Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePovodeň - kapitola Pražané bojují.
Autor
Arnošt Petr
PRAŽENÉ BOJUJÍ
„Gustíčku, prosimtě, poď mi sem na chvilku pomoct,“ volala Jarmila na svého muže téměř pištivým hlasem.
Gustav si spokojeně seděl v křesle s nohama v lavoru se studenou vodou a doposud si nerušeně četl sobotní Rudé právo. Když uslyšel svou – dle jeho názoru, v němž se údajně den co den utvrzoval – dotěrnou ženu, znechuceně noviny položil na stolek před sebou, s mokrýma studenýma nohama došel k oknu, nehledě na to, že smáčí luxusní peršan, který je v Tuzexu vyšel na nějakých třicet bonů a stále stejně znechucen se zeptal: „Co je?“
Aby se nemusel dívat na svou mírně nemotornou ženu – zahrádkářku, zoufale odvrátil oči směrem k obloze. Náhle na ní uviděl něco, o čemž už pomalu ani nevěděl, jak to vypadá – mraky!
„Jarmilko, mrkej, první mraky!“, řekl náhle víc než šťastně.
Jarmila obrátila hlavu na nebe a pozorujíc první lehké mráčky plující si po modravém vzdušeném moři jen odsekla, mávajíc motyčkou: „To ještě nic neznamená.“ Věčná pesimistka, nehledající v ničem nic pozitivního.
„Vem ten velkej kýbl, napusť mi do něj vodu a poď mi to sem zalejt,“ poručila si s naprostou samozřejmostí.
Gustav odešel do kuchyně, kde dole v kredenci stály tři kýble seřazené podle velikosti – malý, větší a velký. Přesně podle Jarmilina přání uchopil největší žlutý kýbl za jeho plastové černé madlo a přenesl jej ven, kde si už mrtvolně polehávala pohozená zelenočerná zahradní hadice. Její ústí vložil dovnitř kýblu a uchopil kohoutek, jímž následně pootočil. Pootočil jím trochu víc než měl a proud vody deroucí se ven začal hadicí zběsile házet ze strany na stranu, nakonec se i vyvrátil onen žlutý kýbl a dvorek se pomalu vzpamatovával pod množstvím čerstvé studené vody.
„Sakra, Ido, pocem a vem tu hadici!“, volal Gustav na svou dceru, opodál stále neúspěšně bojující s dojením kozy.
Ida, celá nadšená, že si aspoň na chvíli odpočine od té neposlušné kozy (občas dokonce pochybovala o zdraví dotyčné, když z ní nevypadla ani kapka mléka), odhodila prázdný plechový kbelík a běžela na pomoc svému vyděšenému otci.
Hned, jak se dostala na dosah hadice a kýblu zároveň, obojí pevně uchopila – mírně pokropena proudem vody – a hadici suverénně nasměrovala na dno prázdného kýblu. Tlak vody byl ale tak silný, že se voda začala o dno rozrážet a plníc kýbl zpočátku nepříjemně stříkala Idě do obličeje.
„Dost!“, zakřičela Ida na Gustava, jakmile byl kýbl naplněn až téměř k okraji.
Gustav vodu zastavil a vydal se za Idou pro onen kritický kýbl.
„Co?“, zeptal se překvapeně Gustav své dcery vstávající z podřepu s kýblem v rukou, jako by zvedala nákupní tašku s nákupem na následující dva dny.
„Nic, di si luštit, já to tam vodnesu,“ pravila Ida dobrácky, aby se vyhnula činnosti, jež pro ni byla stokrát horší než neúspěšné složení přijímací zkoušky na ČVUT.
Gustav na ni významně pohlédl, přátelsky ji poplácal po rameni a uvelebil se zpátky do svého křesla za účelem dočtení novin.
„Tak a zalejváme a dem dělat voběd,“ konstatovala Ida po svém příchodu.
„Gustaveeee!“, zakřičela Jarmila nepříčetně k otevřenému oknu, za nímž si její manžel četl noviny.
Gustav vstal a navzdory nesnesitelnému vedru okno zavřel.
„No tohle! Vidělas‘ to?“, ptala se Jarmila pohoršeně své dcery.
„Nech ho, práce mu prostě nevoní a nikdy nebude,“ konstatovala smířlivě Ida.