ZPOŽDĚNÍ

            Těžká, po okraj napěchovaná krosna táhla Velemírův trup k zemi, zatímco běžel na nádraží, aby nezmeškal svůj jediný ranní vlak, jenž jej měl dopravit na patřičné místo.
            „O půl sedmé tě čekám na nádraží,“ zněla Velemírovi v hlavě jedna z posledních Markétiných vět.
            „No jo, už běžím,“ hlesl, lapaje po dechu.
            Měl co dělat, desetikilová krosna se všemi nezbytnostmi na celý týden jej ohýbala v pase jedna radost. Když k tomu připočteme stres způsobený malým, ale přesto rozhodujícím zpožděním, netřeba snad dál komentovat. Naštěstí nebyl Velemír jediný, kdo měl toho rána zpoždění. Hned po příchodu do nádražního vestibulu ho uklidnil číselný údaj, jenž viděl na pragotronu – vlak má zpoždění třicet minut.
            U rychlíků normálka, pomyslel si. Měl víceméně pravdu, rychlíky mívají zpoždění často. Lidé ale taky…
            Koupil si patřičnou jízdenku a uvelebil se na jedné ze šesti laviček, jež ve vestibulu stály. Přes noc toho moc nenaspal, večer se potkal s kamarádem Kamilem, jenž pozval Velemíra na pivo. Zcela nečekaně se oběma navzájem velmi dobře konverzovalo; z jednoho piva se rázem stalo piv pět. Domů Velemír dorazil těsně před půlnocí, přičemž musel ve čtyři vstávat, aby stihl vlak ve čtyři padesát pět. Vlak, který teď díky zpoždění pojede až za pět minut půl šesté.
            Jen tak, bez jakékoli zábavy seděl na lavičce. Minutu, dvě, tři… Náhle mu ztěžkla víčka, chvíli se s nimi přetahoval, nakonec však stejně zvítězila a Velemír v důsledku absolutní neaktivity usnul.
            V pět dvacet se z reproduktoru ozval gong a počítač ohlásil příjezd Velemírova rychlíku. Naštěstí nespal tak tvrdě, aby jej hlášení neprobudilo. Okamžitě popadl svou po okraj napěchovanou krosnu a kvapem vyrazil na nástupiště, kam současně s jeho příchodem přijel i onen zpožděný rychlík. Nástupiště okupovala dobrá padesátka cestujících, kteří se vyřítili ke všem dveřím zelenobílých kupéčkových vagónů, sotva celá, už nyní z větší části obsazená souprava zastavila.
            Jako supi, napadlo Velemíra, když zrovna nevěřícně kroutil hlavou nad tím zčásti vtipným a zčásti smutným divadlem s neplacenými herci na jevišti.
            „Co čumíš?!“, ohradil se značně otrle jeden z pěti zřejmě ještě školou povinných mladíků, netrpělivě čekajících u skoro zablokovaných dveří do vozu.
            Velemíra v jeho „terénní uniformě“ a kloboučku překvapilo takové drzé jednání. Nechtěl však pokoušet osud a pouze je všechny odměnil nahořklým úšklebkem, jenž měl být ve výsledku ironickým úsměvem. To se ale jaksi nepodařilo. Otočil se a co nejrychleji se dopravil k dalšímu vagónu, do nějž se po chvíli dostal.
            Pětice výrostků stále z Velemíra nespouštěla oči. Jakmile Velemír zmizel v útrobách vagónu, jeden z konfliktu chtivých mládenců informativně řekl: „Dovnitř a za ním“.
            „Super, moje místečko,“ zabručel si pro sebe, když objevil ještě jedno z posledních volných kupé na konci soupravy. „A nedám,“ řek si polohlasně s určitým důvtipem při zavírání nepříliš těsnících dveří. I když v květnovém jitru není jakási schopnost větrání na škodu.
            Posadil se k oknu ve směru jízdy, krosnu postavil vedle sebe na sedadlo. „Uááá,“ zívl nahlas a uvelebil se ke krátkému spánku. Za hodinu a půl měl vystupovat a poctít svou návštěvou známou ze silvestrovské oslavy – Markétu. Moc se na ni těšil a aby nebyla jízda téměř nekonečná, zkusil si schrupnout. Upadl do hlubokého, ničím neru-
            Rozrazily se dveře kupé, jimiž se dovnitř nahrnulo všech pět sotva plnoletých chlapců.
            „C-c-co?“, podivoval se rozespalý Velemír. Než se stačil probrat a zorientovat, udělal to za něj jeden z mladíků, říkejme mu třeba Roman. Vůdčí postava celé party. Zvedl pravou nohu a přesně mířeným úderem jí vystřelil pod hrot Velemírovy hrudní kosti.
            „Ááá!“, zaječel Velemír útrpně, stáhnuv se do kouta sedadla. „Zase vy?“, zeptal se udiveně hned potom, co zřetelně uviděl tvář násilníka.
            Břicho bolelo Velemíra čím dál víc, něco v jeho těle mu signalizovalo, že ne vše je v pořádku.
            „Co čumíš?!“, zakřičel svou skoro typickou frázi Roman.
            Velemír odvrátil pohled z Romana na okno, za nímž se pravidelně míhaly sloupy trolejového vedení a pomalu ubíhala i okolní krajina.
            „Čum na mě, když s tebou mluvím!“, řekl Roman zlostně, chytaje Velemíra za bradu a otáčeje si jeho hlavu směrem k sobě se jej znova zeptal: „Co čumíš, debile?!“
            Velemír cítil, jak mu srdce tluče až v krku; zároveň však nebyl s to ze sebe vydat jediné slovo, i když chtěl. Snad ze strachu, snad z nesnesitelné bolesti.
            Roman sevřel svou pravou dlaň v pěst a prudkým pohybem přerazil Velemírovi ústa. Ten byl naprosto šokován takovýmto bezdůvodným agresivním chováním úplně cizího omezeného jedince.
            „Krosnu ne!“, vykřikl bezradně Velemír, když dva Romanovi kamarádi zvedli krosnu a na Romanův příkaz ji hodlali vyhodit z okna.
            Velemír se zvedl z koženkové lavice a s krvácejícími ústy se vrhl na svou krosnu, pevně rozhodnut bránit ji vlastním tělem. Roman se postavil na protější lavici a s výskokem z ní udeřil pěstí Velemíra přímo do jeho levé ledviny.
            „Ááá!“, vykřikl ještě víc než předtím a křečovitě se stáhl z krosny zpět do kouta lavice.
            „Ještě si budeš vyskakovat?“, zeptal se Roman pohrdavě.
            Znova pokynul k vyhození krosny ven oknem a vzápětí se tak i stalo. Velemír, s hlavou zabořenou do kouta, uronil nejednu slzu, bolest, kterou mu způsobili, byla ta nejhorší v jeho životě.
            „Berte ho, každý za jednu ruku nebo nohu,“ přikázal Roman až nepředstavitelně chladně, jako by zacházeli s tvrdou a pevnou neživou věcí.
            Zbylí čtyři hoši Romanovo přání oddaně splnili doslova bez mrknutí oka, jako roboti.
            Roman se naklonil nad zkrvavenou Velemírovu tvář a se slovy „Tak se rozluč,“ mu do ní plivl.
            „Co?“, ptal se Velemír vyděšeně, snaže se jim vysmeknout. Marně.
            „Vystrčit ven. Po pás!“, řekl Roman ještě důrazněji.
            „Cože?! Ne, to… to ne! Prosím! Ne!“, žadonil zoufale Velemír. Mládenci jako by jej vůbec neslyšeli jej vystrčili ven od pasu k hlavě.
            Velemír otočil hlavu ve směru jízdy a uviděl přesně to, co vidět nechtěl – vlak jedoucí v protisměru. „Tam… tam jede vlak!“, křičel vyděšeně v domnění, že jej zatáhnou zpět dovnitř.
            „No však!“, odsekl Roman. Tím Velemíra (obrazně řečeno) srazil do kolen.
            „Panebože, proč? Já nechci!“, křičel zoufale.
            Vlak se nezadržitelně blížil. Velemírovi nyní bylo jasné, že jsou veškeré jeho snahy marné. Strojvedoucí začal zběsile troubit  hned, jakmile uviděl čísi tělo vyčnívat z protijedoucího rychlíku. Ohlušující zvuk houkačky zcela přehlušil Velemírova poslední slova předtím, než jej protijedoucí lokomotiva rozpůlila a z horní poloviny jeho těla udělala pouze krvavé zbytky, které se vlivem nárazu rozletěly snad všude.
            Mládencům se při nárazu vysmekly i nohy, které společně s pánví a zbytkem páteře dopadly rovnou mezi koleje.