Každý jsme cestovatel

Přišel další ze šedivých dnů, kdy člověk myslí jenom na depresivní věci a nemůže se zbavit nutkavýho pocitu, že je na týhle Zemi tak nějak přebytečnej. Ten den vlastně přišel již včera, vkradl se za soumraku do mé mysli a usadil se někde hluboko v hlavě, abych na něj nedosáhnul. Už chápu, proč se na podzim lidi nejvíc zabíjej, chtěj nějak vytlačit ten pocit z hlavy a tak skáčou po hlavě z osmýho patra a až v letu si uvědomujou, že to asi nebyla ta pravá cesta ke spáse. Každej tu svoji spásu nějakým způsobem hledáme a když ji nemůžeme najít, tak děláme všechno pro to, abychom o její stín aspoň nezakopávali na každým kroku. Proto tak chlastáme, šukáme, fetujeme, tloustneme a jezdíme rychle ve svých sporťácích, který si zbožšťujeme a kupujeme jim vosk, benzín ShellPower a protiprachový postřiky na palubní desku. Někdy to chce změnu a tak odjedeme do jinýho města, nebo do jinýho státu nebo jinýho světadílu a tam se koukáme po lidech, který jsme ještě nikdy neviděli a mrkáme na stavby, který jsou třeba takový divný vysoký píšťaly a lidi s turbanama z nich volají na jiný lidi s turbanama, aby šli do velkýho kostela, kterej je uprostřed těch píšťal, a tam aby četli z nějaký knížky zprava doleva. Lidi jsou divný, ale ty píšťaly maj něco do sebe. Nebo se najednou dostanete na ostrov, kde ještě nikdy nikdo nebyl (jak o tom mluví váš tlustý turistický průvodce) a hrozně vás udiví, že tam jsou jenom palmy a kokosáky jen tak leží na zemi a nikdo je nejí a kolem prolítne papoušek. Chvilku jste oněmělí úžasem, tolik barev a písku a na kameni sedí pták, ale pak se ve vás probudí civilizace a řekne: „Fuj, představ si, že bys tu byl víc než hodinu. Za chvíli bys dostal na tomhle sluníčku úpal a pak by tě celej den bolela hlava a pak by sis vůbec neužil večerní zápas thai-boxu.“ Chce se vám pryč. Na co jsou kokosáky jen tak ležící na zemi a palmy a papoušci a ptáci? Odpověď je: „Tady na nic.“ Kokosáky patří do konzervy, palmy do květináče, papoušci do klece a ptáci na pekáč! Opuštěný ostrovy jsou prostě nemoderní, takže pryč od nich, nebo spíš, pryč s nima. A pak sedíte večer nad drinkem, pak nad jiným a nakonec ani moc nesedíte, spíš se kolébáte a myslíte, že jste na moři, nebo že je zemětřesení, nebo že s vámi lomcuje ta holka, se kterou jste se seznámili na rohu ulice a která s vámi nějak ochotně šla. Díváte se jí do očí a ona něco říká lámanou angličtinou, slova z telenovel a z letáků pro sexuální turisty a snaží se vám sáhnout na koleno nebo trochu výš. Neví, že se namáhá zbytečně, protože angličtina je sice mezinárodní jazyk a košile od Hugo Bosse nosí hodně Američanů, ale vy jste angličtinu viděli tak maximálně z vlaku a stejně se vám chce spát. Pak následuje období temna, jeden obraz střídá druhý anebo do sebe plynule vplouvají a vy to sledujete pohledem nezúčastněného pozorovatele a jediné co víte je, že tohle je zase jedna z nocí, kdy nic nedává smysl. Kolem se mihne ruka, paruka a roh postele, záda ucítí vlhké froté prostěradlo a hladké tělo dopadne na vaši hruď. Všechno se začíná znovu točit, ale to už někdo vyndavá špunt vašeho vědomí a vy upadáte do Freudovských snů plných píšťal a turbanů a žiraf s nekonečnými krky. Ráno nepřichází vlahým úsvitem, přichází tlustá pokojská a vy z jejích zběsilých posunků, spíše než z její divné řeči poznáte, že je čas opustit pokoj. Dá vám pět minut, nervózně podupává na verandě a sekaně kleje a přitom kouří tlustý doutník, který našla ve vašem popelníku. Během balení zjistíte, že vám v peněžence chybí všechny peníze a vedle postele vidíte použitý kondom-zhmotnělý Freudovský sen? Do kufru už se nevejdou všechny tretky a upomínkové předměty, a tak v pokoji necháváte dámský klobouk, lasturu, prý s nápisem „Miluju tě“, ale v místním nářečí a míč s Kačerem Donaldem.  Jdete ven, odpolední slunce vás píchá do kůže a oslepuje zarudlé oči navyklé na příšeří vlhkého a chladného pokoje, který necháváte lhostejně za sebou, stejně jako tu pokojskou, která všechno zase uklidí a připraví k další noci plné instantní lásky. Koupit-utrhnou-použít-vyhodit. Kondom končí v záchodové míse a pokojská si automaticky myje ruce. V hlavě hučí kocovina, ta fyzická, i ta morální. Proti obojímu si dáváte lok z placatice, popíjíte ještě cestou na letiště a pak, páchnoucí a unavený, usedáte do polstrovaného sedadla nějakého velkého letadla, vedle vás páchnoucí a unavení lidé, stejně rudé oči, stejně strhané rysy. Nemluvíte spolu, vše již bylo identicky prožito a veškerá slova jsou zbytečná. Slova bolí. Slova odhalují. Slova žalují. Vaším žalobcem jsou oni. Vy jste jejich žalobcem. Víte to, zavíráte před tím oči a oddáváte se milujícímu objetí toho krásně měkkého sedadla, které bylo vyvinuté přesné pro takové, jako jste vy. Usínáte a sníte o tom, kam pojedete příští rok…