Odkaz Ledové planiny

                           KAPITOLA  I.

Hustě sněžilo. Z komínů střech kamenných baráčků a stavení v malém horském městečku Cromwellu líně stoupaly k šedé obloze husté dýmy teplého kouře. Lidé spěchali cestičkami vyšlapanými v závějích do svých obydlí k teplu rodinných krbů. Na městských palisádách se strážní shlukli k otevřeným ohništím, která plála v kovových koších. Městečko, které se přes den hemžilo lidmi, bylo s přicházejícím soumrakem za chvíli jako po vymření, jen tu a tam zaštěkal do pozdního odpoledne toulavý pes, nebo někdo rychle přeběhl z vyhřátého domu do krčmy ...

K bráně města se blížili tři jezdci. Prvního z nich halila velká medvědí kůže, jejíž hlava zakrývala jeho obličej. Na objemném hrudníku prosvítali pevně sešité vlčí kůže. Pas zdobil silný a vysoký kožený opasek s dlouhou dýkou a masivní bronzovou přezkou. Hnědý kylt z hrubé a teplé tkaniny, jej před mrazem chránil jen do půli stehen. Nohy měl v hustých nazrzlých kožešinách pevně sešněrované koženými pásky. Na levém boku jeho černého válečného oře s bílými rousy, nad velkými kopyty, který majestátně razil cestu sněhem ostatním, byl připevněn dlouhý obouruční meč, jaký vlastní jen zkušení válečníci. Za ním kráčel krásný šlachovitý hnědák v jehož bílém sedle seděl rytíř v lesklé zbroji a rudým pláštěm. Na hlavě měl prostou přilbici, u pasu pak rytířský meč ve zdobné pochvě. Odélníkový štít s obrazcem červeného kříže v bílém poli se pohupoval na boku jeho koně. Kousek za nimi znaveně kráčel štíhlý grošák, na kterém seděla mladá klerička, zahalena v zelený sametový plášť, pevně připnutý zdobným šperkem u krku. Z pod kapuci jí chvílemi prosvítaly zlatavé vlasy a hluboké zelené oči, které zářily na dálku i přes nepřízeň počasí, jako dva smaragdy.
„ Stůjte! Kdo jste? “ zazněl náhle hlas ze strážní věže nad branou.
Družina se zastavila.
„ Jedeme od krále Declona. Jsme jeho nejvěrnější, “ odpověděl zvučně vedoucí jezdec.
„ To může říct každý, “ zakřičel podezíravě strážný.
„ Jsem Corwin, válečník z Ledového Újezdu. Doprovází mne paladin, pan Marfushak z řádu Bílých rytířů, a klerička Bellona, vládkyně sněžných koček, “ zahřímal Corwinův hlas na palisádu.
Na ochozech to vzrušením jen zašumělo. „ Buďte vítáni, vzácní hosté. Je nám velkou ctí a celému městu, že využijete jeho pohostinnosti, “ reagoval poplašeně strážný a těžká křídla brány se začala pozvolna otevírat.
Družina vjela na neveliké nádvoří Cromwellu. Ihned k nim přispěchali tři strážní v kroužkové zbroji, přes které měli červenobílé pláště a chopili se jejich koní.
„ Čemu vděčíme za tak vzácnou návštěvu? “ ptal se nevěřícně velitel stráží, když scházel po schodech z palisády. Byl to starší muž, nicméně pevného zdraví.
„ Putujeme daleko na sever, dobrý muži a tak potřebujeme po dlouhé cestě nabrat síly a dobře se vyspat, “ odvětil Corwin a shodil medvědí hlavu. Velitel pohlédl do větrem ošlehaného obličeje plného drobných jizev z bojů, který zarůstal neudržovaným vousem. „ Z vaší tváře soudím, že putujete zřejmě již dlouho bez pořádného odpočinku pane. “
„ Soudíš správně starý muži. “ Corwin sesedl z koně. „ Nuže, kde můžeme nasytit naše prázdné žaludky a zahřát promrzlá těla? “
„ U Zlatého koně, támhle naproti, “ ukázal velitel na krčmu přes neveliké prázdné prostranství, které dělilo usedlosti od palisády.
„ Dobře se postarejte o naše koně. Ať ničím nestrádají, “ upozornil strážné sir Marfushak a podal otěže mladému muži. Pak pomohl křehké a promrzlé Belloně ze sedla. Nepatně se na něj usmála.
Všichni tři se vydali ke krčmě ...

                                                                     ***

V hospodě u Zlatého koně panovala veselá zábava. Prsatá šenkýřka se měla co ohánět mezi rozjařenými a podnapilými hosty, aby žádný z nich nebyl dlouho na suchu. Za výčepním pultem jí neustále jedním okem pozoroval její pupkatý muž, který dosti těžce snášel, když někdo z přítomných poplácal jeho ženu po zadnici nebo jí koukl do výstřihu.
     Chatrné dveře knajpy se otevřely a nejbližší sedící ofoukl studený vítr. Do dveří vešel vysoký a urostlý Corwin. Hned za ním Marfushak s Bellonou. Hospoda jako jeden muž utichla a všichni přítomní zírali na ty tři, jako na zjevení. Jako první se z úžasu vzpamatoval hospodský za pultem, “ Pojďte dál vzácní hosté a prosím zavřete dveře ať nám vítr nevynese teplo našeho krbu. “
„ Pravdu díž dobrý muži. Venku je hrozný nečas, “ potvrdil jeho slova Corwin.
Marfushak mezi tím doprovodil Bellonu ke stolu v protějším rohu krčmy, kde plápolal oheň v krbu.
„ Dva žejdlíky medoviny a něco teplého k jídlu pro pět lidí, “ poroučel Marfushak od stolu.
„ Přijde ještě někdo, urození páni? “ optal se hostinský, když sklízel ze stolu po předešlých hostech.
„ Ne, ale každý z nás má hlad za dva, “ usmál se mohutný válečník na paladina a odložil kožešinu.
„ Rozumím. Pánové mají za sebou jistě dlouhou cestu, “ uklonil se hostinský a utěrkou smetl drobky ze stolu.
„ To věru ano. Budeme potřebovat dva pokoje,“ řekl Marfushak, když si sundal helmici „ Ty nejlepší, “ dodal důrazně a protřel si promrzlý obličej.
„ Mám tu dva takové pokoje, přesně podle vašich přání. Zajisté budete spokojeni, urození pánové. “ Hostinskému zazářily oči.
„ Dobrá. Přespíme dvě noci, “ řekl Corwin a položil na stůl šest zlatých mincí. Malá očka hostinského v buclaté tváři se rozjasnila a malými tučnými prsty shrábl peníze do kapsy. Pak spěšně odkráčel nalít žejdlíky a ženě poručil jít do kuchyně. Krčma brzy zase ožila jásotem a bujarým veselím podnapilých ochmelků ...
Když hostinský přinesl na stůl opečené maso, kus slaniny s chlebem a něco zeleniny a ovoce, které bylo v horách opravdu vzácností, pustili se Corwin s Marfushakem s chutí do jídla. Corwin trhal maso zuby až mu mastnota tekla po fousech. Naproti tomu Marfushak používal příbor i přes to, že neměl o nic menší hlad. Ctil však zásady dobrého vychování rytířů. Bell si vzala trs hroznového vína a pomalu jej oštipovala. Sladké plody měla ze všeho nejraději. Maso odmítala, neboť to bylo proti jejímu vyznání a zásadám kleričky. Skákající plameny v krbu osvětlovaly její bledou, ale krásnou a čistě nevinnou tvář. Když její křehké a promrzlé tělo pookřálo, chtěla si sundat plášť.
„ To není dobrý nápad, “ upozornil jí Corwin s plnou pusou.
Bell se na Corwina otočila a její klidné oči se v odlesku plamene zaleskly jako dva drahokamy.
„ Nerozumím ti, “ zašeptala téměř neslyšně.
Corwin i Marfushak na ni hleděli v němém úžasu. Ani po tolika dnech společného putování nedokázali odolat její kráse.
„ Není to bezpečné, “ probudil se jako první Corwin, když mu od pootevřených úst odpadl kus slaniny.
„ Co by mi tu mohlo hrozit obře? “ usmála se a Corwin se málem červenal. Říkala mu obře od chvíle co se poznali.
„ Corwin chtěl jen říci, že by nebylo moudré, kdyby tvou krásu spatřili tady ti pobudové, “ kývnul Marfushak k osazenstvu dovádějícímu s ječící šenkýřkou.
„ Půjdu tedy spát, jsem dosti unavena, “ odpověděla Bell jako by předla a přimhouřila při tom víčka jako kočka.
„ Doprovodím tě, “ vyskočil Marfushak od stolu.
„ Děkuji, ale myslím, že to nebude třeba, “ a pohladila jej po hřbetu dlaně. Pak se pomalu zvedla a po dřevěném schodišti odešla do druhého patra k pokojům. Marfushak chvíli ještě stál a pohledem jí sledoval, dokud se mu neztratila z očí. Pak se probral jak ze sna.  „ Proč tady stojím a civím jak žluva, “ zamrmlal a posadil se.
„ Zdá se že ti ta malá učarovala, “ chechtal se upřímně Corwin a mastnota mu při tom stříkala z úst.
Marfushak jej probodl pohledem. „ Mohlo by ti zaskočit příteli, “ reagoval podrážděně a špičky prstů mu vzplály bílými plamínky.
Corwin se jen doširoka usmál až mu skrze zuby lezlo rozžvýkané maso. Pak zase dál spokojeně žvýkal. Marfushak napíchl nažloutlou hrušku a s chutí se zakousl.
Když se oba přátelé nasytili odebrali se do pokoje a jakmile zalehli, ihned usnuli.

                     ***

     Druhý den si všichni přispali, jen Bellona přivítala první paprsky nového dne časně z rána. Stála u malého okna svého pokoje a hřála si tvář na teplých horských paprscích. Blaženě mhouřila oči a v duchu si odříkávala ranní modlitbu.
Když se probudil i Corwin s Marfushakem, ze všeho nejdříve se oba oholili. Zejména Corwin byl nesmírně rád, že se může zbavit nepříjemného strniště, které jej svědilo. To Marf si upravil plnovous, tak jak se sluší a patří na řádného královského rytíře. Navíc jej plnovous chránil lépe před mrazem a taktéž helmice tolik nestudila.
Všichni tři se pak sešli dole u snídaně. Ospalá šenkýřka podávala na stůl vejce se slaninou a ovoce. Ještě nestačila pořádně prostřít, když se do krčmy přiřítil mladý chlapec v červenobílé
tunice s kabátcem z králičích kůží.
„ Zatraceně, co je tohle za způsoby? “ čertil se Marf.
„ Omlouvám se urození páni, ale posílá mne náš pán, vévoda Anta, zvaný Blažený s naléhavou zprávou, “ vysypal ze sebe hoch, div že si při tom nepřekousl jazyk, jak lapal mezi slovy po dechu.
„ Co je tohle za divné jméno a směšný přídomek? “ Podivil se Corwin.
„ O čem nás máš tedy zpravit? Povídej, “ vybídl jej Marf.
„ Náš pán vás žádá, aby jste k němu co nejrychleji přišli. “
„ Snad nejdříve posnídáme, “ odvětil Corwin.
„ Ne, půjdeme ihned, “ rozhodla Bellona a vstala od stolu. Marf jí následoval.
„ Zatraceně! “ Corwin praštil dřevěnou lžící do stolu.
Všichni čtyři pak vyšli na zasněžené nádvoří. Vítr lehce pofukoval a oproti včerejšku nesněžilo. Čerstvý sníh křupal pod nohama. Prošli podél několika obydlí. Pak zamířili k malé pevnůstce, která byla na vyvýšeném skalnatém místě uprostřed města. Díky svému umístění vyčnívala mezi ostatními stavby a umožňovala získat jasný a rychlý přehled o tom, co se kde děje. Vyšlapanou cestičkou se dostali až k vysoké hranaté věži. Strážní u vchodu jim ihned otevřeli. Po schodech vyšli do druhého patra s malým předsálím. Jejich průvodce otevřel bronzem zdobené dveře. Přes dlouhou místnost se táhl jako had rudý koberec. Na jeho konci seděl na vyvýšeném stupínku, ve velikém křesle muž středního věku s uhlazenou tváří v drahém pestrobarevném obleku, bohatém na vyšívané ornamenty. Na nohou měl kožené panské boty a vysoké bílé bavlněné punčochy, sahající po kolena. Po stranách trůnu stáli dva gardisté s halapartnami a meči u pasu.
„ Pan Corwin, pan Marfushak a paní Bellona, “ ohlásil floutek hosty.
„ Vítejte v Cromwellu. Jsem rád, že jste přišli, “ pronesl noblesně urozený muž.
„ Čeho si od nás žádá vaše blahorodí? “ odvětil stroze a téměř drze Cromwell. Paladin jej šťouchl.
Vévoda byl přímou otázkou malinko zaskočen. “ Chcete jít přímo k věci. To se mi líbí, “  nedal na sobě nic zdát. 
„ Ano nemám rád zbytečné řeči okolo, “
„ Naše město postihla před měsícem hrozná věc, “ začal své vyprávění vévoda, “ byl ukraden artefakt z chrámu jara, zasvěceného horské bohyni Feán. Pokud se jej nepodaří získat zpátky včas, krajina se nikdy nevymaní z ledového sevření zimy. Můj lid bude odsouzen k záhubě. “ Vévoda se odmlčel a napjatě sledoval, jak na jeho slova zareaguje družina.
„ A kdo ten artefakt ukradl? “ neubránil se zvídavé otázce paladin.
Přesně na takovou otázku vévoda z Cromwellu čekal. „ Kouzelník Mixin! “
„ Co je tohle za nesmysl? Od kdy kouzelníci kradou, “ podivil se Corwin.
„Od té doby co se mstí. Lid Cromwellu si jej nezvolil do svého čela a tak se pomocí magie zmocnil artefaktu a tím na Cromwell uvrhl tuto kletbu.“
„ Takovému kouzelníkovi, bych se rád podíval na zoubek, “ neodpustil si Corwin.
„ Může tak být, “ pousmál se vévoda a vstal. “ Chci vás požádat jménem celého Cromwellského lidu, zda-li by jste jej nepřinesli na zpět. Zlata dostanete co jen unesete. “
„ Tady nejde o zlato ani drahé kameny. Náš čas je dražší než-li tyto pozemské věci. Řekněte, proč bychom tak měli učinit? A proč artefakt nezískají zpět vaši vojáci?  “ bránil se Marfushak lákavé nabídce. Tentokrát, při myšlence na zlato, šťouchl Corwin do Marfushaka. To neušlo pozornosti šlechtice.
„ Doneslo se mi, že putujete na sever. Není těžké uhodnout, že putujete do Ragnaroku, srdce trpasličí říše. Cesta je to dlouhá a namáhavá. Pokud by se podařilo navrátit artefakt do chrámu, jaro by se ujalo vlády a do týdne by bylo po sněhu. Myslím, že by se vám pak daleko lépe putovalo na vaší dlouhé cestě. Své muže potřebuji tady. Navíc oni nejsou ti praví, kteří by dokázali artefakt přinést zpět. “ Sotva vévoda domluvil, spatřil neskrývaný zájem ve tvářích válečníka i paladina. Věděl, že by je mohl získat pro svůj plán na znovuzískání artefaktu, ale klerička stojící v pozadí jej do jisté míry znervózňovala.
„ Musíme se poradit, “ řekl Marfushak a otočil se k Belloně. „ Co si o tom myslíš? “
„ Vnitřně cítím, že tu něco není v pořádku. Rovnováha přírody byla narušena, o tom není sporu, ale nevěřím všemu co nám vévoda Anta navyprávěl. “ Bell mluvila klidně a tiše, jak u ní bývalo zvykem.
„ A co tedy radíš? Já myslím, že by nebylo od věci získat ten artefakt. Naše cesta by se stala přes hory snažší a rychlejší, “ vstoupil do rozhovoru Corwin.
„ Má pravdu Bell, “ přitakal Marf.
„ Ano souhlasím s vámi. Nejsem proti, ale musíme se mít na pozoru, něco tu není v pořádku.“
„ Dobrá tedy. Přijmeme váš úkol, “ prohlásil Marfushak a dodal, “ kam máme vyrazit? “
Dosud netrpělivě přešlapujícímu šlechtici, udělalo rychlé rozhodnutí neskrývanou radost. “ Kousek na západ od města je jeskyně, kam Mixin ukryl artefakt. Střeží jej tlupa banditů s kterými se Mixin spolčil. Pro vás jistě nebudou žádnou překážkou. “
Když vévoda vysvětlil cestu k jeskyni, družina se ihned odebrala činit patřičné přípravy ...