samota je nekonečným temnem, tam už Slunce nevychází

alkohol stoupá mi do hlavy

jak krásně je mi v tomto opojení

vzpomínka na Tebe

najednou bolí o trochu méně

nesmím však

vzpomenout na tvé rty

na tvé dlaně

na tvé oči

ani na tvůj pruhovaný svetr

hnědý zelený ani cihlový

jediné pohlazení

mění se v symbol smrti

a slzy mísí se s nocí

s bolestí

se vzpomínkou

s touhou a něhou

pár popsaných papírů

nesmyslnými verši

pitomými žvásty

chce se mi zvracet

anděli můj

co stáváš se mi hříchem

v mžiku

okamžiku

když opíjím se sny

a nechám se obejmout Tebou

ve snu proklatém

a když vzbudím se

do jasného rána

začínám znovu bloudit

tou nejčernější tmou

špinavou realitou

opovrhuji sebou

nenávidím se

že jsem Tě ztratila

jednoho večera                        ztrácíš se mi ve sklenici

                                               s prapodivným pitím

ztrácím se sama

ve světě bez Tebe

dobrou noc miláčku

zas černější je nebe