Povodeň - kapitola Mařenko, promiň!

            MAŘENKO, PROMIŇ!

            Petr se přebrodil vodou, jež mu sahala už do půli stehen do stáje, kde nervózně přešlapovala a bučela Mařenka. Snažil se najít způsob, jak ji zachránit. Moc dobře věděl, jakou citovou vazbou ke stračeně disponuje Pavla.
            „Co s tebou, holka,“ povzdechl si, plácaje ji rozevřenou dlaní po hřbetu.
            „Můůů!“, ozvala se Mařena, jako by mu snad chtěla navrhnout vhodné řešení vzniklé situace.
            „Co s tebou,“ řekl opět, intenzivně přemýšleje nad možnými variantami.
            Když uviděl vřelý stračenin pohled, z nějž přímo sršela důvěra a oddanost (jako by mu tím pohledem říkala: „Dělej se mnou co chceš a co musíš, věřím ti.“), cítil velmi nutkavou potřebu jí pomoci. Kdyby aspoň všude nebylo tři čtvrtě metru vody, abych měl nějakou možnost najít řešení! Takhle nepoznám, kde co je a nevím, co voda odnesla a co nám nechala. Protože ji má Pavla tak ráda a ví o ní asi víc než já, nejlepší bude nechat to na ní.
            „Vydrž ještě, Mařenko,“ řekl jí a opatrně vyšel před stáj.
            Pohlédl na zataženou oblohu a neustále sledoval padající kapky deště, mihotající se mu před očima.
            „Proč?!“, křikl náhle k nebi, „Proč?! Vždyť nás zabiješ! Zabiješ nás, chápeš to?!“, křičel, jako by na tom silném, neprůhledném mraku zahalujícím oblohu do svého šedého hávu seděl někdo, kdo by nad tím vším měl veškerou moc. Boha však Petr nemyslel, poněvadž byl (stejně jako Pavla) silný ateista. Pro své psychické vypětí si zřejmě ve své nezahálející fantazii vytvořil imaginární osobu, nepřítele, který tomu všemu velel přímo železnou rukou.
            „Budu si na tebe chodit stěžovat často, to mi věř!“, pohrozil směrem k nebi. Odešel za Pavlou.
            Posadil se na schody vedoucí na půdu a zul si holiny, které mu se svou výškou pod kolena byly úplně k ničemu. Jelikož se voda neustále zvedala, holínky pro jistotu postavil tři schody nad hladinou, což bylo nějakých pětadvacet čísel. Pomalu vstal a vyšlapal na půdu, kde v suchu přečkávali Aron, Pavla a Franta.
            „Jich, jich,“ oddechoval kňučivě Aron přibíhající ke svému pánovi. Přestože měl minimálně stejný strach jako Petr (vždyť už jen ten ostrůvek tvořený horizontální rovinou střechy jeho boudy jej musel traumatizovat), nepřestával vrtět ocasem a poskakovat kolem Petra jako pominutý. „Jich, jich!“
            „Arone, bobane, copak?“, mluvil na něj Petr, hladící svého čtyřnohého kamaráda po mohutně osrstěné šíji.
            „Wraf!“, odpověděl mu Aron.
            „Tak co?“, zeptala se Pavla nejistě, přicházejíc ke svým dvěma oporám.
            „Těžko říct,“ řekl Pavel se  sklopenou hlavou.
            Nikdy v životě nezakusil takovou beznaděj jako teď.
            „Chceš ji tam nechat?“, zeptala se lítostivě.
            „Ne, nechci, vůbec nechci, aby takhle škaredě pošla,“ pravil odhodlaně, „ale voda jde pořád nahoru a Mařena nemá kam utéct.“
            „Radši ať se utopí,“ řekla Pavla přezíravě. „Hlavně, aby to bylo doma, nechci, aby ji našli někde jinde než u nás.“
            „Nemluv tak!“, vybuchl Petr, ačkoliv vážně nechtěl.
            „Proč ne? Přece není jiná možnost a ty to moc dobře víš!“, odpověděla smířlivě.
            „Ještě jsme nezkusili všechno,“ bránil se Petr.
            „A co bys chtěl zkoušet? Všude je vody skoro po pás!“, zděsila se. „Vím, že se nechceš vzdát, jsi statečný, ale už to musíš vzdát. Já jsem to dokázala i když mám Mařenku ráda, ale jedno vím jistě – nechci, ať se trápí.“
            Petr se na Pavlu rezignovaně podíval a cosi nesrozumitelného si zabručel.
            „Co říkáš?“, tázala se Pavla.
            „Že nechceš, ať se trápí, ale utopit bys ji nechala. Víš, jak si protiřečíš?“, oponoval jí Petr.
            „Ale já nechci, ať se utopí,“ řekla zastřeně a odešla do jednoho z temných koutů půdy.
            Petr se opatrně vydal za Pavlou, pln nejistoty, napětí a očekávání zároveň. Ze tmy se proti němu vynořila tmavá pažba staré pušky, kterou Petr kdysi zdědil po svém dědečkovi.
            „Vzpomínáš?“, řekla Pavla nostalgicky. „Ještě před svatbou sis s ní pohrával, mířil s ní na terč a představoval si, jak střílí. Napodoboval jsi dokonce její zvuk, ale nikdy jsi z ní nevystřelil. Teď nastal čas, kdy ji použiješ.“
            S jistou výzvou vyzařující z jejího pohledu si zbraň položila na obě dlaně a ruce natáhla k Petrovi. Ten pušku po chvíli váhání vzal a zkoumavě prohlédl.
            „A funguje vůbec?“, zapochyboval.
            „Doufej, že ano,“ odsekla.
            „A co náboje? Žádné v ní nejsou,“ řekl, když prohlížel komoru pušky.
            Pavla se podívala na otevřenou komoru a zanořila ruku do kapsy na zástěře. Něco v ní zacinkalo. Petrovi v tu chvíli bylo jasné, že jsou to zmíněné náboje. Vytáhla ruku s dlaní sevřenou v pěst a natáhla ji před Petra. Ten nesměle nastavil dlaň a Pavla mu na ni položila obsah své pěsti.  Pohled sklopil z Pavly na rozevřenou dlaň, na níž ležely tři ostré náboje.
            „Mám jít hned?“, zeptal se Petr, doufaje v zápornou odpověď.
            „Je to na tobě,“ odsekla.
            „To jsi mi opravdu ulehčila,“ řekl, snaže se nenuceně zavtipkovat. Snažil se nedávat najevo strach z toho, zda svůj úkol zvládne.
            „Je aspoň uvázaná?“, zajímalo Pavlu.
            „Je,“ řekl Petr s tíživým pocitem na hrudi.
            „Nespěchej,“ pravila Pavla konejšivě, „udělej to, až si budeš jistý.“
            Chvíli bezradně bloudil očima po půdě. Zbraň opřel o stěnu, nábojnice si zastrčil do kapsy se zipem, aby je náhodou nevytratil. Pavla seděla s Aronem na ručně vyrobeném velkém gaučovém podsedáku, položeném na zemi. Petr si k nim po několika okamžicích přisedl a Pavlu objal. V tomto pevném objetí setrvali asi pět minut a určitě by to vydrželi mnohem déle, kdyby tu tichou chvíli nepřerušilo zoufalé a nezvykle dlouhé Mařenčino zabučení.
            Pavla pozvedla hlavu a řekla: „Pojď, uděláme to spolu.“ Vstala, pevně svírajíc Petrovu ruku ve své dlani a pobídla jej vstát také. Překvapila ho svou náhlou odhodlaností ulehčit Mařeně od utrpení. Nebránil se a vstal, jelikož chtěl Mařeně ulehčit zcela stejně i on sám. Jen jej zaskočila ta rychlost a razance, s jakou se toho Pavla ujala.
            Petr popadl pušku a běžel za pospíchající Pavlou. Oba už chtěli mít tento nepříjemný zážitek za sebou.
            „Kdybys věděl, jak je mi to líto,“ řekla zkroušeně, když oba stáli před stájí, z níž se měl po chvíli ozvat výstřel.
            „Můůů!“ Mařena o sobě dala naposledy vědět.
            „Nesmí z tebe cítit nervozitu,“ řekl.
            „Já vím, tak pojď,“ pokynula zalykavě.
            „Mařenko, neboj, všechno bude v pořádku. Už za chviličku,“ konejšila ji, hladíc ji po mohutné šíji a hřbetu.
            Petr otevřel komoru, vložil do ní nábojnici, komoru zase zavřel a vešel dovnitř. Pohybem ruky Pavle naznačil, aby nějak přiměla stračenu k poklesu k zemi. Po chvilce zkoušení a přemáhání se jí to stejně nepodařilo, už bylo opravdu moc vody. Museli to provést vestoje.
            Přistoupil k Mařeně, stál přímo proti její hlavě. Snažil se vyhnout jakémukoli očnímu kontaktu.
            Pavla stračenu neustále hladila -

- Petr namířil hlaveň mezi Mařeniny oči a pažbu zarazil do podpaždí –

- „Mařenko, promiň! Nechceme, ale musíme,“ zašeptala jí do ucha.

Zvedla oči a téměř nepatrným pohybem hlavy dala signál ke stisknutí spouště.

Petr zavřel oči a rozechvělý ukazovák ztěžka položil na spoušť. Snažil se nemyslet na jejich společnou minulost, nedokázal se tomu však ubránit. Zřejmě by se nikdy neodhodlal vystřelit, kdyby mu jedna studená vlna nezabloudila do rozkroku, což symbolizovalo další vzestup hladiny. V úleku sebou Petr cuknul a stiskl spoušť.

Ozval se výstřel.

Kráva naposledy ztěžka zabučela a zhroutila se k zemi jako dům při odstřelu dynamitem. Zmizela pod hladinou kalné vody.

Moře slz stékalo z Pavliných tváří do vody, dala zcela volný průchod svým citům. Petr, drže v pravici pušku, přistoupil ke své ženě a zase ji vroucně objal. Políbil ji mlčky na tvář a snažil se utišit její vnitřní bolest.