O stromech a lidech

Škoda že život nemůže být jako příroda po ránu. Aby pohladil a přitom nezranil. Přesně tohle jsem si říkal, když jsem si šel dnes do přírody protáhnout tělo než pojedu do práce.

Naše podhorská vesnička je krásná, jak už vesničky bývají. Roubenky, jedna vedle druhé, si tu takhle stojí po staletí, a vůbec si nepřekážejí. Některé mají ještě své obyvatele, a některé už jen svůj příběh. Nahoře nad nimi stojí stará hasičská zbrojnice s věžičkou, co vypadá jako kostelík. Když mám večer chuť, anebo se mi nechce spát, chodívám kolem jedné chaloupky na kopec, na vyhlídku, podívat se na Trosky a na Ještěd, jak v noci září. V té chaloupce bydlí starý pán. Svítí dlouho do noci malou lampičkou u postele, a v létě mívá dokořán otevřené dveře. Zůstal na světě úplně sám, a tak možná čeká, že někdo přijde.

Zastavil jsem se abych si vydechnul. Sice na to běhání po ránu moc nevidím, ale baví mě to. Nedaleko roste mohutný starý strom. Loni do něho uhodil blesk, a každou chvíli z něj odpadne větev. Napadlo by vás, že se možná obětuje, jen proto aby nám ukázal, že každý marně prožitý den se už nikdy nevrátí? A že kdyby mohl, nasekal by nám nějakou mladou větví na zadek, abychom se nehádali a neuráželi, a raději se naučili spolu žít a měli se rádi. Když to ví strom, měli bychom to vědět i my, nemyslíte ?

Na zpáteční cestě jsem si natrhal u potůčku divokou pažitku, dal si ji k snídani na chleba s máslem a přemýšlel přitom, komu dneska udělám radost. Jen tak. Jako to dělá ten starý strom.