Jak starý kata dům kdys mi vyprávěl...

Moje zatím poslední práce, dělaná původně do školy... je o tom, že i domy mají duši a chtějí s námi mluvit... Jaká mohou být jejich tajemství, to je někdy vskutku překvapení - občas bývají krapet morbidní...

Každý z nás má něco, co je jenom jeho, co ho těší nebo trápí. Lidé tomu říkají tajemství a domnívají se, že co je tajemstvím, musí zůstat ukryto ostatnímu světu. Je to kvůli strachu, bojí se, že by byli příliš zranitelní, kdyby někdo jiný znal jejich tajemství. Ostatní na světě to tak nevnímají. Například příroda – každý od kamene, přes berušku a jezevce až po staletý dub, Vám bude své tajemství rád vyprávět. Bude nadšený, že to někoho zajímá, že se s někým může podělit o své zážitky. Domy jsou na tom stejně. Snad to zní poněkud absurdně, je to přece jen spousta kamení, vápna a co já vím, čeho ještě. Ale když se někdy v klidu, třeba o půlnoci, posadíte na náměstí nebo do nějakého starého domu, zavřete oči a zaposloucháte se, uslyšíte v nastalém tichu neobyčejně zajímavé příběhy a na mysli Vám vytanou obrazy, jakých byste se ani ve snu nenadáli.
Chtěla bych Vám jeden takový příběh převyprávět. Slyšela jsem ho od ruin jednoho starého, polorozpadlého domu kdesi v lese, když jsem si tam – nevědomá, kde vlastně jsem – sedla a na pár okamžiků zavřela oči...
V hlavě se mi najednou ozval hlas, sympatický, hlubší, ale utrápený a znatelně nešťastný: „ Heh, už dlouhá léta si tu nikdo neposeděl. Nikdo tu nebyl tak v klidu jako ty...“ trhla jsem sebou a rozhlédla se kolem. Nikde nic a hlas pokračoval: „ Jen klid, víš vůbec, kdo já jsem? Asi ne, že... Povím ti to chceš? Budu ti vyprávět příběh, který jsi nikdy neslyšela a už neuslyšíš...“ připadala jsem si jako blázen, ale už jen ze zvědavosti, jsem sotva znatelně přikývla. Opřela jsem se o jeden ze stromů, zavřela oči a zaposlouchala se do toho melodického, posmutnělého hlasu.
„ Dřív jsem nestál takhle uprostřed lesa, ale na kraji, les se rozrostl až později, když jsem osaměl. Původně jsem stál na kraji lesa, vzdálený od města a jeho obyvatel. Byl jsem jakýmsi vyděděncem, něčím, čemu se každý slušný člověk snaží vyhnout, něčím na úplné spodině všeho ostatního. Byl jsem vyvrhelem. Proč, proč? - tolikrát jsem si tu otázku kladl, a když jsem nalezl odpověď, žasl jsem nad tím, jak jak je prostá. Bylo to kvůli rodině, která ve mně bydlela. Prokletá rodina, opovrhovaná a odmítaná rodina. A přeci byla svým způsobem důležitá a nezbytná. Katovská rodina.
Kdysi dávno mě tu postavil jeden muž poté, co byl za trest zařazen do katovského cechu. Nikdy jsem se nedozvěděl, čím si to vysloužil, ale bylo to tak. Ze svého dřívějšího domu byl vystěhován, aby nešpinil jeho pověst, a měl se nastěhovat do domu původního kata. Nedokázal tam zůstat. Vydržel tam jednu noc, a to ještě k ránu utekl. Ten dům sousedil s mučírnou a byl prosáklý bolestí, nářky, krví a vynucenými přiznáními. Ten muž prý málem zešílel, oka nemohl zamhouřit, všude prý viděl krvavé stopy, umučené tváře s bolestnými výrazy, obviňující pohledy... Zažádal si o postavení nového domu. Rada města mu to povolila, ale přísně mu vyhranila místo – tady, na kraji lesa, co nejdál od ostatních, jak to šlo. Od chvíle, kdy začal vykonávat své povolání, byl jako prokletý. Všichni se ho stranili. Ve dne chodil do města jen do katovského domu s mučírnou a na popraviště. Do obojího vedla “ katovka “, úzká ulička, kam nikdy nikdo jiný ani nenahlédl. Jinak ve dne, pokud nebyl doma, odklízel zvířecí mršiny z okolí města, stejně jako těla sebevrahů. Totéž dělal v noci ve městě. Nenáviděl tu práci, ale ještě víc nenáviděl mučení a popravy, svíralo se mu při tom hrdlo, trpěl s oběťmi a mnohokrát v začátcích zvracel a utíkal. Když byl doma, zpovídal se papíru, a aby se mu lépe psalo, přeříkával si své myšlenky nahlas. A já je proti své vůli přijímal, nasával a vstřebával stejně jako mučírna nářky mučených a původní dům katů jejich myšlenky. Byl jsem – a stále jsem – toho všeho plný jako kat sám. Sdílel jsem jeho prokletí, myšlenky a tajemství s ním.
Dlouho jsme si je nesli sami dva, až po čase se k nám přidala žena. Nikdo nevěděl, proč to udělala, nikdo nevěřil, že by láska mohla být tak silná, že by se kvůli ní normální žena dobrovolně nastěhovala ke katovi. A přeci to tak bylo. Ač ti dva nechtěli, aby jejich děti trpěly stejně jako oni a nesly úděl a cejch obecního kata, nemohli si pomoct a založili rodinu. Dlouhá léta se to prokleté povolání dědilo z otce na syna, protože nějakým záhadným způsobem si i katovi potomci našli manželky a dál plodili syny. Až jednou, po mnoha pokoleních se jednomu z katů narodila dcera.
Oba rodiče se utěšovali tím, že se jim narodí další dítě – syn, který se rodinného řemesla ujme, a dcera, až bude dost stará, odejde jinam a založí novou rodinu. Ale žena brzy zemřela a žádné další dítě nebylo. Kat doufal, že “ jeho holčička “ přeci jen jednou odejde pryč nebo si najde muže zde a on se ujme povolání. Tak se ovšem nestalo a ona zůstávala se svým pomalu stárnoucím otcem. Chodila s ním sbírat a pohřbívat rozkládající se těla uhynulých zvířat, pomáhala mu odřezávat oběšence, sdílela jeho útrapy a nepřemýšlela o tom, co bude dál. A jak její otec stárl a ubývalo mu sil, přišel den, kdy už nebyl schopný uzdvihnout sekeru. Ale, jak říkával tehdejší panovník, popravovat se musí. I oblékla si na sebe dívka splývavý katovský šat, podle zvyků a zakonů si přes obličej natáhla masku, aby ji nebylo poznat, vzala jednu z nabroušených seker a kráčela katovkou na popraviště. Přistoupila ke špalku, rozmáchla se, ostří se zalesklo a dopadlo na krk odsouzeného. Sekera se zasekla v půli obratle. Vyprostila ji tedy a ...celé se to opakovalo. Setnout hlavu dokázala až na čtvrtý pokus. Věděla, jak dotyčný trpí, veděla, jak je to ponižující a odporné. Věděla a přesto musela pokračovat. Toho dne měla ještě jednu popravu a dvojí bičování. Když šla domů, byla zoufalá, ale když doma našla mrtvého otce, málem se zbláznila. Na stole našla dopis, v němž se jí otec omlouval, k jakému životu ji to přivedl a jaké břímě jí předal. Vše bylo jasné, když si vzpomněl na své začátky a znechucení a uvědomil si, co jeho dceru čeká, vzal si život. Bezmocně seděla v místnosti s dopisem v ruce a před očima se jí přehrával celý den a jeho události. Ztratila hlavu a následovala svého rodiče na onen svět, který pro ně byl jistojistě lepším.
Do katova domu se nikomu nechtělo a všichni se tedy spokojili se závěrem, že po nezdařené popravě utekl. Na jeho místo se sehnal někdo jiný, komu asi bylo líno, chodit tak daleko, a nastěhoval se jinam. Mrtvá těla mých dřívějších obyvatel tu zůstala nepovšimnuta. Jak jsem se rozpadal a mizel, mizeli i oni. Všechno jsem to pořád sledoval, vnímal, byl němým svědkem událostí. Spojoval jsem své vzpomínky a utvářel tajemství, která jsem teď mohl říct tobě. Celou dobu jsem si to všechno nechával pro sebe. Nikoho to nezajímalo a nikdo mě neposlouchal, nebylo komu vyprávět. Děkuji.“ Uzavřel dům svůj monolog.
Když jsem si tam tehdy sedala, ani ve snu by mě nenapadlo, co zažiji, co se dozvím. Od té doby poslouchám, jak domy vyprávějí, od té doby naslouchám domům a jejich tajemstvím, protože to jsou přezajímavé příběhy dávných časů a lidí, kteří v nich žili, a protože domy se o svá tajemství dělit chtějí...

---