Minulost a přání 2

Co jsem přišla ten den domů, hned jsem usnula.
Druhý den přemýšlím, zda se mi to celé jen nezdálo. Myslím, že ne. Ale nemám k tomu žádné vysvětlení.
Už vím,co udělám. Půjdu navštívit mou kamarádku Virimith Stoker a všechno ji povím. Snad bude vědět, co dělat.
Vydala jsem se na cestu. Jen doufám, že bude doma.
Stojím před jejím domem a zvoním. Po chvilce mi příjde Virimith otevřít.
"Ahoj! Co se děje?" zeptala se.
"Musím ti něco povědět. Ale asi tomu neuvěříš. Jenže vyslechnout mě musíš."
"Tak pojď dál," pozvala mě.
Všechno jsem jí řekla. Chvíli se tomu sice divila, ale hodně se o to zajímala. Hned se k jeskyni chtěla jít podívat. Já jsem s tím souhlasila, ale nebyla jsem si jistá, že to zase bude fungovat.
"Ale tentokrát tu jeskyni musíme dobře prozkoumat," uvažovala Virimith.
Taky jsme se hned vypravili.
Jen si musím vzpomenout, kde přesně jsem včera šla.
Cestu jsem poznala. Teď jen pořád rovně, až k jeskyni. Jdeme poměrně rychle, Virimith je stále nedočkavější.
Zastavím se a ukáži před sebe: "Tady, Virr, to je ta jeskyně Času." Ten název jí už zůstal - jeskyně Času, tak jí stále říkáme.
Virinith stojí před jeskyní, zírá dovnitř, a prohlíží si ji.
"No tak, co je? To chceš zůstat tady? Přece jsi chtěla dovnitř; a jestli nepůjdeš, nechám tě tu a vrátím se zpět... Tak co?"
Virr se na mě podívala a vešla. Já hned za ní. Pořádně si jeskyni prohlížíme; každou její stěnu. Nic zvláštního jsme neobjevili. Pokračujeme dál. Pořád nic.
Až stojíme na té malé křižovatce.
"Včera jsem šla tudy, přímo rovně," říkám.
"Tak co kdybychom zkusili jinou cestu?"
Mně se jinam nechtělo, chci napřed pořádně prozkoumat moc cestu. Jestli vede jen ke Tróji, nebo do jakékoliv doby? Chvíli jsme se hádaly; já chci jít rovně, Virimith vpravo.
"Prosím tě, tam půjdeme příště; slibuji," přemlouvám ji. Nakonec souhlasila.
Na chvíli jsme si v Jeskyni sedly a odpočinuly. Asi tak na deset minut. Potom jsme pokračovaly v cestě. Ta byla dlouhá!
O chvíli později jsme stály na druhé straně. Podívám se napřed na Virimith; ta jen stojí a zírá do krajiny. Potom se podívám na okolí - a hle - nepoznávám to.
"Tohle není Trója," upozorňuji, "tu bych si zapamatovala."
Jeskyně nestála ani na žádném kopci, ležela jen v jakési dolině. Vyšly jsme do té dálky. Jdeme už dost dlouho, a pořád nikoho nevidíme.
Najednou Virr vzkřikne: "Podívej, tu jsou domy! Nebudeme v době tak dávné, jako je Trója, ale ani ne v tak blízké, z jaké jsme přišli."
"Máš pravdu," souhlasím.
A už vidíme prvního človíčka. Dobu ani zemi odhadnout nedokáži, musíme se jej optat.
A zase - jako v Tróji - mluvil cizí řečí, ale rozuměli jsme.
Dozvídáme se, že se píše rok 1610 a že se nacházíme ve Florencii. Teď si něco uvědomím a zaraduji se. Že bych se ocitla v další mé oblíbené době?
Jak jsme se vydaly dál do města, Virimith ještě nechápala, proč se tak raduji.
"Copak to nevíš? Jen si vzpomeň, co mohlo být v týto době!"
Chvilku přemýšlela a pak dodala: "Ne, já vážně nevím; nic mě nenapadá."
"Tak dobře. Říká ti něco jméno Galileo Galilei? Italský astronom a matematik, narozen ve Florencii roku 1564. Teda narodil se spíš v Pise... Mám jej strašně moc ráda. V roce 1609 zdokonalil dalekohled a poprvé ho obrátil k obloze. Jinak dalekohled vynalezli Holanďané. Třeba jej tu potkáme... Proč jinak bychom zde byli? A pak je tu ještě Giordano Bruno, ale toho před deseti lety upálili..."
"Jo, už si trochu na ten příběh vzpomínám, taky bych ho ráda poznala," odvětí Virr.
"No super! Takže jej půjdeme hledat," navrhuji.
A šli jsme. Teda napřed si prohlédnout město; třeba Galilea potkáme někde venku. Jenže jak ho poznat? Trochu si přece jen pamatuji jeho portrét.
Florencie se mi strašně moc líbí! Je to tak krásné město... Líbí se mi třeba támhleta studna. kdo to tam stojí? Někoho mi přeci připomíná... Přemýšlím.
No jasně! Obrázky z knih; to musí být vážně jen můj oblíbenec! Úplně na něj zírám.
Virimith na mě jen krátce pohlédla; a hned pochopila, co vím. Proto se k němu pomalu vydala a mě táhne za sebou.
Galieo se tam s kýmsi vybavoval. Potom nás spatřil a podíval se na nás. Zastavily jsme se.
naštěstí se Virimith vzpamatovala jako první a začala: "Dobrý den, Vy jste Galileo Galilei?"
"To jsem. Ale vás neznám. Vy jste kdo?" Muž, s kterým se před chvíli vybavoval, zatím odešel.
"Já jsem Virimith Stoker a tohle je má kamarádka Zirvith Snicket. Přicházíme z velmi velké dálky."
Konečně i já jsem mohla promluvit: "Nemohl byste si s námi na chvíli popovídat? Nikdy jsme Vás neviděly, jen o Vás slyšely a o setkání sněly. Navíc Vám povíme náš dlouhý příběh; a to proto, že Vám věříme."
Galileo souhlasil a pozval nás do své malé světničky.
Je tu moc příjemně. Všichni jsme se posadili ke stolu a chvíli si povídali o Galileových skvělých vynálezech a objevech. Ukázal nám i ten svůj dalekohled, před rokem vynalezeným.
Pak jsem zavedla řeč i na Giordana Bruna. Ten mě totiž taky dost zajímá. Něco jsme se o něm dozvěděly. Dokonce i to, co nikdo v naší době neví.
Brzo jsem se rozhodla, že mu vše o nás povím. Hodně mu věřím.
Začala jsem tím, že se psal rok 2007.

Konečně jsme to s Virr zvládly, a vše Galileovi řekly. Teď jen čekáme na jeho reakci. Ta přišla brzo. Chce důkaz. Jinak nám věřit nemůže. (Samozřejmě že ho chápeme).
Slíbil nám, že ať ukážeme cokoliv, co uzná, nikomu nic neprozradí.
Virimith vytáhla mobil. Snažila se mu vysvětlit princip. Ale uvěřil nám! Zdálo se mu to sice neuvěřitelné, ale co mohl dělat. Chtěl přece jediný důkaz. A navíc je to vědec!
Jsme moc rády, že jej můžeme osobně poznat. Povídali jsme si dlouho do noci. Pak jsme už musely jít. Mně se vůbec nechce.
Je noc. Právě v tuhle dobu jsme se rozhodly jít zpátky k jeskyni. Aby nás nikdo nezahlédl. Galilea jsme k Jeskyni nevzaly. No, to pro jistotu.
Mně se vůbec nechce odcházet! Tak moc se mi tu líbí. Nejradši bych zůstala v tom 17. století už navždy. Ale to nejde. Musíme se vrátit.
Virimith vykročila do jeskyně. Já jdu za ní; velmi pomaloučku. Na malinkou chvíli jsem pomyslela na to, že tady už zůstanu, že se vrátím zpět. Ale hned v zápětí jsem se vzpamatovala a přidala do kroku, abych si to náhodou nerozmyslela.
"Virr!!" rozlehl se jeskyní můj křik. Virimith se otočila a viděla, jak k ní dobíhám: "Co se děje?"
"Nic, jen jsem tě chtěla dohnat. Mohly bychom měřit, jak dlouhá je to cesta. Protože mi připadá nekonečná."
"No, Zirr. Já ji celou dobu měřím. Už jsme ušly 100 metrů."
"Cože? Teprve 100?"
"Jojo, je to tak. A toho ještě bude víc!"
Nakonec jsme se dostaly opět ke křižovatce, kde jsme na chvíli stanuly. Pořádně si prohlížíme stěny Jeskyně. Na nic zvláštního jsme nepřišly. Chceme se podívat ještě do zbylých dvou chodeb, ale po tak dlouhém dni se nám tam nechce. Takže pokračujeme dál v cestě ven.
Náhle mi svitla velká zář do tváře. Slunce! Za chviličku budeme venku, v našem světě.