Křižovatky životů

                                             Křižovatky Životů      

   „Vojáci, formace rojnice, připravit, kupředu teď!“ Levá dva, levá dva, levá dva... křičí apaticky dav vojáků. Jdou neohroženě vpřed a z ptačí perspektivy to vypadá, jako by je nemohlo nic zastavit. Představují masu, jdou jako jeden muž a netuší, že už za kopcem na ně čeká nepřítel. Že je Gregor nechá na filmovém plátnu nemilosrdně zabít.
    Sjednocený dav se rozplyne a zůstanou jen jedinci, kteří pomalu umírají. Za znění dojemné hudby bude jeden po druhém padat k zemi. Ve smrti je každý sám, pomyslí si Gregor a pokračuje dál v představách o své filmové prvotině. A až žádný z životů, který nedávno začal v tomto přívětivém kraji, a až se všechny vroucná srdce zastaví, teprve pak vyzní opět ona jednota. Pohled kamery se pomalu vzdaluje od obrazu vojáků ležících na zakrváceném poli, zabírá čím dál větší obzor krajiny a nakonec úplně odchází někam za kopec, někam tam, kde zrovna zapadá slunce.
    Gregor je nadšen revoluční myšlenkou, že rozvrátí  nekalou pověst kýčovitě zapadajícímu slunci; to jeho červánkové nebe má doprovázet duše mrtvých vojáků na jejich poslední cestě do nebe nekonečna, a pokud i na tomto shledá divák prvky kýče, pak raději neměl na jeho film vůbec chodit.

 ***

   „Nebe je dneska krásné. Plné hvězd. Ještě že jsme za městem, protože odtamtud by nebyly vůbec vidět.“
„Dneska tu budou. Vážně! Cítím to. Přiletí a budou se chtít seznámit s krtčí delegací.“
„...ježiši co to plácáš? Posloucháš mě vůbec?“ zeptala se Katka a pozvedla se na loktech. „Ty jsi dneska zase úplně mimo.“ Pavel nereagoval, seskočil ze stohu dolů a začal z kopce válet sudy. „Pojď taky, je to sranda!“ křičel na Katku a ta se dala lehce strhnout. Zastavili se až v půli kopce a pak se celé hodiny smáli.
   „Musíme dát krtkům vědět,“ zaklepal Pavel na zem a svalil se do posečené trávy, „jsem si jistý, že přistanou právě na této louce.“
„...asi ano, ale teď pojď dělat kotrmelce, víš, jako Dášeňka, ta od Čapka,“ prosila Katka. Pavel se ironicky pousmál vědom si Katčiné dětinskosti, ale zároveň si uvědomil, jak moc mu na ni záleží.
„Ty jsi moje Dášeňka a já teď půjdu a v zápalu boje ti ukousnu ucho...“
Katka se nijak nebránila. Věděla, že až skončí jeho dokazování lásky, půjdou společně dělat kotrmelce.

 ***

   Prší. Většina lidí měla ten stejný nápad. Vyrazili nakupovat do obchodních center, a právě v jednom takovém se ocitla i Žaneta. Za ruku si vedla Oldřicha, i když otázku je, kdo koho vlastně vedl. Podvědomí lidí jdoucích kolem tohoto podivného páru by je tipovalo na štědrého strýčka a poslušnou neteř. Jen oni dva věděli, jak to mezi nimi skutečně bylo.
   Procházeli kolem krámku s čokoládou a Oldřich zakryl Žanetě oči. Chtěl ji ušetřit zbytečně bolestivých pohledů na nedostupnou věc? Asi ano. Žaneta byla baletkou a on věděl, že je to hlavně jeho zásluhou, ale že ona pro to musí také ledaco obětovat, čehož si byli vědomi oba. Jednoduše si nemohla dovolit přibrat ani o deko navíc. Nemusela by pak získávat nezasloužené hlavní role, a to by znamenalo konec její krátké kariéry.
   Baletkou chtěla být odjakživa. Už jako malá se všemožně kroutila před zrcadlem v rozčepýřené sukničce a snila o potlesku publika. Dnes jej měla, ale často přemýšlela nad tím, zda za něj neplatí příliš velkou cenu.
   Oldřich byl šarmantní čtyřicátník, velmi uznávaný v mnoha oborech, ve kterých se angažoval. Byl to renesanční člověk, kromě baletu a divadla se zabýval filmem, snažil se i podnikat. Většina jeho spolupracovníků věděla, že se mu líbí poněkud mladší holky, ale díky jeho profesionálnímu  přístupu k práci to dovedli tolerovat. Žaneta byla jeden z jeho mnoha objevů. Potom, co jí zemřeli oba rodiče a ona zůstala sama jen se sestrou, si ji vzal k sobě domů.
    Přišli před trafiku. Oldřich Žanetě nařídil, aby na něj počkala, sám vešel dovnitř a zanedlouho koketoval s mladou prodavačkou u pokladny. Žaneta je chvíli pozorovala, ale pak jí to přišlo líto, a tak se otočila a rozhlédla se kolem. Nedaleko od ní stál mladý chlapec a mile se na ni usmíval. Úsměv mu opětovala, načež se plaše podívala na platícího Oldřicha, a další pohled už mu nevěnovala.
Chlapec byl pro ni tak blízko a přitom tak daleko, že byl až nedostupný. Přemýšlela o propasti, která mezi nimi byla. Kdo ji zavinil a proč? ptala se. Chvíli vinila své rodiče. Ale ti byli mrtví. Svou sestru. Jistě, měla ji ráda, ale věděla, že by jí nedokázala pomoci. Vinila sebe? Ne, vinila Oldřicha.
   Oldřicha měla velmi ráda a byla přesvědčená, že i on ji. Ještě nic nevěděla o jeho pověsti a bláhově věřila, že si ji do bytu vzal z lásky. Byla mu vděčná a pečlivě se starala jak o jejich domácnost tak o něj. Neznepokojovala se, když odcházel na večerní schůzky s klienty. To, že to byly klientky, přibližně stejného věku jako ona, a že měly i stejné nadšení stát se baletkami, se dozvěděla teprve nedávno. Ze dne na den se její oddanost a láska změnily v nenávist.
Žaneta si v mladistvé tváři chlapce uvědomila, že stojí na opačném břehu. Na falešném, na kterém se ocitla nějakým velkým omylem. Byl ji cizí a přitom tak nedobrovolně známý! V tu chvíli si přála přemístit a ocitnout se vedle chlapce, se kterým by mohla poctivě zaplňovat jak propast citovou, tak tu zakořeněnou v čase minulosti. Přála si vrátit čas a regulérně dospět.
    Oldřich vyšel z obchodu, vzal Žanetu kolem ramen a společně se prodírali davem k východu. Žaneta se mu z náručí vysmykla pod záminkou, že ji tlačí jeho krabička cigaret v kapse u saka. Ještě nevěděl, že ji nikdy neotevře.

  ***                                                   

    Gregor svůj vysněný první film nikdy nenatočil. Jeho protekční producent zemřel ještě dříve, než se celé natáčení stihlo zorganizovat. Gregor to považoval za veliký neúspěch, ale spíše byl líný se na celé záležitosti více podílet. Natáčení odložil a věděl, že kamera nikdy nenatočí jediný záběr. Měl spousty nápadů, které nebyl schopen realizovat, natož pak je dotáhnout do konce.
    Nakonec se z něj stal v branži uznávaný dokumentarista, i když jeho práce nikdy neměla lepší ocenění než průměrnou známku B. Většina jeho krátkých filmů nespatřila světlo světa a končila ve filmových archivech. Témata a příběhy lidí v jeho pracích byly označovány za všední, nezajímavé, omšelé; často slýchával, že jeho rádoby tragické příběhy už nikoho nedojmou, že svět potřebuje senzaci a ne se dívat na to, jak plují mraky na obloze. „Vždyť ty každý zná,“ a platilo to jak na mraky, tak na příběhy.

 ***

   Katka byla už několik měsíců venku z odvykací léčby a bydlela teď v protidrogovém centru. Bydlení ji poskytli zadarmo pod podmínkou, že si bude hledat práci a že bude o své kariéře narkomanky referovat studentům ve vzdělávacím programu poskytovanému školám. Neměla na výběr. Neměla kam jít a pod hrozbou smrti byla schopná přijmout všechno, co ji osud přinese.
   S mluvením o svém životě neměla problém. Vždycky toužila po tom, aby ji někdo poslouchal. Měla ráda odezvu studentů, kteří se jí naoko bázlivě vyptávali, a ona jim ochotně odpovídala. A když odešli a ona zůstala sama, zalil ji hřejivý pocit. Tiše si šeptala, že ona ví. Věděla, že žádný ze studentů není tak nevinný, jak se na pohled může zdát, věděla, že jim nebylo třeba vysvětlovat slang drogově závislých, a taky věděla, že mnozí z nich jsou z těch, co se o víkendech ztrácí v obchodních střediscích a v běžných dnech sami v sobě vůbec. Věděla, že není a nikdy nebude jediná.

 ***

   Gregor seděl ve svém rádoby ateliéru a četl si pod střešním oknem. Byl slunný den a do celé místnosti padalo měkké světlo. Někdo zazvonil.
   „Vítám Vás, pojďte dál,“ vyzval Katku a zavřel za ní dveře. „Čaj nebo kávu?“ Chtěla čaj. „Běžte, posaďte se, jako doma!“ volal na ni z kuchyně. Posadila se rovnou před kameru a k úplnému pohodlí jí byl přinesen šálek čaje. „Přidám vás do cyklu Křižovatky životů. Nedávno jsem s ním začal,“ řekl a posadil se za kameru, „začněte klidně od začátku, tam vždycky všechno začíná, že? Máme čas, kdyžtak potom nějaké věci vynecháme.“
   A tak Katka začala za příjemné atmosféry doplňované vůní jasmínového čaje vyprávět o svém životě. Vyjadřovala se chaoticky, neustále musela myslet na onen začátek, o kterém Gregor mluvil, a marně se jej snažila najít. Kdy to vlastně začalo? Když jí umřeli rodiče? Když její sestra zabila svého přítele a hned na to i sebe? Nebo když si Pavel vzal život, protože se bál drogového přeludu mimozemšťanů útočících na Zem?
   Nevěděla. Plácala se ve svém vlastním životě a Gregor se už pomalu smiřoval s tím, že jeho Křižovatky životů nebudou nikdy patřit do kritikou oceňované skupiny A.