Slunce

Na okraji skleničky s vínem se odráží sluneční paprsky a propůjčují jí tak svatozář. Jasně červený stín dopadá na čistě bílý ubrus a vytváří tak cosi, co trochu připomíná slzu.

In vino veritas, říkává se. Ve víně je pravda? Kde? Na dně sklenice? První sklenička, druhá, třetí… ta je třetím pádem do hlubin řeky Léthé. Ve víně je zapomnění. Nikoli však na dně sklenice, ale na dně sudu.

Mírně strkám do sklenice a víno se rozlévá po stole. Červená tekutina se vpíjí do bílé látky ubrusu a na padající sklence se na kratičký okamžik odráží poslední paprsek zapadajícího slunce.

Slunce zapadlo - zemřelo.

Napadá mě, že bych měla cítit smutek nad ztrátou někoho či něčeho tak blízkého, jako je Slunce. Myslím, že mu zítra vystrojím pohřeb. Jen nevím, co uložit do hrobu. Láhev vína? Ne, to je škoda.

Sklenka padá dolů ze stolu. Spadne a roztříští se?

Ano.

Jasný cinkot skla. Střepy už se nelesknou. Pomalu na ně nevidím; je tma. A zima.

Vstávám od stolu a sbírám ostré střepy do krabice od bot. Na zem dopadá pár kapek krve. I některé kraje střepů se červenají mou krví. Střepy…  Ano, ty zítra pohřbím místo Slunce. Ano, ty budou reprezentovat jeho tělo, uložené na věčný spánek.

Střepy jsou jako Slunce. Svítí-li Slunce, lesknou se stejně jako ono. Nesvítí-li, jsou stejně pochmurné jako noc.

Vychází Měsíc a já otvírám láhev bílého vína. Bílé… bledé… jako Měsíc. Bílá je měsíc. Kdy zemře ten?