VÝBUCH

            Štěpánka vešla do bytu, odhodila svůj těžký batoh do kouta u botníku a celá zničená se z posledních sil posadila na botník. Hlasitě vydechla a dlaněmi si promnula obličej.

            „Ahoj, Štěpánko,“ zdravila ji zvesela Milena, její matka. „Ty už jsi doma?“

            „Čau,“ řekla nepřítomně, „už to tak bude.“

            „Stalo se něco?“, vyzvídala Milena a pokračovala v hlasité úvaze, „je středa a ve středu býváš s Tondou až do večera, ne?“

            „Bývala jsem,“ odsekla dotčeně a znova, s ještě větším důrazem řekla: „Bývala!“

            „A co se stalo?“, ptala se Milena vyděšeně, přistupuje ke Štěpánce a následně si klekaje k jejím svěšeným nohám.

            Botník byl hodně vysoký a Štěpánčiny štíhlé nohy z něj visely ještě dobrých deset čísel nad zemí, což bylo při její výšce letušky co říct!

            „Ale nic,“ řekla suše.

            Milena nemohla přehlédnout Štěpánčiny sklovaté oči a slzičku, jež se jí skutálela po pravé tváři až na hranu čelisti, odkud volným pádem spočinula na jejím stehně. Vstala a Štěpánku objala a snažila se ji konejšit.

            „Neboj, to bude dobré,“ šeptala jí chlácholivě do ucha, „to přejde. Ještě si párkrát popláčeš a přebolí to.“

            Kdysi si prošla něčím obdobným jako její nešťastná dcera nyní, je tomu už dvacet let. Doba je jiná, ale mezilidské vztahy zůstávají ve své podstatě stále stejné, akorát se v nich občas vyskytne jev odvozený od současných vymožeností.

            „Co bude dobré?!“, zavztekala se Štěpánka, „Že už dneska večer bude mít v posteli jinou, lepší? Tohle myslíš?!“, křičela na Milenu nahněvaně, skoro až hystericky. „Mami, jak jsem se v něm mohla takhle splést? Proč jsem si toho nevšimla už před dvěma lety, když jsme se poznali? Proč?“

            Hekavě plakala, choulila se přihrbená na mámina prsa, místo, kde má dítě vždy pocit jistoty a bezpečí, místo, kde cítíme bít srdce někoho, kdo nás přivedl na tento svět.

            Milena se na malou chvíli zamyslela a pak řekla: „Zezačátku jsi viděla jen ty jeho dobré vlastnosti. Byla jsi zamilovaná a to ti neumožnilo objektivní pohled na toho člověka. Ty špatné vlastnosti jako by ani nebyly. S postupem času zamilovanost opadá, netvrdím, že mizí, to určitě ne, jenom jde do ústraní a začíná být nahrazována jinými pocity.“

            Štěpánka pozvedla hlavu, zasněně se podívala na čepici, kterou jí Tonda nechal a zeptala se Mileny, jaké pocity myslí.

            „Pocity jakési střízlivosti, jistoty a nepřekonatelnosti. Čím déle jste spolu byli, tím více jste si byli jistí, že máte jeden druhého pevně uvázaného a nemůže utéct. Prozíráš, začínáš na něm objevovat i věci, které se ti nelíbí. Počáteční ostych opadl a chováte se k sobě zcela přirozeně, jako ke každému jinému, děláte znova věci, které jste si zpočátku nevědomě odepřeli. Jenom proto, abyste byli jeden pro druhého ideální.“

            „A jak to souvisí s náma?“, přerušila ji Štěpánka ve výkladu.

            „Dost úzce, vydrž. Najednou se ve vztahu objevuje stereotyp, časové trhliny, občasné neshody. Záleží na obou, jak se k tomu postaví. Buď se dohodnou na účinném řešení a sjednají si nápravu, nebo si každý půjde svou cestou a následuje krach.“

            „Ale u nás to nebylo ani tak ani tak!“, přerušila ji Štěpánka znovu.

            „A jak to bylo? Neboj, nechám si to pro sebe, vždyť mě znáš. Potřebuješ se o tom vypovídat.“

            Štěpánka zprvu pochybovala, nakonec však sebrala všechny síly, zhluboka se nadechla a spustila: „Začátek byl tak, jak jsi říkala. Když jsme ale prozřeli, on se tím odmítal zabývat. Já jsem se snažila to nějak oživit, ale v takových věcech na to musí být dva. On se tím ale nijak nezabýval, fakt na to kašlal. Místo, aby se snažil to zachránit, tak si raději našel jinou.“

            „Ten ti opravdu nestál za to, dcerunko. Ale neboj se, určitě narazíš na toho pravého a celý život s ním pak bude pohádka.“

            Štěpánka chvíli mlčky civěla na dveře a vzpomněla si na tátu. Jednou za sebou tyto dveře zavřel a už se nevrátil.

            „Ale stejně je to paradox,“ ozvala se po chvíli.

            „Jak to?“, ptala se Milena.

            „Našla jsi toho pravého, vzali jste se, založili jste rodinu a nakonec havaroval a zabil se. Tobě to nepřipadá paradoxní?“

            „Máš pravdu, je to divné,“ přitakala Milena.

            Štěpánka si rukou setřela slzy a poprvé se od příchodu domů pousmála. Milena to postřehla a automaticky nadhodila: „Tak co, už je líp?“

            Štěpánka zavřela oči a souhlasně přikývla.

            „Nestihla jsem udělat oběd, co si dáš? Nepřemýšlej nad tím, řekni, na co máš náladu a připravím to.“

            Jelikož měla Štěpánka náladu velmi blízko bodu mrazu, uvědomila si, že na nervy je nejlepší sladké. Zapátrala v jídlech, kde figuruje cukr, a nakonec ji napadlo toto: „Šišky s cukrem a mákem na másle.“

            „Tak fajn, za hodinku budou.“

            „Zatím se projdu, potřebuju na vzduch,“ pravila Štěpánka, větraje si hruď trhavými pohyby trika.

            „Jen jdi,“ řekla Milena dobrosrdečně.

            Štěpánka si tedy vyšla na malou procházku. Prokličkovala mezi zašedlými šestipatrovými paneláky a ocitla se na louce za sídlištěm. Nalevo a vepředu byla louka obrostlá hustým smíšeným lesem, po úniku z toho betonového bludiště zcela jiný svět, odmyslíme-li si rušnou silnici uzavírající louku zprava. Štěpánka se vydala po obvodu louky, počínaje lesem, kde se na chvíli uvelebila ve vysoké trávě, odkud nostalgicky pozorovala světle modrou oblohu bez jediného mráčku. Přemýšlela o životě, o lásce, o štěstí, o počasí, o lidech, o světě.

            Milena si už mezitím pročítala recept na výrobu šišek. Zpracovala těsto, vytvarovala šišky, napustila vodu do hrnce. Z kredence vytáhla solničku, osolila vodu v hrnci a s krabičkou zápalek se přesunula k plynovému sporáku. Kohoutkem otevřela plyn, z krabičky vyňala sirku. Hodiny odtikávaly sekundu po sekundě. Milena přiložila černou hlavičku zápalky ke škrtátku na krabičce.

            Ve stejném okamžiku, kdy Milena přiložila zápalku ke krabičce, těsně nad ležící Štěpánkou proletěla bílá holubice, jež ji zákonitě vylekala.

            Milena, pobrukující si oblíbenou melodii, škrtla sirkou. Hrobové ticho pohřbil ohlušující výbuch. Unikající plyn se rychle nahromadil a obyčejné zapálení sirky zapříčinilo, že se navždy zastavily tikající hodiny visící na stěně v kuchyni a hodiny, které tikaly uvnitř Mileny. Její zuhelnatělé tělo změněné k nepoznání leželo až u stěny pod vyskleným oknem. Tlaková vlna rozbila všechna okna v bytě a okolních domech.

            Štěpánka ihned po silné ráně vstala a podívala se směrem k sídlišti. Zajímalo ji, co se stalo, že to otřáslo i zemí, na níž spokojeně polehávala. Vyděsila se. Po explozi zahalilo krajinu ohlušující ticho. Štěpánka pociťovala velmi nepříjemný pocit u srdce a první, kdo jí přišel na mysl, nebyl Tonda. Řekla jen: „Mami,“ a bez váhání se rozeběhla k sídlišti. Sotva se ocitla mezi paneláky, viděla snad půlku obyvatel stojících před domem, v němž žila Štěpánka s maminkou. Viděla, jak se všichni dívají kamsi nahoru, ukazují tam a zasvěceně rozebírají vzniklou situaci. Štěpánka si nechtěla ani na okamžik připustit, že by se tak žhavě diskutovalo o jejich bytě. Několikrát přepočítala patra, než se ujistila, že okna jsou skutečně jejich.

            Roztřásla se jí kolena. Nevěděla, co má dělat. Co si má myslet.

            Přijela první dvě hasičská auta. Hasiči vyběhli, sotva auta zastavila. Podívali se do oken a spěchali uzavřít hlavní uzávěr plynu. Hned poté se vydali do bytu, v němž žila Milena a Štěpánka. Jelikož se nemohli dostat dovnitř skrz zavřené dveře, museli si cestu prorazit násilně. Výbuch otřásl celým domem, v bytě nezůstalo snad nic na svém místě. Hasiči prošli pokoj po pokoji. Až v kuchyni narazili na zbytky čehosi, co ještě před pěti minutami připomínalo ženské tělo.

            „Tak tady jsme skončili,“ řekl hasič kolegovi. Nechtěl, a ani nemohl, si připustit, že čísi žena přišla o život při tak běžném úkonu, jako je příprava jídla.

            Štěpánku odmítali pustit do domu, všichni byli evakuováni a kromě policie a záchranářů do domu nikdo nesměl.

            „Kde je máma? Kde je máma?“, ptala se zoufale. Nikdo jí neodpovídal. Nikdo ji neznal. Ale u té senzace prostě všichni musili být.

            Přijela sanitka. Posádka ihned běžela do domu.

            Přijela policie. Hodně policistů.

            Červenobílou páskou ohradili okolí domu. Za pásku nikdo nesměl. Část policistů vešla do domů, část vyslýchala svědky. Došlo i na Štěpánku. Ani ona se nevyhnula výslechu. Odpovídala, samozřejmě pravdivě, na všechny policistovy otázky. Z vysílačky se ozvalo: „Byt ohledán, jedna oběť.“

            Štěpánce nyní ukápla i ta poslední kapka naděje, kterou měla a zmizela kdesi hluboko v propasti. Uvědomila si, že se před půlhodinou rozloučila se svou matkou. A rozloučila se s ní naposledy. Kolena se jí roztřásla ještě více než doposud. Zatočila se jí hlava. Omdlela.

            Policisté k ní zavolali lékaře ze sanitky. Ten ji odvedl do auta a Štěpánku odvezli na pozorování do městské nemocnice.