Egoismus

Jdu ulicí, spěchám a nejsem v nějak moc dobré náladě. Včera jsem se bavil s Lenkou na téma našeho vztahu a výsledkem bylo, že to nemůže fungovat. Není prostě schopna vidět některé věci z toho pohledu jako já. Ňákej debil mě vytrhl z přemýšlení a nabízel mi jakési propagační papíry. Ach jo, vzpomněl jsem si na masy jdoucí za Microsoftem jako ovečky. Jak vůbec myslí takový průměrný člověk? Nebo třeba jak myslí ženy: v tom jejich mozku se snad musí odehrávat úplně jiné procesy - jiný operační systém. Vtom mě to napadlo - jak můžu vědět, že tam nějaké myšlení vůbec je - jediný člověk, o kterém opravdu vím, že se mu v hlavě něco odehrává, jsem já sám. Co se mně týče, mohou se ostatní vždycky ''vypnout'' když odejdu a ''zapnout'' když zase přijdu a nikdo nic nepozná. Ve spoustě sci-fi jsou podobné myšlenky, ale já jsem toho odpoledne, když jsem procházel hlučnou ulicí v mém rodném městě, se spoustou lidí a přece sám, zašel ještě dál: Já existuji. O tom není pochyb. Kdybych neexistoval, nemohl bych si o sobě myslet že existuji: cogito ergo sum. Ale zbylí lidé? Jejich sum může být pouze mojí iluzí, iluzí kterou unikám od věčného Prázdna Všehomíra a jejich cogito může být odrazem mého cogito, spodní proudy mé osobnosti promítané na plátno Nicoty. Vzešel jsem z Nicoty, z Prázdna, pak tu byli rodiče apod. Tvrdí, že jsem se narodil v porodnici, ale to si však nepamatuju. Co když jsem si je vyvolal, vyvolal svět do Bytí abych nebyl tak sám? Abych si obohatil věčnou strnulou existenci ve vzduchoprázdnu Možností? A vymazal si paměť na stvoření, abych, sám sebou oslaben, mohl načerpat inspiraci z dočasně vytvořené školy pro Tvůrce. Nápisy ''poznej sebe'', ''poznej Boha'', sci-fi, filosofie - všude jsem roztrousil náznaky, které na mně volají a nutí mně, až bude čas, si vše uvědomit. Teď by to mělo přijít. Věřím tomu, co jsem právě vymyslel, věřím tomu a dívám se na svět. Přichází znovu ten chlapík s těma papírama, ale dává mi něco jiného - mé vlastní Slovo z doby Před, poslední kamínek do mozaiky mého larválního vývoje. Pozvedám oči a vznáším se k obloze. Lusknu prstem a zasraná Země mizí, rozplývá se v Nicotu, kterou vždy byla. Letím prázdnem jako ohnivý duch a pod Mýma rukama vznikají nové, lepší světy.

---