Medvídek -original

Medvídek Pokojem se rozléhala tichá melodie plná romantiky, něžné tóny hudby pronikaly pod kůži a vytvářely pocit krásna, které pomalým tempem prostupovala celým tělem a zastavila se až u srdce… Snivě přivřela oči a přitáhla si peřinu až k bradě. Nechala se pomalu unášet do říše snů, občas jí na mysl vytanula vzpomínka. Sladká vzpomínka… Copak asi teď dělá? Viděla ho stát uprostřed pokoje. Mlčky, opřená o teplé modravé topení, pozorovala, jak se k ní přibližuje. A už stál u ní…Cítila jeho blízkost, pomalu se utápěla v jeho očích…Ruce samy vyrazily svou cestu k jeho hnědým vlasům a začaly si s nimi něžně pohrávat. Vyzývavě se mu podívala do očí a sledovala, jak se jeho rty nekonečně pomalým pohybem přibližují k jejím. Zavřela oči… *** Nepřátelský zvuk, drásající uši i duši, ji vytrhl z polospánku. Zašmátrala rukou ve tmě, až se o něco uhodila. Byl to budík, který dopadl na zem a svou ranní písničku dozpíval. V pokoji nastalo ticho pouze na chvíli, uvědomila si, že slyší hudbu. Zapomněla vypnout radio. S povzdechnutím hmátla po vypínači. Tmu pohltilo světlo a kouzlo dojmů zmizelo. Automaticky se oblékla, nepřátelsky se podívala do zrcadla a s nechutí se odplížila do kuchyně na brzký šálek čaje. Takhle to už plyne pořád. Stereotyp jí připadal nesnesitelný, ale nedokázala proti němu nic udělat (třeba si udělat místo čaje kafe).Vlastně tu je „pobývala“. Jak jinak pojmenovat to nic, co je mezi ránem a večerem? Pořád pár stejných věcí a snů a ani není pro koho či pro něco žít… *** Mlčky za sebou zavřela. Venku bylo chladno, proto si přitáhla límec bundy blíže. Vykročila pravou nohou a dívala se na své boty, které ve tmě trochu zářily. Nebo se jí to jen zdálo? Počítala své kroky a s pocitem znechucení nad „žitím“ šla a šla…za cílem přesně známým. Ušklíbla se nad tím, co ji čeká. Kolegyně v kanceláři už budou sedět u kafíčka a s hlavami blízko u sebe budou probírat své příšerné problémy. „Hanička zase přinesla pětku. A Jaroušek!Toho kdybych ráno nevyprovodila až před školu, tak tam snad ani nejde! Co s ním mám dělat?“ Pak vejde ona, řady ztichnou, mlčky projde pod rentgenovýma očima čtyřicetiletých žen, aby až za sebou dveře, neslyšela nově vzniklou debatu na její téma… Cítila, jak jí život uniká. Jak jí proklouzávají mezi prsty krásné roky jejího mládí. „Proč tu vůbec jsem?“ položila si znovu otázku, na kterou beznadějně hledá odpověď již několik měsíců… *** Náhle do někoho vrazila. Bylo to tak nečekané, že zavrávorala, chvíli hledala rovnováhu, aby ji našla v něčí náručí. Pomalu se vzpamatovávala. Uvědomila si cizí ruce na svém pasu, polekaně se vytrhla a poodstoupila o několik kroků… Hleděla do tmy, ve které se začala rýsovat hlava, tvář, oči, tolik známé… Úzkostlivě si prohrábla kštici vlasů. Co tu dělá? Nechápavě pozorovala siluetu postavy, která se pohnula… „Slečno, promiňte.Já vás neviděl…“ zaslechla cizí hlas a pomalu se začala dostávat do reality. Trochu úlevně, radostně, s omluvným úsměvem, a přesto smutně se mu vyhnula a zamířila na osvětlené parkoviště, kde si odemkla auto a vyčerpaně se v něm posadila. Unavená si položila hlavu na volant. Vidím ho už všude, kolem sebe, i ve svých snech. Proč je tak těžké zapomenout? Po tvářích jí začaly stékat slzy, ochutnala jejich slanou chuť a to ji trochu probralo. Musím do práce! Utřela si slzy, nastartovala auto, zařadila a pomalu se rozjela. Stále před sebou viděla jeho tvář, silnice se proměnila na jedny hnědé oči… Proč ji opustil, když ho nejvíce potřebovala? Cítila, že z ní den ode dne vyprchává životní energie. Tolik jí kdysi měla…Zabočila a brzy se před ní objevila šedivá budova jejího pracoviště.. Zase ho uvidí, jako každý den. Její šéf mlčky kolem ní propluje, jako by předtím nic nebylo. Co na těch několika měsících jejich intenzivní známosti…? Probodne ji svým pohledem a půjde si popovídat s jejími nepřítelkyněmi. Zmoženě doklopýtala až do prvního patra. *** Objevil se před ní neočekávaně, v očích se mu zračil smích, který však zmizel, jakmile ji spatřil. I ve svém smutku byla krásná, třebaže její oči hleděly apaticky před sebe. Strnulé pohyby kráčející robota v něm vyvolávaly touhu vzít ji do náruče a smět ji tak konejšit. Kolikrát se mu o ní zdálo... Ve jeho snech mu spočívala nekonečně dlouho v náruči. Teď se na ni díval a zakoušel zvláštní trýzeň, která se mísila s pocity síly, jež mu však dodávala vůli dělat. Dělat práci, která jej v podstatě ani nebaví, ale dovolí mu na několik okamžiků ji spatřit. Prošla kolem něj bez povšimnutí. Zase promeškal jedinečnou příležitost ji oslovit, dát se s ní do řeči. Věděl o ní všechno…jen jí to říci. Teď si ho zavolat do své kanceláře šéf. Ten chlap, co si vzal její srdce, něhu i tělo, na několik chvil, a pak to vše jednoduše odhodil. A tím citlivou duši dvacetileté dívky vyhnal hluboko do pouště, aby ji dlouho nikdo nenašel. Dosud se o to sám marně snaží.…Vrátil se po chvilce, aby stereotypně naplňoval své každodenní povinnosti, aby mu lépe utekl čas. Bezmyšlenkovitě přepisoval obchodní dopisy, vyřizoval letmo telefony, zdvořile se usmíval na procházející klienty a hlavně… těšil se na večer. Možná mu ji nabídne sen, a až skončí –ráno v práci ji opět spatří… *** Úlevně opouštěla kancelář. Tradičně poslední jako každý den předtím. Co by ji taky popohánělo domů? Prázdný byt, samota obklopující všechno, všudypřítomné ticho a neutíkající čas… Mlčky přecházela silnici, když spatřila to dítě. Na chvíli jí „zarostly“ nohy do silnice, srdce ucítila v krku. A byl tu strach. Viděla to auto a krásnou malou kadeřavou holčičku tak blízko… Našla v sobě neuvěřitelnou sílu, která jí pomohla vymrštit se ze svého místa. Každá vteřina jí připadala bolestivě dlouhá… Ale už ji pevně uchopila do náruče, skočila a ucítila bolest v rameni, které při dopadu na zem dostalo nejvíce „zabrat“ a odkutálela se s ní do bezpečí. Slyšela výkřiky, zvuk brzdícího auta a dupot. Objevila se nad ní žena s otevřenou náručí a vyděšenýma očima. Mlčky jí předala děvčátko a sama se pokusila vstát. „Andílku, díky bohu. Není ti nic“ plakala žena objímající malou dívenku. „Slečno, já jsem vám tak zavázaná. Co pro vás mohu udělat…?“ podívala se na ni oddanýma očima. Nevěděla, jak se má chovat. Bolestivě si držela rameno a úsměvem se snažila skrýt rozpaky. Měkla chuť zmizet z tohoto prostředí. „To by snad udělal každý, ne?“ prozradila svůj názor a snažila se vyklidit pole. „Promiňte, už musím jít“ stačila říci překvapené ženě a odběhla pryč. Kam ale? Do bezpečí samoty bytu…? Mlčky odemykala dveře, když si uvědomila, že auto nechala na parkovišti. V té chvíli jí to bylo jedno. Měla o čem přemýšlet… *** Nekonečně dlouho se převracel v posteli, hledal vhodnou polohu pro dobu, kdy měl přijít spánek… Neustále ji však měl před očima. Tu smutnou krásu, která mu tak trhala srdce. „Jen ty…“ neustále si říkal „jsi v mé srdci napořád!“ Jak tě však mám získat? Jak se k tobě přiblížit, když žiješ ve svém uzavřeném světě, do kterého nikoho nepouštíš? Svým smutkem se ochuzuješ o krásné chvíle, které bychom mohli prožívat spolu… Povzdechl si, přivřel pevněji víčka, snad aby si to přicházející spánek nerozmyslel. Před tím, než si ho spánek získal celého, mu hlavou problesklo, že něco musí se svým životem udělat. A taky s jejím… *** Došla zamyšlená ke svému stolu. Něco však nebylo v pořádku, něco přebývalo… a to ji probralo. Překvapená pozorovala tři růže v porcelánové váze. Kdo je sem mohl dát? Něžně zabořila obličej do omamné vůně oblíbených květů, nadechla se a… s povzdechem opustila pohostinné místo a posadila se. Čeká ji dnes tolik práce… Na stole ležela růžová obálka. Dychtivě po ní hmátla a plna očekávání ji roztrhla. Do rukou jí vypadl papír popsaný několika literami. „Tři dlouhé měsíce tě bezmezně miluji… Jak však se mám k tobě přiblížit, Lásko? Porozhlédni se kolem sebe a opusť svůj smutek…“ Četla to vyznání stále dokola, až ho uměla nazpaměť. U srdce cítila teplo… jako včera, když jí děkovala máma té kadeřavé dívenky. Že by prosvítala naděje na jiný život…? Co když k ní konečně našlo cestu štěstí? Usmála se nad tou představou. Náhle se otevřely dveře a vešla kolegyně, která na ni se škodolibým úsměvem přímo hleděla. Znejistila a raději se se židlí přemístila k počítači, kde si spustila Excel a pustila se do tvoření tabulky. Na zádech ucítila její pohled, ale už se neotočila. Učinila tak, až uslyšela bezpečné zaklapnutí dveří. Tak ona je to jen hra! Špinavá hra ostatních! Kam až chtějí dojít…? Do očí se jí hrnuly slzy ponížené. Proč to dělá? Teď si přišla podívat na své vítězství… a ona bláhová si myslela, že snad… začne znovu žít! Nenašla sílu pokračovat, apaticky hleděla na blikající kurzor. Ale jen chvíli… V náhlém „ozáření“ se otočil, na papír, který jí před chvílí přinesl tolik radosti, z druhé strany připsala: Další plus pro vás. Dávám výpověď! Vstala a rychle za sebou zavřela. Snad aby si to nerozmyslela… S nebývalou energií došla domů, nenamáhala se zamykáním a ihned mířila ke svému domácímu baru, který by jí mohla leckterá z „těch“ závidět. Nalila si plnou sklenici whisky a položila ji na stůl. Ještě zaváhala… ale co, řekla si, přemýšlím o tom již dlouho a tohle byla poslední kapka… Neměla jsem to udělat dříve? „Asi ne, protože jsem neměla odvahu. Teď ji mám!“ zakřičela stěnám… „Nemůžu tu dál být, když…“ nedopověděla, protože v lékárničce našla,to, co sem pečlivě uschovala před několika měsíci. Vzala malou lahvičku a šla s ní do své ložnice. Uchopila medvídka ze své postele do ruky a vrátila se zpět. „Ty znáš mé trápení, provázíš mne celým životem… Tak mi řekni, že to nesmím udělat…“ promluvila k němu. Medvídek podle očekávání mlčel. Plná uspokojení ho položila na kraj křesla, přisedla si k němu, obsah lahvičky opatrně vysypala do dlaně… S malým zaváháním si je postupně dávala do úst a rychle zapíjela oblíbeným nápojem posledních dnů… Cítila se omámená, snad i trochu bezstarostná. Uchopila medvídka do náruče a poslední, co viděla, byly jeho hnědé oči. *** Mlčky chodil sem a tam, nervózně se podíval na hodinky, nevadily mu pobavené pohledy kolemjdoucích. Co má jen udělat? Proč je tak nerozhodný? Měla takovou radost, když spatřila ty růže… svitla mu malá naděje, už chtěl vejít… když ho předběhla kolegyně. Neměl ji k ní pouštět! Vyšla pak nějaká zamlklá, ale přesto s jiným výrazem. Přidal se, sledoval ji až k jejímu domu. Tak konečně ví, kde bydlí… Teď tu už přes dvě hodiny přešlapuje a nemůže se odhodlat jít dál, pokračovat v tom, co dnes začal a chtěl… „Hledáte někoho“ zvědavě se u něj zastavila starší paní se psem. „Ne…totiž.. už jsem našel“ řekl a konečně vešel, aby se vyhnul jejím všetečným otázkám. Stál před jejími dveřmi, s láskou četl jméno na dveřích a konečně se odhodlal zazvonit…žádná reakce. Učinil tak podruhé, potřetí… musí být přece doma! S úzkostí uchopil kliku dveří. Nebylo zamknuto. Pomalu otevřel dveře dokořán a vešel… květen 1999

---