Noc mrtvých II

 KAPITOLA DRUHÁ                                                       

     1 Horizont mi splýval před očima v jednolitou masu čehosi bezejmenného až jsem se najednou přistihl jak usínám. Rychle jsem si promnul oči a koukl se na Sáru. Stále spala a vypadala sladce. Můj druhý pohled zamířil na ručičku palivoměru. Zhrozil jsem se když jsem viděl jak se opírá o spodní okraj červeného pole.
„ Sakra!“ zaklel jsem sám pro sebe, načež motor auta začal škubat.
Podíval jsem se na hodinky. Bylo za deset minut šest. Venku byly vidět první paprsky, které se prodíraly skrze olovnatě šedou oblohu a i když to stále nepůsobilo uklidňujícím dojmem, měl jsem lepší pocit než-li zhruba před hodinou.
    Zajel jsem ke krajnici a zastavil. Vystoupil jsem a zhluboka se nadechl a protáhl. Déšť ( již ne tak hustý ) bubnoval na kapotu Turoka s monotónní pravidelností a  všudy přítomný les voněl jehličím a tlejícím listím podzimu. Hleděl jsem směrem po ubíhající silnici ke kopcům, kde se tyčily tři větrné elektrárny jako monumenty z jiné doby. Tam bylo i Výsluní. Mezi tím z vozu vystoupila Sára a ospale se ke mě doklopýtala za ustavičného zívání. Byla jako malé dítě.
„ Proč stojíme? “ zadrmolila.
„ Došla nafta.“
„ Cože?! “ vytřeštila oči.
„ Jak došla?!  Vždyť jsi říkal, že nám to  vystačí! “ rozčilovala se.
„ Bohužel to nestačilo!“ vyštěkl jsem na ni.
„ No a co teď jako budeme dělat, tady uprostřed lesa v úplný prdeli? “ spustila hystericky.
„ Vidíš támhlety větrné elektrárny? “ ukázal jsem na kopce.
„ Jo a co má bejt?  “ odsekla.
„ Tam je i Výsluní, takže to není daleko, ale pěšky by nám to trvalo nejméně dvě hodiny. Vzhledem k tomu, že to tam bude s největší pravděpodobností samej zombík, potřebujeme auto. To nám poskytne dobrý úkryt, jak před těma mrtvákama tak i před tímhle nevydařeným počasím. Navíc bez auta jsme prostě vyřízený tak jako tak! “ začal jsem vysvětlovat svůj plán.
„ Ale auto je nepojízdný. Tak co chceš hergot dělat? “
„ Jak jsem řekl, potřebujeme auto. Proto navrhuji dojít do nedalekého ústavu, možná tam nafta nebo v nejhorším případě benzín bude. “ dokončil jsem myšlenku a záměrně neřekl co je to za ústav, neboť jsem nechtěl v Sáře vzbuzovat nějaké obavy z tamního osazenstva.
Chvíli jí trvalo než přistoupila na tenhle návrh, ale nakonec jí nic jiného nezbylo a tak kývla na souhlas. Vzal jsem desetilitrový kanistr a brokovnici a vyrazilo se.

    2 Pár metrů po silnici jsme zahnuli vlevo na lesní cestu. Přesto že svítalo, opět jsme se ponořili do temných stínů smrkového lesa. Dlouhé spodní suché větvě nám stěžovali postup. Za pár minut jsme dorazili k potůčku, přes který vedla ledabyle postavená dřevěná lávka. Přešli jsme jí a urazili ještě asi dva kilometry než jsme došli ke starému cihlovému třípatrovému baráku s oprýskanou omítkou - blázinec.
     Všude bylo nezvyklé až smrtelné ticho. Neslyšel jsem žádného pacienta, tak jak to bývá u těchto zařízení zvykem. To mne znepokojovalo. Podal jsem kanystr Sáře a uchopil brokovnici do střelecké polohy. Pak se šlo dál, avšak s jistou dávkou obezřetnosti. Došli jsme k bráně. Na sloupku byla oprýskaná tabule s nápisem:

         PEČOVATELSKÝ ÚSTAV PRO DUŠEVNĚ CHORÉ A SLABOMYSLNÉ
                                  NOSITEL OCENĚNÍ PACIENT ROKU

                                                                                                                               
Pacienta roku tam nějaký vtipálek dopsal sprejem. Nicméně Sáře stačilo přečíst si první větu na to, aby spustila tu svojí.
„ To si děláš srandu? Ty si se snad dočista zbláznil nebo co? Proč jsi mi neřekl, že jdeme do Bohnic, co? “
„ Tak za prvé, toho blázna jsem jako přeslechl a za druhé, říkal jsem že jdeme do ústavu,“ málem jsem neudržel smích.
Sára chvíli nevěděla co říct, ale evidentně chtěla mít navrch a tak si postavila  hlavu, že se mnou dovnitř nepůjde.
„ Tak jo, zůstaň si tady. Já jdu. “ pronesl jsem klidným hlasem a vykopl zrezivělou bránu. Ocitl jsem se v rozlehlé a zanedbané zahradě. Všude byl nepořádek, poházené papíry, rozbité lavičky a zpustlé keře a stromky. Došel jsem po písčité cestičce až ke kamennému sousoší, jenž představovala jakého si muže ( připomínal doktora ) jak podává ruku nějakému ubožákovi, který mu ležel u nohou. Docela nevkusné a nic neříkající dílo. Pokračoval jsem dál a křupající písek pod mými botami bylo to jediné co zde bylo slyšet.
 
   3  Stál jsem u oprýskaného domu z třicátých let. Za řadami velkých zamřížovaných oken nebyl vidět žádný život ani světlo, které by mi dávalo naději že by zde někdo mohl být. Dům se zdál opuštěný.
     Opřel jsem se do velkých a masivních dubových dveří, zdobených černým kovem. Panty zaúpěly a dveře se pootevřeli. Vešel jsem dovnitř a scéna kterou jsem teď mohl spatřit mi vyrazila dech. Na zemi klečel nějaký „ pacient “ v bílém plášti a okusoval hlavu nějakému mrtvému nebožákovi. Náhle  s okusováním přestal. Na chvíli jako by strnul a pak pomalu otočil hlavu mým směrem. Obličej měl od krve a z úst mu stékaly krvavé sliny. Když mě spatřil, tvář se mu stáhla v děsivou grimasu, přičemž odhalil odporné žluté zuby, mezi kterými mu ulpívaly části mozku jeho oběti. Zachroptěl a začal se trhaně zvedat.
„ Mozek, mo...zek, “ začal drmolit a šoural se topornými pohyby ke mě.
„ Kurva chlape, co to s tebou je? “ kroutil jsem hlavou a pozvedl zbraň.
Vypadal jinak než mrtváci, které jsem doteď viděl. Dalo by se říci, že tenhle má v sobě něco lidského. Byl jiný než ti ostatní. Tohle  přece není mrtvák. Mé myšlenky neměly dlouhého trvání, neboť jeho vypoulené břicho se ocitlo na ústí hlavní mé brokovnice, což značilo, že je nebezpečně blízko. Stačil malý pohyb prstem, jenž dosud nehybně spočíval na spoušti a  “ pacient “ odlétl tam, kde před chvílí klečel. Jeho tělo teď leželo na zemi s dírou jako tunel vedle mrtvoly, kterou před malou chvíli ohlodával. Po této malé příhodě jsem pokračoval dál širokou tmavou chodbou až jsem došel do předsálí. Byl tu recepční pult a  pár čalouněných křesel s pohovkou a malým stolkem z masivu. Celé místnosti vévodila zašlá zelená barva. Místnost matně oslňovalo mdlé světlo z malých kovových lampiček se zelenými stínítky na stěnách. Celé to na mě působilo značně zneklidňujícím dojmem.
     Přistoupil jsem k recepčnímu pultu v domnění, že zrovna tady najdu něco co mi pomůže v mém hledání pohonných hmot. Všude se povalovali rozházené listy o příjmech pacientů a jejich zdravotním stavu, zkrátka nic co by mne mohlo zajímat. Začal jsem prohledávat šuplíky. V horním  jsem nalezl svazek klíčů. Konečně něco, co by se mohlo hodit. Pousmál jsem se a strčil si klíče do kapsy u kalhot. Teď už jen zbývalo prohledat sklep. Došel jsem k výtahu, který byl v malém výklenku za recepčním stolem spolu se schody. Zkusil jsem přivolat výtah.
Kdesi nahoře v šachtě to zarachotilo a zaskřípalo. Pak jsem již slyšel hukot výtahu. Po krátké době čekání, strávené nabíjením brokovnice se přede mnou se skřípějícím hlomozem zastavila kabina výtahu. Odsunul jsem zdobené mřížový. Cosi však bránilo tomu, abych otevřel dveře. Zapřel jsem se tedy do dveří vší silou až povolili. Setrvačností jsem vlétl do kabinky, narazil do stěny a skácel se na podlahu. Spadl jsem do něčeho lepkavého a břitkého. Rychle mi došlo, co že to může být i přes to, že ve výtahu nefungovalo světlo.  Uvnitř byla něčí mrtvola. Vylezl jsem co nejrychleji to šlo. Kalhoty a ruce jsem měl od krve. Došel jsem si tedy k recepci pro lejstra, která jsem použil na místo ručníku. Nezbylo mi nic jiného, než-li se vydat po schodech, které se ztrácely v propastné tmě starého domu.

 4 Opatrně a tiše jsem se kradl ve tmě po schodech. Z holých stěn byl cítit chlad a odkud si ze zdola byl cítit zatuchlý zápach sklepení. S přibývajícími schody sílil i zatuchlý zápach. Z toho jsem usuzoval, že se již blížím do sklepa. Najednou jsem tvrdě a nečekaně došlápl. Schody z ničeho nic končily. Noha se mi zvrkla a přistál jsem hubou na dlážděné podlaze. Brokovnice zmizela ve tmě.
„ Do hajzlu! “ zaklel jsem do tmy a jako v odpověď se ozvalo odněkud z druhé strany tmavé místnosti krátké a hrůzné zaúpění.
„ Do prdele, jen to ne! “ špitl jsem. Hlas se mi chvěl, srdce bušilo jako na poplach a tvář mi orosily krůpějky studeného potu. Začal jsem panicky a zbrkle šmátrat v temné místnosti po brokovnici. Z druhého konce se blížili šouravé kroky a mrazivé chroptění. Začal jsem panikařit ještě víc. Oči jsem měl vytřeštěné a roztřesenýma a upocenýma rukama jsem pátral po podlaze a lítal po čtyřech z jedné strany místnosti na druhou, přičemž jsem nejednou narazil hlavou do zdi. Mrazivé šourání sílilo. Najednou jsem narazil do neznámé postavy. Hrůzou jsem vykřikl a odskočil. Zády jsem přitom narazil do zdi až jsem si málem vyrazil dech. Svezl jsem se po zdi jako hadr a dosedl na něco nepohodlného.
„ Moje brokovnice! “ zaradoval jsem se.
„ Mozek “ ozvalo se ze tmy přede mnou.
„ Leda hovno, “ zařval jsem a jednou vypálil po směru odkud se ozývaly hlasy.
Žlutý plamen na chvíli ozářil místnost a já tak na zlomek vteřiny mohl spatřit dva odporný mrtváky asi dva metry přede mnou. Jednoho se mi podařilo zasáhnou do kolene. Kusy železných pilin mu utrhli nohu. Teď když jsem věděl kde je i ten druhý namířil jsem ve tmě jeho směrem. Počkal jsem až přišel blíž. Když jsem cítil že je zhruba na dosah ruky, vypálil jsem z druhé hlavně. Obsah nábojnice vykrojil  mrtvákovi obrovský koláč prázdnoty do jeho břicha a vnitřnosti mlaskavě dopadli kdesi na druhém konci místnosti. Děravé a prázdné tělo dopadlo s dutým zvukem vedle mně. Ještě jsem neměl vyhráno, neboť se ke mě sápal mrtvák, kterého jsem před chvílí zmrzačil. Rychle jsem dobyl a na druhý výstřel do hlavy jej nadobro zprovodil ze světa.
     Začal jsem hledat po tmě vypínač k nějakému osvětlení. Dlouho netrvalo a našel jsem ho na protější zdi, hned u schodů. Výbojky párkrát problikly a pak již místnost ozařovaly nazelenalým světlem. Když jsem se otočil, málem jsem hrůzou a leknutím zešedivěl. Mrtvák s  novákovským koláčem sledovanosti místo břicha na mně ihned zaútočil. Málem jsem si při tom šoku stříknul do textilu. Přimáčkl mně svým děravým tělem na zeď. Ruce s brokovnicí mi čouhali skrze jeho pupek. Ihned se do mně pokoušel zahryznout. Uhnul jsem hlavou do strany a zároveň otočil brokovnici v jeho dutině břišní vzhůru a vystřelil. Horní polovina jeho těla i s hlavou explodovala. Krvavá kaše z jeho hlavy mi udělala pleťovou masku na tváři. Když jsem se odlepil od zdi, zbyl po mně čistý stín na zdi, olemovaný krví a zbytky mrtvákova těla.  Uvědomil jsem si, že nesmím zapomínat na to, že je spolehlivě zabije jedině průstřel hlavy.              Zvedal se mi žaludek, když jsem si otíral značně použitým kapesníkem tvář, ale nebylo co zvracet.
     V místnosti bylo pár vozíků pro pacienty a dvoje dveře. Oboje zamčené. Vyzkoušel jsem proto klíče, které jsem sebral na recepci. Do jedněch opravdu jeden klíč pasoval. Zámek cvakl. Odklopil jsem petlici a vešel. Dlouhá  místnost mne uvítala svojí chladnou náručí. Světlo zde nefungovalo a tak sem proudilo jen skrze otevřené dveře z místnosti, ve kterých jsem stál a osvětlovalo jen malou část. Můj stín se táhl po kachličkách na podlaze jako démon. Zvědavost mi nedala, abych nevstoupil.
„ Je tu někdo? “ zcela zbytečně jsem zkusil do tmy.
Jako odpověď zazněl tupý zvuk za mými zády a opět naprostá  tma, ve které jsem se ocitl. Dveře se sami zabouchli, zřejmě vlivem špatně usazených futer a petlice zaklapla.
„ Kurva fix! “ vyjelo ze mně, když jsem si uvědomil, že jsem v pěkným průseru.  Vzteky jsem párkrát uhodil pěstí do dveří, než jsem se uklidnil. Zhluboka jsem oddechoval. Opíral jsem se o dveře a začínala mi být zima. Začal jsem prozkoumávat místnost. Levou rukou jsem tápal do tmy kolem sebe a pravou svíral zbraň. Najednou jsem narazil obličejem do něčeho, co bylo zavěšené ze stropu. Chytil jsem se za bolavý nos a promnul jej. Pak jsem nahmatal věc, do které jsem narazil a zarazil se. Řekl bych, že zcela určitě držím něčí nohu, zabalenou v igelitu. Bodlo mně u srdce, když se noha v igelitu křečovitě zachvěla.
„ A do hajzlu! “ hrůzou jsem vykřikl. Šustění igelitu se teď ozývalo ve velkém. Tahle místnost nebyla nic jiného, než chladící box na mrtvoly! Ale co dělá box na mrtvoly tady? Musel jsem si odpovědět sám, ale žádná kloudná odpověď se nenabízela. Prodíral jsem se zmítajícími a úpějícími těly, která se křečovitě zmítala ve vzduchu v naději, že na druhém konci  najdu něco, co mi pomůže se dostat ven z tohoto mrazivého pekla. V jednu chvíli jsem byl méně opatrný a zřejmě noha zavěšence mne udeřila do hlavy. Skončil jsem na zemi. Po čtyřech jsem se rozeběhl nějakým směrem a zastavil se až o plechovou skříň. Ozval se zvonivý zvuk plechu. Skříň se zapotácela a skrze skleněnou výplň vylétl její obsah. Nějaké harampádí mně zasáhlo a střepy jsem měl až za krkem, ale to nebylo nic proti ostré bolesti, která mi tepala v pravém stehně. Vytáhl jsem ostrý předmět z nohy a zjistil jsem, že je to chirurgický skalpel. Zlostně jsem jím mršil a chytl se za bolavou ránu. Tiskl jsem se u skříně, držíc si nohu a klepal se zimou i hrůzou. Nesnesitelné šustění sílilo a chroptění mrtváků přecházelo v agónii nářku smrti. Stále jsem myslel na to, proč na mně nezaútočí, co jim brání a jestli opravdu chcípnu tady ...
   
5   Byly to zřejmě obavy, které jí přiměly k tomu, aby prošla branou a vydala se zahradou k děsivému domu, ve kterém jsem před půl hodinou zmizel.

     Sára stála přede dveřmi a váhala, zda-li má, či nemá vstoupit. Nakonec přemohla strach a rozhodla se vejít. Překročila zakrvácený práh a spatřila mrtvolu muže, jenž ležel v tratolišti krve. Nešlo si nepovšimnout krvavých stop, vedoucích dál do domu, ale žaludek měl poslední slovo a tak vyběhla ven. Chvěla se a zhluboka dýchala. Znovu v sobě již nenašla odvahu vejít do domu a překročit mrtvolu. Rozhodla se proto, najít jiný vchod. Vrátila se kousek do zahrady a na křižovatce, kterou před tím prošla rovně, se vydala vlevo. Prošla šeříkovou alejí k malému jezírku. Při březích stály staré rozložité duby. Jejich mohutné a rozpraskané kmeny působily majestátným dojmem a prozrazovali jejich letitost.
    Někde za Sářinými zády se ozvalo zapraskání. Bleskově se otočila s pistolí v ruce.
„ Je tam někdo? “
Nikdo neodpovídal, ale praskání se již neozývalo. Položila kanistr na zem a uchopila pistoli oběma rukama a mířila do nedalekého houští a stromků. Vyplašeně se rozhlížela všude kolem sebe, hledajíc známky po něčem co mohlo být příčinou tajemných zvuků. Nikoho a nic neobjevila a tak zastrčila pistoli zpět za kalhoty a vydala se blíže k jezírku. Sotva ušla pár kroků, ozvalo se opět tajuplné a divné praskání. Zastavila se a strnule a napjatě naslouchala. Jakmile však zastavila, praskání ustalo. Udělala tedy dva kroky a praskání a plíživé pohyby za jejími zády se opětovně přidaly. Byla si jistá, že jsou to kroky a že jsou secsakramentsky blízko. Někdo jí sledoval...

 6  Mátoživá postava odporného vzezření se potácela mezi zakrslými smrčky v zahradě starého domu.  V obličeji nebylo známky života a přec ta postava žila. Zakalené oči hleděly zcela nepřítomně kamsi před sebe a bledý vrásčitý obličej s posmrtnými skvrnami nejevil známky života. Ruce visely podél těla zcela nehybně. Postava muže se z ničeho nic zastavila.  Odkud si ze zadní zahrady k němu doléhal šelest listí. Náhle jako by v mrtvákovi něco ožilo. Vydal se směrem k jezírku, odkud zvuky přicházely. Již cítil vůni čerstvého mozku, která jej poháněla kupředu jako nejsilnější afrodiziakum světa. Blahem zasténal a snažil se přidat do kroku.
     Nyní viděl svoji oběť - šla ostražitě. Poháněn silnou  neodolatelné vůně mozku si počínal dosti neopatrně. S každým jeho krokem se ozvalo praskání větviček a listí. Když se oběť otočila jeho směrem, s těží se stačil ukrýt ve vysokém houští. Když se žena otočila nazpět, opustil úkryt a šouravými kroky se k ní blížil. Když zastavila, zastavil také... 

    7 Sára se zastavila, ačkoliv by nejraději utíkala pryč z tohoto hrůzostrašného místa seč by jí síly stačily. Neodvažovala se otočit. Strach jí ovládl natolik, že se nemohla ani pohnout. V zátylku cítila něčí pohled - tenhle pocit zná až moc dobře, než aby se mýlila. Někdo stál za ní a to dost blízko. Musí něco udělat a to hned.
     Po zbrani sáhla ve chvíli, když již cítila smrdutý dech mrtváka.. Rozhodly vteřiny. Pravá ruka tasila pistoli, zatím co levá loktem udeřila do břitké postavy. Následovala otočka a hlaveň čezety se ocitla zároveň s výstřelem na čele nemrtvého útočníka. Mrtvák se zhroutil k zemi s prázdnou hlavou.

    8 Uplynul nějaký čas, jen bůh ví jak dlouhý a já se pomalu, ale jistě smířil se smrtí. Chlad mi prostoupil hluboko do těla. Konečky prstů jsem již ani necítil a bolest v noze také pominula. Kde si hluboko v podvědomí jsem zaslechl dobře známý zvuk. Nemohl jsem si vzpomenout. Chtělo se mi spát, ale ten zvuk stále zněl v mé hlavě tak silně a pravidelně jako údery kovadliny. Najednou mi tvář zalilo světlo. To mně přimělo otevřít oči. Ztěžka a unaveně jsem otevřel omrzlá víčka a nechápavě jsem mžoural do rozšiřujícího se pruhu světla, které explodovalo v oslepující kužel. Instinktivně jsem dal ruku před oči a uhnul pohledem. Když jsem po chvíli přivykl, mžoural jsem skrze prsty do jeho zdroje. Ústa se mi otevřela v němém úžasu, když jsem poznal štíhlou postavu ve dveřích. Byla to Sára! Stála tam jako anděl spásy. Chtěl jsem na ni zavolat, ale namrzlé hlasivky mi to nedovolily. Málem odešla, když náhle spontálně vykřikla: „ Johny! “
„ Johny, jseš to ty? “ s těmito slovy se rozeběhla rovnou ke mně.
 Světlo baterky se míhalo ve tmě a lámalo se skrze průhledné pytle, zavěšené u stropu jako nějaké obří kokony v nichž se zmítal jejich hrůzný obsah.

Když mně Sára vytáhla z mrazáku, trvalo ještě pěkně dlouho než jsem byl vůbec schopen souvisle promluvit.
„ Jak jsi mně našla? “ zadrkotal jsem.
„ Nijak, prostě náhoda, navíc mně zaujali klíče v zámku toho mrazáku. Sem jsem se dotala tak, že jsem obešla dům a dostala se přes garáž z druhé strany až sem. “
„ Cože? Ty jsi přišla tudy? “ ukázal jsem na druhé otevřené dveře.
„ Jo a co? “
„ Myslíš jako kde jsem vzala klíče od těch dveří, jo? “ pokračovala, když viděla můj nechápavý pohled.“ Ty jsem našla u jednoho mrtváka, kterému jsem ustřelila hlavu. “
„ Tak vidíš, že to v tobě je, “ řekl jsem uznale.
„ A co jako? “ kroutila hlavou.
„ Kus zvířete přece. Šelma, která dokáže bojovat, když jí jde o život. “
 Usmála se a zastyděla zároveň.
„ Sakra je mi pořád zima, “ a zuby mi při slovech cvakaly jako kleště na plech.
Nic dalšího jsem říkat nemusel. Sára se ke mně přitulila a její měkké a teplé tělo mně  ihned prostoupilo.
„ Tak tohle si dám líbit, “ zazubil jsem se.
„ Moc si nezvykej, “ špitla a chytla moje promrzlé prsty do dlaní a položila hlavu na mou hruď.  Když jsem byl konečně v pohodě a do konečků prstů se mi vrátil cit, ošetřil jsem si kapesníkem ránu na noze a pak jsme šli prohledat  garáž. 
Všude se válela hromada nepotřebného harampádí a nářadí, ale to nejcennější bylo, přímo před námi. Starý ošuntělý wolsvagen jetta stál s prázdnými pneumatikami uprostřed garáže, jako by čekal jen a jen na mně.
„ Sáro, podej mi kanystr,  “ natáhl jsem ruku.
„ Tak to asi nepůjde, “ zašeptala
„ Cože? “
„ Víš, já ho nechala u jezírka v zahradě. “
„ To se mi jen zdá, že jo? “ reagoval jsem podrážděně.
Sára po mně hodila jen prázdné gesto.
„ Myslíš, že by jsi pro něj mohla dojít?  “
„ Jo, vždyť už jsem na odchodu, “ odsekla, než za ní klaply dveře garáže.

 9 Byl jsem zabrán v hledání hadice, kterou bych přečerpal obsah nádrže wolsvagenu do kanystru, že jsem ani nezaslechl, když  se dveře garáže opět otevřeli. Náhle jsem ucítil chladnou hlaveň v zátylku.
„ A je po tobě šunte, “ ozvalo se za mnou. Úplně jsem zkoprněl.
     “ Tak moment. O co tady jde? “ vykoktal jsem v poslední chvíli a srdce jsem měl až v krku.
     “ Cože? “ ozvalo se užasle.
     „ Já nejsem mrtvák, jestli jde o tohle, “ vysvětloval jsem a chtěl se otočit.
 „ Kurva ani se nehni a radši mi kurva řekni, co tu hledáš, kdo jsi, kde bydlíš a kam jdeš a to      okamžitě rychle, než ti hlavou proženu sto broků na to tata. “ zareagoval neznámý podrážděně.
„ Když jinak nedáš. Jmenuji se Johny, ale počítám, že to tě asi stejně moc nezajímá, když mi míříš nějakým kanónem na hlavu, “
„ Nestarej se o to co mně zajímá, nebo nezajímá a radši pokračuj, než mi selže prst na spoušti chytrouši! “
Hlaveň na mé hlavě citelně zatlačila.
„ Fajn, jenom klid, “ pokračoval jsem klidnějším hlasem. „ Bydlím kousek odsud v horách a věř tomu nebo ne, včera v noci jsem potkal nějakýho mrtvýho pošuka v obýváku. Pak se jich odkud si vynořilo ještě několik desítek a snažili se dostat do domu. Počítám, že na kafe se ke mně nedobejvali... “
Vyprávěl jsem ještě notnou chvíli a když došlo a Sáru, náhle jsem si uvědomil, že jí postrádám. Hlas se mi zasekl v hrdle.
„ Proč si přestal? “otázal se neznámý dosti znaveně.
„ Musím najít Sáru. “ otočil jsem se a hlaveň poloautomatické brokovnice mi teď mířila přímo mezi oči.
Ten neznámý byl hoch tak kolem osumnácti let, skoro mi tohle zjištění vyrazilo dech.
„ Kurva, vyser se na to a dej ten kanón pryč! Už mně sere jak mi pořád míříš na hlavu, kladeš stupidní otázky, hraješ si na tvrďáka, mezi tím co tady všude kolem běhaj hordy mrtváků!“ zařval jsem vztekle, až jsem mladíka poprskal. „Buď půjdeš se mnou a pomůžeš mi najít Sáru a nebo zalez zpátky tam, odkaď jsi vylezl!“ dodal jsem.
Chvíli bylo ticho a mladík na mně zcela očividně nasraně civěl, ale pak složil zbraň - něco jako by se v něm zlomilo.
„ Jo, dobrá...pomůžu ti.“
„ Cože? Co jsi říkal? “ schválně jsem se zeptal.
„ No, že ti pomůžu najít tu...ehm...no jak se ksakru jmenuje? “ kroutil se hoch.
„ Sára, jmenuje se Sára,“ ušklíbl jsem se.
„ Aha, to už si budu pamatova, “ tentokrát se ušklíbl on.
Uvědomil jsem si, že ani neznám jeho jméno. Již jsem se ho chtěl zeptat, ale jako by věděl na co se chci zeptat.
„ Říkej mi Georg, “ zazubil se.
„ Copak je to tu za mejdlo? “ ozval se ženský hlas za našimi zády.
Oba jsme se otočili. Byla to Sára . Stála ve vratech s kanystrem v ruce a nevěřícně kroutila hlavou.
„ Tak já venku riskuju a ty se tady zatím vykecáváš? Kdo to vůbec je? “
„ Jmenuji se Jirka, ale říkejte mi Georg, “  zazubil se neznámý.
Aby jsi při tom tokání neprasknul pomyslel jsem si, když jsem viděl George jak je celý pryč ze Sáry. Sáře to evidentně lichotilo a byla jeden úsměv za druhým.
„ Tak, aby jsme se dali do práce ne? “ přerušil jsem ty jejich techtle mechtle.
„ Jakou práci máš na mysli? “ optal se Georg.
„ Potřebuju naftu do svýho Turoka, kterej čeká na silnici. “
„ No máš štěstí, zrovna v týhle starý kraksně něco málo bude, “ ukázal na wolsvagna..
„ Jseš si jistej? “
„ Si piš, když je to moje auto. Dělal jsem tu údržbáře, sice jen týden, pak se stalo to s těma zombíkama, ale dělal. S touhle károu jsem jezdil do práce. “

  10 Byli jsme na cestě zpátky. Já nesl plný kanystr a ještě pomáhal dosti unavené Sáře a George jsem poslal napřed.                                                                  
„ No to se podívejme, Turok! “ zaradoval se Georg, když spatřil džíp. Ihned k němu doběhl a začal si jej ze všech stran prohlížet a hladit, jako svojí milenku. Byl tak unešený z džípu, že si ani nepovšiml jak se z lesa za ním vynořily toporné siluety mrtváků...
 
      Když jsme se Sárou došli na silnici, byl jsem opravdu rád, že zase pojedu autem. Měl jsem toho již plné kecky. Bolavé rameno se mi co chvíli připomínalo palčivou bolestí a zrovna tak noha.
„ Kristova játra! “ zaklel jsem, když jsem prohlédl skrze oslepující sluneční paprsky a viděl, kterak se za  nic netušícím Georgem rojí mrtváci a míří k němu.
Podal jsem kanystr Sáře, ta  pod jeho tíhou poklesla a já se rozeběhl k Georgovi. Křičel jsem na něj už z dálky.
     Konečně mně zaregistroval. Mával na mně v nechápavých gestech. Až když jsem vystřelil došlo mu, co se děje. Otočil se ve chvíli, kdy na něj mrtváci zaútočili. Brokovnice párkrát zaštěkala  a  mrtváci odlétli.
     Byl jsem již u George a začal střílet. Mrtváků bylo snad třicet, ale s brokovnicemi nebyl problém vyřešit tuhle přesilu. I když moje brokovnice omezovala počtem nábojů ( pouze dva ), moje umění přebíjet bylo tak intuitivní a zažité, že jsem střílel skoro tak rychle jako Georgova poloautomatovka na šest nábojů.
    Problém s mrtváky se vyřešil brzy a tak jsme dolili palivo a konečně mohli zase vyrazit. Sára se natáhla vzadu na sedačkách a vedle mně teď pro změnu seděl zubící se Georg. Brokovnici držel jako šerif  z amerického zapadákova a snažil se tvářit drsně.
„ Vpřed kapitáne, “ zavtipkoval.
Jen jsem vyvrátil oči v sloup a sešlápl plyn. Turok vystřelil jako raketa a z prašné krajnice se zvedl šedý oblak...