senoseč

Bylo by úplné ticho, nebýt jímavé melodie klavíru, pár zmatených myšlenek v mé hlavě a tohoto papíru.

Za okny se snáší déšť, snad proto je dnešek poněkud dalekozraký. Být movitým architektem, změním to hned, na každém rohu rozžehnu lucernu, ve městě vystavím vysokou věž, na kopci zbuduji rozhlednu, s vývěskou: VSTUP BEZ PLACENÍ. Pak se, ani ne tak ve zlé předtuše, jako spíš pro klid své bázlivé duše, někoho náhodně zeptám, zda-li se v tomto světě cítí stále tak sám. Přemýšlím (to kvůli Holandsku a jeho tulipánům), kam lidé ukrývají svoje slané slzy. Něco mi však říká, že na pláč je tu stále ještě brzy. Patina mědi na věžích kostelů vypráví dojemný příběh o věčnosti, v komparsu vystupují jména, o nichž v titulcích nebude jediná zmínka. To květiny mají aspoň něco z deště, neodplavou v zapomnění jak básníkovy verše. Nekvetou totiž jen tak bez důvodu, zbydou po nich semínka. Obvykle měsíc rozpůlený ve dví, jak pár milenců, který k uzoufání čeká až se setmí, připomíná podobenství o věčném hříchu. Dnešek je žel svatý, pohříchu. Stromy se odvážně, leč ve vší slušnosti, v rovnoběžkách dotýkají nebe, tak jako já, poněkud rozechvělý, přeji si obejmout Tebe. Zvědavá věštkyně jen tak z nudy, s pohledem jak déšť se spouští z hůry, vykládá sama sobě karty, zda-li se štěstí konečně pousměje na malomocné z Kalkaty. Rybáři kdesi ve Středomoří, den co den, s nadějí rozhazují sítě. Pro koho asi? Napadá mě rychle. Myslel jsem, ze čas je bezprizorní, teď vím, že to pravda není, když jednomu se jenom vleče. Nač ale čekat na chvíli, kdy přijde ta, která nás sváže v snopy na konci senoseče?