Tajemství domů

Domy, ač se to nezdá, jsou živé bytosti jako my. Jejich kouzlo spočívá v tom, jak se rodí, vyvíjejí, stárnou, ukládají si své vzpomínky a splétají tajemné příběhy.
Když cihly k cihlám těsně přisedají, vázané vztahem s maltou z jemného písku, objevuje se nová věc. Nová věc s novou duší, nový tvar, nový duch, nový příběh. Vzniká místo, jež bude plné vzpomínek, dobrých i špatných. Místo, na něž se někdo vrací rád, se zářivýma očima, plesajícím srdcem a vzrušeným chvěním, a někdo raději nikdy. To místo, které si z hlavy nevymažeme, ať už je náš vztah k němu jakýkoliv. Nelze zapomenout na léta v něm strávená.
Opuštěné i obydlené, žijí tu vedle nás. Dýchají stejný vzduch, pociťují stejnou dobu a jako nás se i jich nenápadně, avšak vytrvale dotýká neoblomná ruka času. Pokryté pláštěm z křemičitého písku s lesklými a slunce odrážejícími plátky drobené slídy čelí studeným ranám kapek, rozpáleným prstům žhavého zlatavého slunce i prudkým poryvům ostře šlehajícího větru. Ano, zub času je ohlodává stejně jako myš kus sýra, ale oni odolávají. Jsou to pevné, vytrvale nezlomné osobnosti.
Štíty zdobené okrasnými a honosnými erby, heraldika starých časů, korouhve točící se za severním větrem , zdobená průčelí či rozporuplné pocity budící chrliče tu s námi léta stojí. Někdy i věky věků, jen aby hlídaly své obyvatele, ochraňovaly je, jak si zaslouží, a opětovaly jejich lásku. Nebo nenávist. Královské koruny domů, červené střechy, posazené pevně v kolébkách z otesaných trámů, shlížejí vlídně a mateřsky dolů na lidské mraveniště a jeho obyvatele pachtící se za svými malichernými sny, nebo zasněně hledí do nebeských výšek smějících se blankytnou modří a počítají kolem plující obláčky, zatoulané beránky z rozběhlého hvězdného stáda pasoucího se v nekonečných, lidmi neprozkoumaných dálkách, a neubrání se tomu, aby jim jejich volnost alespoň na okamžik nezáviděly.
Pod vrzajícími prkny v tmavé škvíře mezi střešními trámy vyvádějí štěbetající vrabci své mladé pokračovatele rodu. Stejně jako lidská rodina. Milující se lidská rodina, která patří ke svému rodnému domu, ke své zelenající se zahradě s rozložitými korunami jejich stromů, kvetoucími keři a vonící trávou. Dům je oné rodině za její lásku vděčen, ochraňuje ji a poskytuje jí teplo. Teplo domova hřející nejen na povrchu těla, ale hlavně u srdce. Oči z toho dojetím vlhnou a pestrou zástěru usměvavé hospodyně zdobí slzy radosti při pohledu na rozesmátá ústa, rozzářené oči a růžová líčka rozpustile dovádějících dětí.
Dům a vše, co k němu patří, pevně obemykají svou rodinu, jemně ji k sobě tisknou jako matka právě narozené dítě, kolíbají ji jako vítr houpací síť zavěšenou mezi větvemi stromů, každý večer ji uspávají jako mateřská píseň dnem znavené batole s klížícíma se očima a každé ráno ji probouzí jako veselí ptačí hudebníci ostatní obyvatele zahrady. Hýčkají si ji.
Proto važme si jich, jako si oni váží nás, a mějme je v srdci svém, jako i oni mají nás. Důvěřujme jim, neb mají svou duši, jsou živí a jsou tu s námi a pro nás. Ano, kouzlo a tajemství domů jsou v jejich živoucnosti a nesmrtelnosti.