Nad zlato může být cokoliv

Nad zlato může být cokoliv Každý den jezdím autobusem. Je to dokonalý zdroj pozoruhodných zkušeností Stačí jen mít oči otevřené a uši bez špuntů. Úžasná škola života. Skoro lepší než ve škole samotné… Jednoho odpoledne jsem se právě vracela unavená z města mých studií. Autobus byl naditý jako jelito. Vlastně všechna sedadla byla obsazená – kromě jednoho, vedle naprosto neznámého muže. I proto jsem zůstala stát v uličce… Na prvé zastávce přistoupila asi padesátiletá žena. Uvelebila se vedle neznámého, přesto solidně vypadajícího muže, a když se autobus rozjel, vytáhla z tašky obrázkový časopis, naslinila prsty a s pádivou rychlostí v něm začala listovat… Neslušně jsem natahovala krk, abych konečně zjistila, že je to obyčejná Žena a život. „Ten si v klidu přečtu doma, mamka jej také kupuje.“ Za chvíli žena zvolnila tempo listování a dlouze se zasněnýma očima zírala na podmanivou modř vody v reklamě nabízeném zahradním bazénku… Při dalším zastavení se kolébavě vpotácel do uličky opilec. „Ten snad od rána nic jiného nedělal, než pil“, pomyslela jsem si spolu s ostatními. Byly teprve tři hodiny odpoledne. „Že by lokal v práci…?“ Muž prošel uličkou a zastavil se těsně u mne. Sotvaže autobus vyrazil, jeho gravitace v každé zatáčce dostávala povážlivé trhliny a on připomínal plavce skákajícího ze startovního bloku do modré vody v časopise. Na poslední chvíli se sice vždy chytil madla, ale stejně celý autobus napjatě trnul, kdy to nestihne… Zaostřila jsem svůj pohled na muže, který seděl vedle chudáka paní. Nervózně poposedával, jako nahý v trní, a kdykoliv se žena donucená okolnostmi k němu naklonila poněkud blíže, zamračeně a úkosem si ji přeměřil a hned nato i opilce plápolajícího úzkou uličkou. „Pomůže jí?“, uzavírala jsem sázky sama se sebou, neboť jsem si v něm představovala inteligentního gentlemana. Slušňáka. V duchu jsem uvažovala, co by vlastně mohl a měl udělat. Například vstát a nabídnout ženě výměnu místa. „No jo, ale co když to opilec vezme příliš osobně a uražen rozpoutá drámo… V autobuse není taková samoúčelná hádka nikdy příjemná. A ostatně nic by se tím nevyřešilo. Jeden by se jen dostal z bláta do louže“, uvažovala jsem soustředěně. A pak se to stalo… V zatáčce vymrštila odstředivou silou autobus opilce ženě konečně do bazénu na klíně. Ani nestačila náhlým leknutím vykřiknout. Nejvíce to ovšem popudilo jejího souseda. Významně pozvedl obočí a stejně důležitě promluvil: „Paní, rád bych vám pomohl.“ Žena udiveně zírala. „A jak byste mi prosím chtěl pomoci ?“ „Jednoduše. Pusťte toho létavce sednout. On usne a vy budete mít pokoj. Nakonec budou spokojeny obě strany.“ Nevycházela jsem z němého úžasu nad gentlemanstvím neznámého muže. Ta statečná žena zrudla jako vařená kreveta, mocně nabrala vzduchu do už tak velkých plic a hlasitě na celý vůz zařvala na opilce, mžourajícího očima: „Pane, slyšel jste toho hulváta!?“ „Co říkáte, panímámo ? Že mám vystoupit…?“ Podíval se zbrkle z okna. „Máte pravdu, vždyť už jsem doma. A děkuju vám, že jste mě vzbudila, kamarádi v šenku by mi neodpustili, kdybych nepřišel včas. A buďte tu s pánem bohem“, dodal ještě teatrálně a už se prodíral skrze dav ke dveřím. V duchu jsem se musela usmát celé té komické situaci. Na jedné straně děs a hrůza, co se všechno stává, ale zároveň lidi, které stres nikdy nenahlodá natolik, aby nebyli šťastni… Opilec ve své nevědomosti nic nepotřebuje a ještě mu kdekdo je schopen podvědomě pomoci. Velkoryse mu odpustí jeho poklesek a sám stejně dobře ovládne své zjitřené vášně. Že by recept na lepší svět: Komunikační ragú bez pověr a iluzí. A tehdy jsem pochopila, že nejen sůl a dobrá rada, ale hlavně schopnost zůstat nad věcí je často nad zlatý poklad celého světa…

---