Životopis ve zkratce

 Byl jsem tmář,

jenž v pravdu věřil.

Až úzkostlivě dobro chtěl

a do strachů se hroužil.

Byl jsem žhář,

já vodu čeřil

ošacen v své nahotě.

Plamen jsem hasil louží.

Tím býval jsem, kdo touží

a touhy rozněcuje své,

kdo tichý je i hrozně řve,

kdo plahočí se pouští.

Kdo se o své „já“ jen bojí

a pak bez vůle se hojí

jak nejvíc mrzký z poddaných.

Kdo se do šarvátek pouští,

pak se vzdá však v každém boji.

Otroctví mne uspokojí,

mé srdce je z těch oddaných.

Znám spoustu citů prodaných,

dávno rozložených v hnoji,

kde občas plevel vyraší.

(A kde má být to nejdražší),

snad v něm objevím svou růži,

rozumný v svém nepokoji,

věrnost se zradou se druží.

Póly neoddělím asi,

poutá mne volnost největší,

zrezlý okov volnost dá mi.

To uctím, co cizopasí,

vím, že volba nic neřeší

jako city jedné dámy.

Osud neznám, je-li psaný,

možná smím smazat pevný disk.

Chtěl jsem palác, toužil kráčet

klidně o žebrácké holi.

Nejsem floutek nevázaný,

nejsem, kdo chce jenom zisk.

Hledal jsem nevinné ptáče

i hřích, jenž jednou přebolí…

 Poznal jsem asfaltku,

srázy tak strmé, výmoly,

ožralej pozpátku

jak pijan – bez zvratků

starý pléd, co žerou moli…

Zpustošený v dostatku

jedině čas vše ve mně drolí…