detektivka...?

Kanálem se valila kalná voda, pěnila se a šplouchala o stěny. Stékala od stropu. Šedivý potkan se přestal mýt, zvedl se na zadních tlapkách a podíval se vzhůru. Venku už zase prší...

V ulici Quai de l’oise bylo pleskání kapek o chodník pozvolna přehlušeno rychlým klapáním podpatků. Vítr se hnal, jako kdyby už odtud chtěl být co nejdál, stejně tak dívka. Neměla to tu ráda. Ty ulice. Tu čtvrť. La Vilette, na okraji Paříže, bývalá největší jatka. Měla dojem, že přes všechnu snahu ji smazat tu minulost stále ještě leží. Že ta krev nasákla do stěn domů. Do země. A možná i do lidí. Cítila, jak ji mrazí podél páteře. Ohlédla se...

Výkřik. Několik vyděšených potkanů vyběhlo zpoza rohu a zmizelo v nejbližším kanále.

Crrrrrr... crrrrrr... crrrrr... Pierre Chamois se pomalu probral ze spánku a hmátl po sluchátku telefonu.
„Haló?“
„Byla nahlášena vražda v ulici Quai de l’oise, La Vilette.“
„Oké. Do půl hodiny jsem tam.“ 

Pierre Chamois se rozhlížel zpod deštníku. Kapky nasvícené blikajícím světlem policejních majáčků dodávaly jinak obyčejné ulici vzhled kulisy ve filmu se zvláštními efekty. Sklonil se k ležícímu tělu.
„Co je zač?“
„Odile Marmotte. Dvacet dva let. Trvalé bydliště Rue Belleville. To je zatím vše co víme. Zavražděna asi před půl hodinou, příčinou smrti je několik bodných ran na zádech.“
Pierre Chamois si ji prohlížel. Tmavé vlasy měla deštěm slepené do pramínků. Kroutily se jako žížaly. Jako kdyby se pokoušely provrtat skrz asfaltový chodník.
„Co svědci?“
„Nic podstatného. Většina lidí spala. Jedna žena z vedlejšího domu slyšela výkřik a šla se podívat z okna, ale v té tmě nic neviděla. Zavolala policii a tím to pro ni skončilo.“
Měla pusu ještě pootevřenou překvapením. Dešťové kapky padaly do kaluže krve a mísily se s ní. Bledě červená stružka se kroutila mezi kamínky a stékala do kanálu.

Tyhle případy neměl rád. Důkazy téměř žádné, jenom trochu kůže za nehty, zbytek spláchnul liják. Zdrcení rodiče samozřejmě netuší kdo by jen chtěl jejich dcerušce ublížit, přítel... V poslední době menší krize po dvouletém vyrovnaném vztahu. Ale ten to určitě nemohl udělat. Přece jenom tak dobrý herec nikdo není. Vybavil si jeho obličej. Bledý, stažený jakoby do masky. Oči, které vypadaly jako skleněné... A jinak nikdo nic neví. Nebo nechce vědět.
Ta hrozná bezmoc! Jako ztratit se v zrcadlovém labyrintu. Procházel ještě jednou všechny důkazy. Pitevní zprávu. Nahrané výpovědi. Chladná fakta v kontrastu s vypjatými emocemi. Chytil se za hlavu. Pootevřená pusa... Jako by chtěla ještě něco říct, než jí dojde dech... Jako kdyby...

Šedivý potkan vyběhl z popelnice s odřezkem masa v tlamě a zmizel v rouře. Proběhl několik zatáček naučenou cestou až do hlavní stoky. Usadil se a začal okusovat maso, které držel v předních tlapkách. Občas se rychle rozhlédl kolem, aby se ujistil, že ho někdo o pracně ukořistěné jídlo nepřipraví.

Pierre Chamois vstal od stolu, oblékl si kabát a vyšel ven.

Potkan dojedl, umyl si tlapky a čumák, podrbal se na boku. Vedle něj šplouchala voda a nesla s sebou kromě zbytků a špíny i spoustu jiných věcí. Začenichal.
Ten nejasný pocit, který někoho donutil aby vstal a samým odporem nad sebou samým si šel umýt ruce.
Vztek, spláchnutý když někdo strčil hlavu pod proud ledové vody.
Slzy, které s několika nadávkami stekly do odtoku vany v zamčené koupelně.
Bolest, to jak si někdo chladil kost naraženou o kost cizí.
Všechno čeho se lidi chtějí zbavit.
A taky šílený strach.

Potřeboval se projít. A taky se ještě jednou podívat na to místo. Ulice Quai de l’oise vypadala najednou úplně jinak. Tak... obyčejně. Tady že se stala vražda? Tady pobíhali policisté mezi houkajícími auty? Tady, ano, přesně tady ležela.

Mezi rezavými mřížemi vykoukl šedivý čumák. Tam, ano, přesně tam v tom výklenku dveří se schovával ten člověk.  

Pierre Chamois si povzdechl a rezignovaně strčil ruce do kapes. Nic. Nikde nic. 

Potkan si tlapkou podrbal ucho a zmizel zpátky ve tmě.