Jen zapomenout

Jen zapomenout

     Fouká vítr. Stojím na kopci, očima se rozhlížím a hledám víc než nic, které se točí kolem mě. Pořád dokola. Ohlídnu se a rukou smetu kus slámy. Uprostřed ničeho se krčí dům, ze střechy padá sláma a z komína se kouří. Na chvilku se zastavím. Brání se větru a já čekám, než spadne, jako sirky, které někdo nešikovně naskládal na sebe. Nespadl, a já začínám věřit, že duha má více barev než se zdá. Za klidnou rovinou, která klesá čím dál víc, se skrývá nebezpečná touha zahnout… a slunce, které pálí na štěrk, jen zveličuje pocit nekonečna, svobody, která se zdá být promrhaná a tolik daleko.

     Někde štěká pes. Jeho hluboké, uši rvoucí nadávky se nesou okolím. Prázdnému okolí to přináší náboj vzteklé feny. V dálce vidím starou vrbu, její uši musí utišit nářek všech nešťastníků. A já se rozbíhám naproti. Štěrk mi klouže pod nohama, cítím, jak mě pálí do nohou a odlesk padá na domy kolem, ve kterých se svítí. Ležím pod vrbou a její uši ničí mé mlčení. Z nebe se snášejí její listy, já jen doufám, že mě pod svou tíhou nepohřbí. Její velká ramena mě chrání před větrem. Žena přeci potřebuje chránit a já tak klidně mohu usnout, v bezpečí stínu.

     Pomalu se probouzím. Stín je všude a vítr ustal. Sleduji vrbu, která se něžně houpe, jako by mě chtěla znovu ukolébat ke spánku. Zamračím se na ní a vstanu, jakoby zklamala mou důvěru. Domy svítí, jako svíčky ve starém zámku a já jsem zámecká paní. Jdu podél světel a vracím se k domu se slámou místo střechy. Okolím se nese zvláštní mlha. A měsíc, který vystřídal slunce na obloze, jí prosvítá jako světlo lampiónu. Přes mlhu je vidět žlutá záře. Vždyť slunce už dávno opustilo nebe. Jdu blíž. Podivné teplo se rozlévá vzduchem a já překvapená vlastním zrakem nemohu přestat koukat. Místo slámy, jež pokrývala střechu, se na místě tyčí plápolající stěžeň. Místo kouře z komína, jež vyjadřoval teplo uvnitř, je všude nepostupitelná mlha, která se dá krájet. To jen někdo zapomněl, že sláma hoří!  Vedle mě bliká skomírající oheň, botou končím jeho trápení a cítím spálenou gumu. Vracím se k vrbě, její pozornost je ta největší, jež se mi kdy dostalo. Ulicí se nese záře. Domy svítí jako světlušky, a já procházím štěrkem, který najednou vypadá jako vzácné kameny a já se jich nedokážu nasytit pohledem. Jedno světlo zhaslo a s ním i spousta kamenů na zemi. Prosím, jen ať ještě chvíli svítí, ať zapomenou zhasnout. A na cestě k vrbě mě doprovázela naděje, protože světla už zhasla.

     Znovu ležím pod vrbou, naplněná nezkrotnou touhou spatřit ještě jednou záři oranžových světel, které dělají černou oblohu o tolik přívětivější. Hvězdy jsou přikryty mraky a vrba se mě opět snaží obelhat. Zavírám oči, stále cítím padající listí. Teď už se nebojím, že pod ním skončím navždy. Jen tuto noc chci přikrýt své zmrzlé tělo. A když otevřu oči, vidím rudé kvítí rozseté po velkém oblaku.

     Otevírám oči, dnes již podruhé a snad naposled. Těžké peří místo listí mi leží na nohou. Oranžové mraky vyšité na dece se zlatě lesknou, a když vstanu, získám opět naději. Na černé obloze jsou vidět hvězdy a to peří není zase tak těžké. A vím, že duha je barevnější, než se zdá. Podívám se na ulice malého města. Svítí a já sedím na posteli. Stačí jen na chvíli zapomenout…