy: „Chtěl zabít tetu!“. Jelikož byla v této ulici „teta“ opravdu oblíbená, všichni bez protestů usoudili, že si Milan zaslouží potrestat.
Místní policejní hlídky, jejichž rajonem bylo místo konfliktu, si vše monitorovaly už od příjezdu záchranky, jejíž dispečink je preventivně informoval. Stále však čekaly na vhodný okamžik k zásahu. Policie znala víc než dobře místní poměry a nehodlala riskovat, že by se událost mohla zvrhnout v něco nepředstavitelně většího, nikdo se nijak neukvapoval. Ve chvíli, kdy mládenec stál u Milana a se zájmem jej sledoval, jak se probírá z té noční můry, vydala se jedna z hlídek ve své Felicii rovnou k nim.
„Tak co, pánové, jak se daří?“, zeptal se jeden z policistů přes okénko.
Mladík se samozřejmě vylekal a dal se na útěk. Jelikož byla policie o všem vyrozuměna, ani se nenamáhali mladíka chytat. Ani jednoho z nich. Přestože asi podle zákona měli, vzali v potaz jakousi vazbu místní mládeže na babičku, která na ně měla více než pozitivní vliv a kriminalita se zde tudíž tolik nerozmáhala, pomohli Milanovi ven z kanálu a nasadili mu pouta.
„Co to děláte?“, ptal se Milan překvapeně, „A kde to vůbec sem?“, zajímal se.
„Nevíte, kde jste? A víte, co jste dělal večer?“, ptal se policista.
„Nevím, jenom si vzpomínám, že jsem někam jel autobusem, ale to je tak všechno,“ vzpomínal Milan.
„Máte na krku pokus o vraždu a narušování veřejného pořádku. Taky máte právo nevypovídat a právo na advokáta, ale to asi znáte,“ informoval jej příslušník.
Milanův doposud budovaný život dostal tvrdou ránu. Vždy útočil v partě, vědom si zajištěné anonymity, nyní si jej v autobusu podala skupinka feťáků a najednou si pomohl sám, ale co je horší, zcela bezdůvodně. Zákeřně napadl člověka, jenž mu hodlal pomoci ze svízele, on se však odvděčil tak odporným způsobem, až nad tím zůstává rozum stát. Teď ale přichází na řadu otázka, zda jednal pod vlivem omamných a psychotropních látek, nebo páchal vědomě. Jakožto zarytý neonacista nesnesl pohled na příslušníka romské národnosti, přitěžující okolností pro něj rozhodně byla jeho víra, „vlastenectví“ a snaha o „dobrý skutek“.
Ve vazbě si Milan ještě docela i užíval, jakmile jej však poslal soud na směšných pět let do vězení za pokus vraždy prvního stupně s rasovým podtextem, ve vězení si jej už vychutnávali dennodenně. Nikdo z tamních vězňů, ať to byl jakkoli velký syčák, nesympatizoval s chováním lidí, kteří napadli ženu či dítě a za tyto skutky odsouzené tvrdě trestali, ať už jednotlivě, nebo ve skupinkách. Když se navíc dostala do vyšších vrstev organizace, v níž Milan působil, zpráva, že jednal pod vlivem omamných a psychotropních látek, obecně prostě drog, přišel mu osobní dopis:
Milane, ty hajzle,
Jak jsi nás moh takhle zradit? Víš, že všichni bojujeme proti feťákům, análům, cigánům, všem parazitům, kteří tvoří podstatné nebezpečí pro naši společnost. Viděl jsi už hromady feťáků, jak se válej po zemi a sockujou, je to odpad, který v naší zemi nemá co dělat. Odpad, kterého se někdo musí zbavit. A když to nikdo nehodlá udělat, všechno tohle zbývá na nás. Ale pokud dopustíme, aby mezi náma fungovali lidi jako jsi ty, že se někde zkusmo sjedou a pak to zbaběle sváděj na druhé, i když to není pravda, tak to promiň, ale musíme se tě zbavit. U nás jsi už skončil a nepočítej s tím, že se budeš někdy moct vrátit. Nedoporučuju ti, aby ses vůbec pohyboval v okolí našeho doupěte. Mohl bys dopadnout špatně. Nevyhrožuju ti, jenom tě informuju, že jsme ještě ostražitější než doposud, protože jsi rozrušil naši pevnou strukturu v organizaci.
Měj se a užij si to tam
Tví ex-bratři.
Vyšetřování sice nakonec ukázalo, že Milan nelhal, policie našla i řidiče autobusu, který celou situaci dosvědčil, ale vzhledem k velkému časovému odstupu už nebyl schopen určit pachatele, takže tento případ zůstal nevyřešen. Jedno však potrestáno bylo, a to Milanovo jednání. I soudní znalci uznali, že Milan byl v době činu schopen své jednání změnit, nebo dokonce potlačit, ale neudělal to z důvodu svého přesvědčení. Z důvodu, že je mu každá jiná lidská rasa lhostejná a to jen proto, že on je (byl) přece ten národovec, který už nehodlal dál sledovat, jak si u nás beztrestně užívají tisíce lidí bez práce a vzdělání, nedejbože i jiné barvy pleti. Dalo by se snad říci, že výjimečně si zde spravedlnost našla své místo, ale boj proti jakémukoli xenofobnímu či násilnému jednání je běh na dlouhou trať a všichni moc dobře víme, že tento jev se ze společnosti nevystrnadí jako mávnutím kouzelného proutku.
Na závěr se snad ještě hodí dodat, že Milan si odseděl ve vězení celých pět let. Zažil si tam hodně, to by bylo asi na další povídku, ale podstatný je Milanův osud. Vanda se snažila při něm zůstat po celou dobu, po třech letech to však vzdala a odešla za jiným. Sotva se Milan dostal ven z vězení, už jej doprovázel jeden konflikt za druhým. Jeho nenávist vůči narkomanům a Romům vzrostla ještě více, měl čas po celých pět let o tomto přemýšlet a došel k závěru, že právě oni mu zničili celý jeho život. Vydal se mstít.
Došel na sídliště, kde se před pěti a půl lety odehrálo ono drama se šťastným koncem. Stařenka nakonec přežila, a to díky pomoci mladíka a včasnému příjezdu záchranky. Pět let byla docela dlouhá doba, ale ostatní aktéři se zde i po těch pěti letech stále scházeli.
„Kdopak nám to přišel?“, nadhodil jeden z nich, jakmile uviděl přicházejícího Milana v tigerech, černé bomberu a naleštěných černých těžkých botách s bílými tkaničkami.
„Je mi nějakej povědomej,“ přemýšlel nahlas druhý.
„To je ten, co ublížil tetě!“, ozval se třetí s naprostým přesvědčením.
Milan došel až ke kanálu, kde kdysi nedobrovolně strávil skoro sedm hodin. S jistou nostalgií pohlížel na poklop, bleskově si přehrával celou událost znova a znova. Nenávistně pohlédl ke vchodu, kde hrdě stála skupinka pěti mladých mužů plna očekávání, k čemu všemu ještě toho odpoledne dojde.
Přišel ke schodům a zůstal stát. Upřeně si prohlížel jednoho po druhém.
„Co chceš?“, zeptal se první mládenec.
„Pomstu,“ procedil Milan nasupeně skrze zuby.
„Chceš? Máš ji mít, ale nemáš se za co mstít, nám ne!“, hájil všechny druhý mladík.
Milan vytáhl zpod bundy teleskopický obušek a následně se jím začal zběsile ohánět. Mlátil tak silně, že jednomu mladíkovi roztrhl kůži přes polovinu obličeje, čímž ostatní přivedl do nepředstavitelného varu a ti se do něj bez váhání pustili. Ve svitu letní odpolední sluneční záře se zableskla i čepel malého nože, který jeden z aktérů neváhal použít. Nejprve jím bodl Milana do stehna ve snaze jej zpacifikovat. Milan byl ale tak agresivní, že ránu zcela ignoroval a dále se mlátil hlava nehlava.
„Jak chceš!“, zakřičel mladík a bodl Milana do břicha, přičemž se Milan na noži ještě stihl prudce pohnout a slušně si tak ránu zvětšit. Zděšeně se sesypal k zemi a zde zůstal ležet. Z úst se mu po chvíli začala řinout krev.
„A je to v prdeli, synci!“, křikl jeden z nich.
Milana tam nechali ležet a utekli.
Policie přijela na místo během pěti minut, Milanovi už ale nebylo pomoci, za tu dobu zemřel na velkou ztrátu krve. Mladíky dopadli ještě téhož dne a byli obviněni z ublížení na zdraví s následkem smrti. Soud přihlédl ke skutečnosti, že se bránili, což doložila i řada svědků, a byly jim uděleny tresty v rozsahu půl roku až dva roky odnětí svobody podmíněně. Možná jim pomohl jejich čistý trestní rejstřík, možná se opět ukázalo, že spravedlnost ještě nevymřela. Každopádně chlapci prokázali, že spravedlnost si vždycky přijde pro toho pravého, ať už je to kdokoli, přesto, že si myslí, že spravedlnost je pouze a jedině on sám.