Vyrostla štíhlá jedlička

Vyrostla štíhlá jedlička
tam mezi modříny
a byla ještě maličká
jak jiné rostliny.

Každé ráno si zpívala
jak líbí se jí svět,
divizna ji poslouchala,
žlutý jí rašil květ.

A všude rostly kokošky,
chválily každý den,
jejich srdčité šešulky
šířily lásku jen.

A pampelišky vítaly
sluníčko zvesela
a včelky kolem lítaly,
příroda voněla.

Na náspu u železnice,
co nedaleko je,
prachu a špíny velice;
tam nic moc neroste.

Však je tam něco živého,
rostlinka maličká,
na hnědém stonku vajíčko –
a to je přeslička.

Houževnatě tam drží se
už pěknou řádku let,
výtrusy zdárně šíří se
pomalu v širý svět.

A když už léto blíží se,
tak zvolna usychá,
z oddenku potom vyroste
zelená lodyha.

Pak jak košťátko vypadá
přes rok až do zimy,
než snížek na zem napadá
tichý a nevinný.

Tak bylo také ten rok, když
jedlička vyrostla,
přeslička se s ní (to si piš!)
hned zkamarádila.

A od těch dob si zpívají,
jak líbí se jim svět,
sluníčko spolu vítají –
ten zlatý jara květ.