o smíchu

            Prostě si utrhl nehet a šel si sednout na opačnou stranu řeky. Princezna se zatím dívala na hladinu a cachtala si chodidla v pampeliškách.

            „Té vody nějak přibylo..“ zavolal na ni z protějšího břehu. Nikdy ho nenapadlo, jak moc kouzelně je krásná. Černé vlasy jí vířily kolem obličeje tichounce jako světlušky a když mrkala, znělo to jako když vyfukuje bublifuk. Zorničky měla dnes hodně roztažené. Úplně do celých očí.

            Po řece projel šplouchavě chlapec na voru a hodně se polekal, skoro totiž princeznu uhodil pádlem do kotníku. Nic neřekl, jen se trochu rozpačitě usmál na čaroděje a plul zas tiše po proudu.

            Princezna byla dál potichu a koukala na mraky. Jakoby nic.

            Čaroděj se posadil pod vrbu, vytáhl papír a začal cosi psát. Po očku sledoval, zda ho konečně začne vnímat, ale marně. Maloval inkoustem větší a větší kruhy do trávy a prsty už měl celé umazané.

Vzpomínal na to, jak se spolu procházeli loni v podzimu listím a ono se jí lepilo na paty a do dlouhých řas, jak padalo k nebi s proudy vířícího vzduchu. Řekla tehdy: „Sním tady tuhle růži a potom mě hledej v akátech a v dnešním snu, ano?“

            V tom keři ji našel podle krůpějí krve, co jí kapaly z jazyka, jak lačně spolykala trny. Ve snu ji ale ne a ne najít, přesně od téhle doby. Na to si ještě pamatoval.

            Když zjistil, že má už úplně černé dlaně a ona stále ještě netečně leží na druhém konci řeky na louce a usmívá se krásně, složil pokreslené a popsané čtvrtky a seskočil z kamene. Rozhlížel se po něčem, co by jí mohl věnovat a všiml si malých zvonků, co mu rostly přímo pod nohama. Beze slova a bez dechu jich sedm utrhl a zamířil k lávce vedoucí na druhý břeh, kde ležela.

            V lávce byly velké škvíry a těmi na něj z řeky mával chlapec na voru. Seděl na pádle, nohu přes nohu a zkoušel si se smíchem olíznout pravý loket.

            Když čaroděj došel k princezně, usmál se na ni a bosýma nohama cítil pampelišky a stébla trávy.

            „Nechceš se mi zase zdát..?“ zeptal se jí tiše, skoro myšlenkou.

            Když neodpovídala, zazvonil jí u ucha kytičkou zvonků. Všiml si, že si při tom zmáčel ruku až po loket.

Do očí mu poprvé vhrkly slzy a doopravdy se rozplakal.