Kavárna

Vstoupila a dveře se za ní hlučně zabouchly. Zima zůstala venku a Catharine stála v kavárničce, ještě úplně prázdné. Zmateně se rozhlížela po tolika volných místech, kolik možností, ale může tu vůbec být, otočit se a odejít... Zase jedno město, jedna země. Jenže Zuzance neuteču ani tady. Zvlášť tady.

Vdala se za diplomata, cesty k tomu patří. Ráno vstát, nechat si přečíst denní program, dlouze se zušlecht´ovat. Je poledne. Oběd s nějakým politikem, úsměv, dát pozor, aby v zubech nezůstal kousek jídla, před napitím osušit rty...

Klika studí. „Jen zůstaňte, právě jsem otevřel.“ Prudké otočení. Usedne k barovému stolku, kabelku položí vedle. Ani hláska. Co říkat?! K tomu se stydí, za svoji nedokonalou znalost češtiny, za sebe, toulající se bez příčiny, jen aby něco dělala... Opatrně si sundala brýle. Její oči se mu zabodnou do tváře, ale nevnímá ho, a pak je zase sklopí. Vodku, s džusem. To jediné mu v nějaké srozumitelné řeči dokáže říct.

Je k ní zády. Vidí šediny prokvétající hnědou barvou vlasů. Vypadá to jako rozježděný sníh tam venku.

„Děkuji,“ odpoví v jedné z řečí, které zná. Už ani neví, která to je, jestli ta rodná, Frankova nebo čí vlastně. „Praha je krásné město, říkávala Zuzanka,“ řekne pak francouzsky, protože nic jiného ji nenapadá. Viděla z ní sice jen Hradčany, ale víc ji ani nezajímalo. Kořeny? Nic necítí. Vezme vodku, ale nakonec ji nepřidá do džusu, vypije ji najednou. Otřásla se, všechno padá, země se zakymácí. Pokus o chabý úsměv.

„Francouzka?“zeptá se její rodnou řečí muž. Není zdvořilé mlčet, když jste půl metru od sebe... Na kterém kurzu společenského chování ji to učili.. Catharine přikývne a napije se džusu. Vodka udělala své, po těle se jí rozlévá teplo a otupělost dostává růžové okraje. V duchu jí přikresluje bruselské kraječky. Barman se podívá zpět na ni: „Jmenuji se Pavel.“

Obyčejné jméno, čekala jsem snad něco jiného... I to moje není zvlášť originální: „Catharine.“ Vaarmer. Ale příjmení se tu nepodávají jako sklenice s vodkou, já neznám tebe, ty mě. Jen jsme se jednou potkali, nic víc, nic míň.

„Ještě?“ Catharine zavrtí hlavou: „Čaj... nebo počkejte, čokoládu.“ Pavel se otočí a chvíli něco kutí. Jeho ruce jsou hbité, ramena se s pravidelností zdvihají. Obrazy na stěnách zachycují lidské obličeje během různých situací. Catharine se snaží přestavit si na téhle stěně sebe, zachycenou v tomto okamžiku. Jenže sama sobě z obrazu uteče.

Čokoláda voní, rozjasňuje... „Chutná?“ Pousmání. Přivření očí. Pavel obejde barový pult a sedne si k ní. Slovo, dvě tři... sypou se z Catharine jako listí ze stromů. Opadávají všechna zkrášlení a zůstává holý strom. Pavel sedí, poslouchá jako by nebylo nic důležitější. Její rodiče, smrt sestry.. Jak si pořídili ji, Kateřinku, v zemi, kde „ř“ téměř nikdo nevysloví, vzpomínku na zemi jejich dětství. Tahle Katuška má pocit, že Pavel rozumí jen půlce z toho, co mu říká. Proto plynule přechází z francouzštiny do manželovi vlámštiny a on se stále usmívá, jako by chápal.

Přichází další vodka, pak čaj... Už nejsou sami. Hosté přicházejí a odcházejí, oba mlčí. Kolem poletuje duch sestry Zuzany, která v tomhle městě kdysi zemřela a ted´utíká z obrazu do obrazu. Catharine se zvedne a odchází do hotelu.

Večer volá Frank. Vůbec ho neslyší, jen bezmyšlenkovitě odpovídá. Slibuje, že se brzo z Brna vrátí. „Už tam nebudeš sama... A dávej pozor, miláčku, ano?!“ Slíbí mu i modré z nebe, jen aby mohla zírat do zdi a litovat se. Jenže zeď je bílá, tak studená a neosobní.

Přichází další ráno, plné sněhu. Taxi se podobá saním a ty ji dovezou ke všem včerejším známým z kavárny. Hledí na obrazy a mlčí společně s Pavlem. Občas oba něco prohodí, ale vlastně neví, co sami se sebou dělat. Catharine má vztek, rozbít všechny obrazy, jen se smějte, brečte, mě je to jedno, jen... „Nechci s ním zůstat, vrátí se...“rozkřičí se. Převrhnutý šálek, lžička na zemi. Slza. Ráno ve městě. Vůně řeky a baget. Ráno....Výčitky. Tvoje sestra by se k Frankovi hodila lépe, má milá. Jako tam. Jako tady.

Země mojí matky... Zoufale se tu nudím, mám pocit, že mě k ní nepoutá nic. Ano, prostě nejsem ta správná dcera, matinko, že? To tvoje Zuzanka by to tu milovala, vím. Úspěšná mladá dívka, velmi zdvořilá.. Jenže já mám jiné jméno, narodila jsem se dávno potom, co jste ji pochovali. Na všech fotkách vypadá tak andělsky, sladce... Nejsem žádný bonbónek, co by vám na ty řeči skákal.

Občasné cinknutí sklenic. Pavel rovná láhve, pokládá čisté ubrusy, utírá rámy obrazů. Catharine jde o krok za ním a každou věc kontroluje, jako by právě na tom všem závisel její budoucí život. S ním se zastavuje u obrazu mladé dívky, zastavené v půlce pohybu, zdá se, že sám model se diví, co vlastně dělá. Zase ji dohonila. Utekla před ní do Bruselu, do Prahy.. Doufala, že pod svícnem je tma. Ta malá mrcha mi ničí všechno. Miláček Zuzanka. Udeří. Zvuk tříštícího se skla, krvácející ruce... Barman z rozbitého rámu nechápavě zvedá fotku své přítelkyně. Šotek se někde ztratil, mezi dalšími fotkami.  

Catharine vyběhne ze dveří. Zůstávají jen krvavé kapky na bělostném sněhu mířící zase dál... Na chvíli se možná zastaví v jiné kavárně, ale Zuzanka zůstává i tam.