Povodeň - kapitola Miloš.

MILOŠ

            Zdeňka zarytě šlapala do pedálů a při tom marně lovila v paměti, kdy Petrovi naposledy předávala rekomando přicházející přímo z ústředního výboru Komunistické strany Československa. Samozřejmě, že Zdeňka nebyla typ ženy, zaobírající se ostatními a jejich problémy, Petrovo nervózní chování však nedokázala vymazat z paměti. Až jí ho bylo v určitou chvíli líto. Doufala, že mu předala přinejmenším dobré a přinejlepším výborné zprávy.
            Mezitím už přijela k dvoupatrové vile s novou šindelovou střechou a kde pletivový plot již byl nahrazen okrasným dřevěným plotem vsazeným mezi betonové sloupky. Pro pána, jemuž toto domnělé království patřilo, neměla žádné rekomando, ani obyčejný dopis a už vůbec ne veselou pohlednici.
            Ačkoliv Zdeňka nechtěla, uviděla skrz mírně průhlednou obálku složené parte, lépe řečeno oznámení o úmrtí. Soucitně, vědoma si toho, že je nyní poslem špatných zpráv, se podívala do všech oken a až potom vykročila ke zvonku. Pro jistotu si ověřila totožnost příjmení napsaného na obálce s příjmením udaným na zvonku a ten pak dvakrát krátce stiskla.
            Přes kovové prosklené dveře slyšela dunivé zvuky, neomylně signalizující člověka sestupujícího po schodech dolů, aby vzápětí mohl otevřít dveře a převzít obálku, z níž najednou měla Zdeňka krajně nepříjemný pocit.
            Dunivé zvuky ustaly, dveře zůstávaly i nadále zavřené. Zdeňka znova stiskla zvonek, opět dvakrát krátce. Za mozaikovou skleněnou výplní dveří se mihla postava. Zdeňka si postavy všimla a znova zazvonila.
            „Kdo je?“, ozvalo se tlumeně zpoza dveří, jako by člověk za nimi trpěl angínou.
            „Pošta!“, zvolala obligátně Zdeňka. Horko, i přesto, že bylo teprve půl jedenácté, se jí zdálo začínat nesnesitelným.
            Dveře se konečně otevřely.v nich se objevil asi padesátiletý muž s počínající pleší a šedivými vlasy, v ústech zapálenou cigaretu. Strniště na tvářích, bílý nátělník, volné pruhované trenýrky a černé ponožky vytažené do půlky lýtek vůbec nenasvědčovaly tomu, že se jedná o vcelku významného politika.
            „Čest, soudružko,“ řekl nevrle chraptivým, téměř opileckým hrubým hlasem.
            Zdeňce se tento muž vyloženě hnusil. Nebudil v ní absolutně žádný respekt; navíc si až po chvíli všimla, čí tvář se skrývá za rostoucím strništěm. Rychle se otřepala a mužův pozdrav opětovala.
            I přes její dvacetiletou poštovní praxi ve vsi zde nikdy nic nedoručovala a dům jen míjela, všichni věděli, komu dům patří a že se sem jezdí rekreovat. Vlivem dlouhotrvajícího, nepříjemného počasí si Zdeňka tento fakt nevybavila a proto byla tak překvapená.
            „Co to je?“, ptal se muž podrážděně, zřejmě vyrušen z jeho oblíbené činnosti, upřeně hledě na obálku ve Zdeňčině chvějící se ruce.
            „D-d-dopis,“ vykoktala ze sebe nejistě. Bylo jí zle. Z horka i z toho chlapa.
            „Aha, díky,“ řekl s naprostým klidem a nebeskou arogancí.
            Takhle si jej Zdeňka tedy nepředstavovala, takhle ne! Znala jej z novin, televize, různých projevů ve vsi i okolí – to ale vždy vypadal jako člověk a ne jako prase. Pečlivě oholen, v obleku, rozdávající úsměvy na všechny strany, přívětivý a milý ke všem okolo sebe – takový pro ni vždycky byl Miloš-politik. Teď tam před ní s ledovým klidem stojí zanedbaný hulvát, mající s oním politikem společné snad jen jméno a trenýrky.
            „Ještě něco?“, zeptal se stále stejně nemilým tónem překvapeně zírající Zdeňky.
            „Ne… nic…,“ pravila vyděšeně, urychleně nasedajíc na kolo a alou pryč!
            Miloš se se Zdeňkou ani nerozloučil, pouze zabouchl dveře a zmizel za mozaikovou skleněnou výplní.
            Zdeňka urputně šlapala, marně se snažíc nemyslet na neomalenost toho hulváta, považujícího se za politika, a pokračujíc dál  ve své notoricky známé trase.