zasklená včela

Kapička rtuti se rozpíná v křehoučkém skle teploměru. Mizí a zase se objevuje. Stříbrná linka propojující vzpomínky. 38,2.

Je mi hrozně. Pokaždý, když pohnu hlavou, cejtim, jak se mi v lebce přesýpaj střepy ze strany na stranu. Musim ležet klidně. Žádný prudký pohyby. Žádný prudký pohledy. Klid. Jenom tak totiž můžou bejt klidný i myšlenky. Jak by někdo moh bejt v klidu, když musí neustále uskakovat před letícíma střepama? Klid naoko. Klid tygra svázanýho nití.

Do pootevřeného okna vlétla včela. Chvíli létala nahoru a dolů, narážela do okenní tabulky a monotónně bzučela. Pak se posadila, jen občas zaťukaly nožičky o sklo.

Zahrada za oknem pomalu ztrácí barvy, jako kdyby si večer vzal gumu a pomalu je vymazával ze všech věcí. Neznatelně a nepostřehnutelně. Ale přes sklo všechno vypadá tak neskutečně, vzdáleně. I poupata na hrušni vypadaj jako špendlíkový hlavičky. Stovky špendlíků zabodanejch do dřeva. Proto se ten starej strom tak naklání, proto tak unaveně uhejbá větru. Jako monstrózní panenka woo doo , každej rok znova proklínaná.

Pomalu se posadila a sáhla po hrnku s čajem. Opatrně usrkávala a pozorovala včelu, která s nezlomnou nadějí ještě několikrát narazila a spadla na parapet.

Myšlenky se taky chtěj dostat ven. Ale jak? Jak? Zasklený myšlenky. Ťukaj zevnitř, vidim jejich dlaně připláclý na skle, ale nemůžu jim nijak pomoct. Blouděj a narážej na rozcestí, kde správná cesta je jenom jedna, ale ne ze dvou, aspoň z desíti. Ostatní se zase po kruhu stočej zpátky a dostanou se znova na rozcestí nebo v horšim případě úplně na začátek. Někdy taky narazej na slepou chodbu – promítnou se na zlomek vteřiny na stěnu rozostřenejma zdeformovanejma stínama jako horečnatá halucinace a zmizej stejně rychle, jako se objevily. A čas od času taky zablouděj do zrcadlový síně. Najednou se zmnožej, poletujou kolem mě v tisících kopií. Ne, kopií ne. Tak jednoduchý to bejt nemůže. Všechny jsou originály. Žádná neni míň nebo víc skutečná než ostatní. Proto, když se jich člověk chce zbavit, musí je pochytat – jednu po druhé – a donutit je, aby se zase prolnuly v jedinou.

Zase si lehla.

Zrcadlo je vlastně taky jenom sklo. Akorát zespoda natřený. Zasklená stříbrná. Zasklená rtuť.

Smetla rukou vlasy z obličeje.

Když jsem byla malá, byl pro mě teploměr největší záhada. Musela jsem s nim zacházet opatrně a hlídat ho jako oko v hlavě. Tak křehká věc se může snadno rozbít, a to by se pak rtuť rozkutálela všude kolem. Ale stejně ze všeho nejtajemnější bylo to čtení. Ta chvilička, kdy se někdo z rodičů zkoumavě zahleděl na ten kov za sklem, chvilička, kdy se rozhodovalo o mym dalšim osudu. Já jsem z teploměru nikdy číst neuměla. To přece nešlo. To byla výsada dospělých. Přečíst teploměr totiž jen tak někdo neumí.

Párkrát s trpitelským výrazem zamrkala, když včela začala znovu neúnavně bzučet.

Přes sklo všechno vypadá tak neskutečně, vzdáleně. I ta včela, co se snaží dostat ven, zatímco pomalu ztrácí barvy, jako kdyby si večer vzal gumu a pomalu je vymazával ze všech věcí. Včela vytržená z kontextu. Sama, ztracená mezi neviditelnejma tabulkama. A přitom akorát vletěla do tý samý pasti jako už spousta včel před ní. Všechno, co se děje, je jenom zrcadlení věcí, který se už někdy staly. Jenom se obraz trochu zdeformuje, když prochází sklem. Zvětší se, zmenší se, převrátí, protáhne... A trochu se rozostří pozadí.

Převalila se na bok, zády k oknu, a přehodila si přes hlavu polštář. Zacpala si uši.

Všechno, co se děje, je jenom poskládaný ze střípků odrazů věcí, který se už někdy staly. Všechno je to pořád tak stejný a pořád tak jiný, ale možná že i v tom je nějaká podobnost. Protože obraz se pokaždý trochu zdeformuje, když prochází sklem. Zmenší se, zvětší se, protáhne, převrátí... A trochu se rozostří pozadí. Z každý věci, z každý události může vzniknout nekonečný množství malinko pozměněnejch odrazů a z každýho malinko pozměněnýho odrazu zase nekonečný množství malinko pozměněnejch odrazů. A to ani nemluvim o tom, že tyhle odrazy se na sebe dál vrstvěj, překrejvaj kousky jinejch, navzájem se zastiňujou nebo prolínaj, řaděj se za sebe jako políčka na šachovnici pro jedinou figurku. Je to nevyčerpatelný množství kombinací. S každou odžitou minulostí vznikaj další možnosti budoucnosti.

Nepomohlo to. Bzučení pronikalo polštářem a čím víc se na něj snažila nemyslet, tím víc si ho uvědomovala.

Celej život jenom procházíme přes sklo, zrcadlíme se a filtrujem další možnosti odrazů. Podle kvantovejch fyziků je prej pravděpodobnost, že projdem zdí, nenulová. Ale proč zrovna zeď? Proč to radši nevypočítali pro sklo?

Včela přeletěla do druhé poloviny okna.

Ze skleněnejch koulí se taky dá věštit budoucnost. Možná, že kdyby nebyla taková tma, viděla bych přes sklo místo poupat hrušky. Jenže okenní tabulky nasákly černou barvu a už jenom odrážej. Ale když se hodně snažim, zahlídnu ještě stíny zahrady. Probouzej ve mně vždycky nomádský sklony, tyhle noční krajiny. A pak jsem naoko klidná, ale vevnitř se něco chvěje, jako řvoucí kytarovej akord, jako tygr svázanej nití. Mam chuť rozběhnout se a skočit skrz a zároveň vim, že to nikdy neudělam. Ale jak jinak rozbít to zrcadlo na střepy? Jak jinak se odtud dostat?

Trochu nejistě vstala, otevřela okno a kouskem papíru vyhnala včelu ven.