Potrava

Potrava

Touhu v sobě krmím dál,

Čert aby ji už vzal.

Cožpak tu jsem od toho abych se bál?

Nechápu proč jsi mi ji dal.

Naděje stále přežívá a já dodávám ji sil,

Nechci aby tu byla, nechci aby kousek jí tu zbyl.

Nechci už tu bolest cítit,

Patlat se v tom zas a znova,

Nechci i když vím že milovat,

Jej budu stejně už nezmizí ta kolona.

Kolona obrázků kde pouze on je jest.

Kde pouze on a to je the best.

Nechápu tu sám sebe, nedokáži přemýšlet.

Nedokáži kousku sebe, nedokáži to rozvíjet.

Stále v sobě, jak ten sen si žiju dál,

Cožpak nedokáži být bez něj? Nedokáži vyplenit ten sál.

Jako zahrada co ví že růže nevykvetou a nevzrostou,

Jako zahrada co zem má slzami prosolenou.

Stejně pořád doufám že se vrátí,

I když vím že sen mi zase namlátí.

Nechápu život proč lásku seslal níž.

Nechápu sám sebe proč se nepovznesu víš.

Už nechci nad tím přemýšlet a probdít noci zlé,

Už nechci dále brečet když oči nejsou to jediné.

Tak tu sedím na jazyku hořkost,

V srdci s nadějí,

Už jdu vyjít si pod most,

Sedím tu a ryby ve stoce mne míjí.