Oči nestárnou

                Ten dům postavili někdy v polovině 19. století, opustili ho v polovině století 20. a od té doby v něm nikdo nebydlel. Tedy nikdo, kdo znal pověst toho domu. Občas se do něj nestěhoval nějaký bezdomovec , nebo do něj přes zákaz rodičů lezly děti z okolí. Nikdo v něm však nevydržel déle než několik dní a pokud ano, nikdo o něm už nikdy neslyšel. Rozumní lidé se zkrátka tomu domu vyhýbali. Ne pro jeho ztrouchnivělá schodiště, propadlé stropy a plíseň na stěnách. Nemohla za to ani jeho děsivá majestátnost. Mohly za to klepy. Někdy mají lidé příliš bujnou fantazii a osamělému dědečkovi ze sousedství přiřknou minulost nacistického velitele koncentračního tábora a když ho konečně poznáte, zjistíte, že je to docela milý chlapík. Ale je tomu v případě tohoto domu jinak? Lidé prý odtud slýchávají nelidský vřískot, při kterém tuhne v žilách krev. To se povídá, ale ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by ho slyšel na vlastní uši.

Já jsem se tam měl dnes v noci vydat. Nechtělo se mi tam, ale moje ješitnost mi nedala. Nejsem přece srab a držím slovo.

                Z domova jsem vyrazil těsně před soumrakem doprovázen nevěřícnými pohledy svých „přátel“. Měl jsem v úmyslu to dokázat, vejít do toho strašlivého domu a přinést jim o tom nějaký důkaz.

                Dům vypadal ve světle měsíce jako hřbet velryby. Vyviklané okenice bouchaly v poryvech větru a celá budova vydával zvuky, jako by byla opravdu živou bytostí.

                Vkročil jsem na schodiště vedoucí k domu, otevřel vstupní dveře a vešel do haly. V obdélníkové místnosti se všude po zemi povalovaly kusy původního dřevěného obložení, které však vlivem vlhka již dávno zpuchřelo a opadalo, parkety byly vytrhané a schodiště vedoucí do prvního patra bez zábradlí . Vydal jsem se po něm a málem spadl dolů, když jsem zakopl o matraci, kterou zde musel nechat některý z dřívějších nezvaných návštěvníků. Nad schodištěm jsem našel i starý kabát a batoh, který byl plný odporné černé hmoty, původně asi jídla. Majitel asi hodně spěchal, když to tu všechno jen tak nechal…

První patro bylo nezajímavé, nikde nic, jen prach a špína. Stejně tak druhé. Chystal jsem se vyrazit k odchodu, když jsem si všiml malých padacích dvířek ve stropě jedné z chodeb. „Ty musí přece vést na půdu,“řekl jsem si a vyškrabal se nahoru.

                Ocitl jsem se ve velké podkroví a hned jsem věděl, že pokud nenajdu nic tady, budu se muset vrátit domů bez důkazu. Začal jsem prohledávat všechny kouty půdy. Děravou střechou sem vnikaly proužky měsíčního svitu, takže tu bylo světleji, než jinde v domě. Prach mi vířil pod nohama a kalil paprsky svým pohybem. V podkroví téměř nic nebylo, jen prkna a kusy rozbitého nábytku. Až v zadním rohu, v místě, kam vnikalo dírou ve střeše trocho víc světla, jsem to uviděl. Nejspíš zase kus nábytku, ale přikrytý tmavou látkou. Přistoupil jsem blíž a zkoumavě jsem se na to zadíval. Proč by tady někdo nechával použitelný nábytek a ještě ho přikrýval plachtou, když se pro něj stejně už nevrátí?

Dotkl jsem se látky, přejel dlaní po horní hraně, která byla ve výšce mé hlavy a poodhrnul závěs. Spatřil jsem ruku, rychle ucukl a látka se vrátila na původní místo. Polekaně jsem se otočil, ale za mnou nikdo nestál. Najednou mnou projela slast poznání. Je to zrcadlo! A ta ruka byla moje. Ale něco tady nehrálo, cítil jsem to. Znovu jsem vzal za závěs a pomalu ho stahoval. Objevil se odraz stařecké ruky, která drží závěs, roztřesená a slabá, přesto neúprosné odhalující další detaily. Uviděl jsem scvrklé rameno, vrásčitý krk, šedé vlasy a obličej zbrázděný věkem. Díval jsem se na stoletého starce a nevěděl jsem, co se děje. Až když jsem si všiml jeho očí, v uších se mi rozezněl strašlivý řev, o kterém jsem slýchával z vyprávění o tomto domu. Byl to můj řev! Byly to mé oči!

                Cesta domů mi trvala nekonečně dlouho. Všechno mě bolelo a cítil jsem, že snad musím každou chvíli zemřít vyčerpáním. Důkaz, který po mě všichni tolik chtěli, je ve mně, tím důkazem jsem já sám. Jen nevím, jestli ho budou chtít ještě vidět. Cítím, že čas se krátí, ten můj byl zkrácen o téměř celý lidský život během jediného okamžiku…