Povodeň - kapitola Jaromír, Anna a Václav

             JAROMÍR, ANNA A VÁCLAV

            Z posledních sil došlapala k potenciálnímu cíli – ke statku. Díky suchu a vedru ji už z dálky vítal pach trusu, staré slámy, spalovaného benzínu a mnoha dalších všelijakých aromatických vůní.
            „Dobrý den,“ pozdravily se navzájem Zdeňka se ženou v pracovním oděvu.
            „Pan předseda je u sebe?“, zeptala se, odstavujíc kolo k blízké, nově omítnuté  stěně.
            „Tam ne!“, hrozila se žena, chytajíc se  za obličej.
            „Promiňte,“ řekla Zdeňka, „a kam teda?“
            Žena mlčky poukázala za sebe, kde stál zbrusu nový ocelový stojan na jízdní kola. „Tam,“ řekla úlevně.
            Zdeňka, pachy zrehabilitovaná z předchozích nepříjemných zážitků s Milošem a Pražany, se na svědomitou paní vlídně usmála, přesouvajíc své staré, leč stále dobře sloužící kolo do opuštěného stojanu.
            Pěšky prošla téměř celým areálem statku, kde potkala desítky zodpovědně pracujících lidí, což ji velmi těšilo; zdaleka ne všichni se flákali na placené dovolené, jako například Miloš či Pražané.
            Po čtrnácti dnech se proplétala tato metr šedesát vysoká dáma v modré poštovní uniformě mezi statkáři a jejich kolegyněmi. Naprosto dokonalá synchronizace jejich práce Zdeňku staronově uchvátila. Po tolika letech u pošty už dokonale znala místní poměry, dokonce si i tykala s trojicí kancelářských krys – Jaromírem, Annou a Václavem -, ale ta perfektní, skoro vojenská souhra všech, kdo se starali o bezproblémový chod celého statku, ji vždy dokázala fascinovat, znova a znova.
            „Póštá,“ zvolala zvesela s úsměvem od ucha k uchu, procházejíc pod dokořán otevřenými výklopnými okny administrativní budovy, kde sídlili zmínění tři zástupci místní JZD.
            „Nepovídej!“, zakřičel od stolu Jaromír, jenž Zdeňku bezpečně poznal už i po hlase.
            Odstrčil psací stroj (v něm rozepsaný dopis informačního charakteru určený pro ministerstvo zemědělství) a vytáhl krabičku cigaret, z níž jednu cigaretu vyňal, labužnicky si ji otřel pod nosem, vložil do vyschlých úst mezi úzké suché rty a zapálil si.
            Zdeňka vstoupila do temných, ale překvapivě nepředstavitelně osvěžujících, chladných prostor schodiště. Na několik sekund se zde zastavila, aby načerpala energii pro náročný výšlap z přízemí do druhého poschodí.
            „Uf,“ oddechla si zničeně při posledním kroku, s nímž se ocitla v prvním patře budovy.
            Na mezipatře mezi prvním a druhým poschodím si spokojeně postávali Anna s Václavem, chápavě sledujíce vyčerpanou Zdeňku, nepostřehnuvší, že ji oba viděli a slyšeli.
            Suchý jazyk se jí neustále lepil na patro, zhruba stejně jako suchý zip, i rty se k sobě lepily až nebezpečně často a čím dál rychleji, skoro jako dopisní obálka. Ještě se stihla přesunout k otevřenému oknu, kde se podepřela předloktím o parapet a zhluboka do sebe nasála horký, trpký a řídký vzduch, div se jí nezatočila hlava.
            „Ahoj, Zdeni,“ pozdravil Václav s určitou samozřejmostí, čímž nečekaně přerušil téměř hrobové ticho; jen zvenčí byl slyšet hluk pracujících strojů.
            Zdeňka v úleku instinktivně uskočila stranou a prudce sebou trhla, obraceje se za sebe. Až teď si všimla dvou postav stojících na mezipatře.
            „Václave, Anno, ahoj!“, pozdravila je překvapeně, „To je překvapení! Jak se máte? Ty jsi ještě tady?“, ptala se Václava.
            „Mám se fajn,“ zabručel dobrácky, „a proč bych tu neměl být?“, ptal se nechápavě.

            Anna odešla nahoru usednout ke svému stolu a připravit korespondenci.
            „Říkal jsi něco o tom, že tě chtěli v Plzni,“ řekla Zdeňka poněkud nejistě.
            „A jó, už vím, no jo,“ rozpomínal se Václav.
            Uplynul celý měsíc od doby, kdy spolu konverzovali na toto téma; Václav snadno zapomněl.
            „Takže zůstáváš?“, vyvozovala si Zdeňka.
            „Ale kdepak, počítají se mnou na žně,“ odsekl, mávaje rukou. „Nic mě tady nedrží,“ řekl lhostejně.
            Zdeňka se zamyslela a udělala pár kroků po schodech, aby už konečně byla nahoře, v cíli. Václavova slova ji dvakrát netěšila, hodně ji udivila totální absence lokálního patriotismu, jímž se většina vsi vyznačovala a čímž se Václav nikterak netajil. Ale dle Zdeňčina názoru to byla chyba, pro ni bylo naprosto nepředstavitelné pohrdat místem, kde člověk žije, pracuje, vychovává potomky, následně vnoučata… Vždy si uvědomovala, že celé vsi už dávno darovala kus svého srdce, kus sebe samotné – vždyť přeci nebýt její osoby a její práce, nikdo by se netěšil všemožným informacím, zprávám, pozdravům či oznámením. Už jen proto si nedovedla představit svůj odchod jinam, daleko odtud, za jinými lidmi a samozřejmě za jinou prací, i když by stále zůstala poštovní doručovatelkou.

 
            „Dobrý den, Aničko,“ pozdravila Zdeňka třicetiletou dámu za stolem.
            Všimla si velké změny – hnědé zplihlé vlasy teď byly nadmuté, vzdouvaly se svými loknami do bezvětrného ovzduší.
            „Dobrý,“ odsekla, vytahujíc dvacet pečlivě zalepených a vzorně nadepsaných obálek.
            Zdeňka pro změnu vytáhla z přihrádky v brašně devatero úzkých, dlouhých bílých obálek, jež položila elegantním pohybem pravé ruky na mohutný stůl, pozorujíc spokojenou Annu.
            „Hezká trvalá,“ pochválila jí její vylepšené vlasy.
            „To je ondulace,“ opravila ji Anna.
            „Aha, promiň, nevěděla jsem,“ omlouvala se jí Zdeňka.
            Trvalá nebo ondulace, a není to snad nakonec jedno?, pomyslela si. Kdyby mě tak raději vyváděla z nějakých klíčových omylů a ne z takových prkotin. A kdyby tak trapně neslabikovala slovo ondulace!, přemýšlela v duchu. Ačkoliv se vám teď asi jeví jako nevrlá, agresivní ženská, ve skutečnosti taková nebyla. Pouze toho na ni bylo během onoho dopoledne moc, navíc je chvályhodné, že i navzdory tomu všemu si veškeré své aktuální, vesměs negativní názory stále nechávala pro sebe a dokonce se dokázala stále tvářit mile.

            Nespouštějíc úsměv ze svého optimistického výrazu zaťukala na velké dveře Jaromírovy kanceláře.
            „Dále!“, zvolal Jaromír od svého stolu, na nějž si právě položil natažené nohy.
            Zdeňka opatrně vzala za kliku a nesměle vstoupila do Jaromírovy kanceláře.
            „Ale ne, to jsou k nám hosti!“, řekl Jaromír naoko překvapeně. Moc dobře však věděl kdo přišel; při té příležitosti vytáhl z nejspodnějšího šuplíku svého pracovního stolu litrovou láhev zlaté whisky, kterou mu před měsícem předseda jednoho zemědělského sdružení v Kanadě.
            „Co zase vyvádíš?“, ptala se Zdeňka pobaveně. „Asi se moc nenadřeš,“ konstatovala, pozorujíc Jaromíra s nohama na stole a s lahví alkoholu v jedné a s cigaretou ve druhé ruce.
            „Kdepak!“, bránil se Jaromír, „Právě si dopřávám polední pauzu.“
            Tak polední pauzu, pomyslela si Zdeňka. Cítila se mírně podvedená. Vždyť polední pauzu tráví naprostá většina pracujících v závodní jídelně či bufetu.
            „Tak polední pauzu,“ pravila Zdeňka s ironickým úsměvem.
            Jaromír na ni překvapeně pohlédl. Taková pedantka!, řekl si v duchu, vstávaje ze židle. Zkoumavě si Zdeňku prohlédl a udělal směrem k ní pár kroků. Z legrace nasadil velmi vážný výraz a pohled vraha pomalu se vrhajícího na svou oběť. Zdeňka znejistěla. Jaromír se k ní neustále pomalu přibližoval a skoro vyšinutě ji pozoroval, pročež Zdeňka začala instinktivně couvat zpátky stejným tempem, jakým se k ní blížil Jaromír.
            Na svém pozadí najednou ucítila hranu dřevěné skříňky a vyděsila se. Jaromír stál nanejvýš pět centimetrů od Zdeňky. Stále jí upřeně hleděl do očí, chystaje se ji překvapit.
            Co to s tebou je?, ptala se v duchu sebe sama.
            Jaromír náhle zprudka vystřelil svou pravou ruku těsně vedle Zdeňčiny hlavy.
            „Ááá!“, zaječela v domnění, že se blíží její konec.
            Jaromír popadl dvě skleničky stojící na poličce za její hlavou a ruku pomalu, plynule vracel zpět. Najednou se usmíval. Zdeňka pootočila hlavu k Jaromírově vracející se ruce a vyděšeně čekala, co se bude dít. Jakmile uviděla dvě skleničky v Jaromírově dlani, hlasitě si oddechla. Ulevilo se jí.
            „Ty jsi  idiot!“, řekla mu ublíženě, sotva alespoň zčásti přišla k sobě.
            Jaromír bez jediného slova postavil obě skleničky na stůl a do jedné třetiny každé z nich nalil onen zlatý alkohol. Jednu skleničku podal Zdeňce, druhou potěšil sebe a pronesl ono obligátní: „Na zdraví!“