Dům

sníh a tkáň a sklo a slovo

I.
Z nočního sněžení zbylo jen při krajích chodníků a kolem stromů.

Kamínky a vajgly vyvržené nebe a země na hromadě.
Vyhýbám se jim pohledem jako pozvraceným schodům.

Upeč ze sněhu dům a já ti ho posolím.





II.
Dny se přede mnou vzdouvají opraně modré.
Kabátky od pyžam profesorů, stejnými plícemi, rytmy a chodbičkami.  Předtermíny.
Je tohle onen řád?





III.
To není skleník.
Pomalé skelnění pohledu.
Býval tu zimní stadion a teď  tu Ofélie po snídani pěstují v rýhách sněženky.
Na jaře ztrácím jazyk.





IV.
Četla jsi příliš.
Už příliš krátkozraká na to, abys kdy žila u moře. Po okraj naplněná těžkými břehy. Mlhou. Dlážděním  tvého  města. 
A přesto.
Dutá jak hodina v které se mění čas.





V.
A přesto dům

---