Povodeň - kapitola Drama na půdě.

DRAMA NA PŮDĚ

Zhrzená Pavla seděla na staré, rozviklané posteli na půdě, oblečená jen do spodního prádla a noční košile. Šaty, které měla na sobě, když byli s Petrem u Mařenky, pověsila na prádelní šňůru, kterou natáhla mezi dva mohutné dřevěné trámy. Pod tíhou mokrého oblečení se i přesto našponovaná šňůra prohýbala. Bez hnutí strnule hleděla do dřevěné podlahy, ani nedutala. Kdyby se jí pravidelně nezvedal hrudník, člověk by řekl, že je to jen velmi zdařilá vosková figurína.
            Petr seděl na ručně vyrobeném gaučovém podsedáku na  zemi uprostřed půdy. V náruči křečovitě svíral pušku, nábojnice v zapínací kapse montérek o sebe vzájemně cinkaly, jak se chvěl nervozitou a chladem. Nervozita byla silnější, chlad jaksi přehlížel. Doteď si nesvlékl ani promočené montérky ani ponožky; jen holiny postavil tři schody nad zvedající se hladinou vedle Pavliných. Na podsedák se posadil tak, jak přišel. Obyčejně pořádkumilovná Pavla tuto skutečnost zcela ignorovala, jak byla stále uzavřena do sebe.
            Po chvilce se Petr, zaujímaje turecký sed, rozhoupal ze strany na stranu jako velké živé kyvadlo. Procitl. Cítil chlad z mokrého šatstva, přesto jen tak dále seděl a kýval se zleva doprava, zprava doleva a stále dokola. Zahříval se. Zahříval. A přitom i přemýšlel. Nejprve v duchu, tiše, sám pro sebe – pak ale začal přemýšlet a uvažovat nahlas.
            „Nebylo to… zbytečné?“, řekl nejistě, aniž by se otočil směrem k Pavle.
            Stále se kýval a stále křečovitě svíral prázdnou pušku.
            Pavla stále věrně napodobovala voskovou figurínu. Nehnutě, mlčky seděla na posteli a pohled udržovala zapíchnutý do prkenné podlahy.
            „Že jsem ji zastřelil,“ odpověděl si po chvíli sám. „Třeba… třeba mohla žít. Třeba jsme se… jenom spletli. Co když… co když voda opadne? Ještě dnes? Co… co budeme potom dělat? Nedokážu žít s pocitem… že jsem ji zabil… zbytečně, z marnivost a zbrklosti!“
            Pavla nereagovala. Slyšela každé Petrovo slovo, pozorně mu naslouchala, vnímala jej, jak nejvíc to jen šlo. Chtěla se pohnout, podívat se na něj, říct mu ‚To bude dobré, udělal  jsi správnou věc‘, ale nedokázala to. Cítila se nepřekonatelně zablokovaná. Paralyzovaná – to je to správné slovo! Paralyzovaná…
            Pak se Petr na chvíli odmlčel, nepřestávaje napodobovat pohyb kyvadla. Napětí rostlo. Atmosféra v ovzduší bleskově houstla. Už by se dala krájet na tisíce středně tenkých plátků. Zničehonic vyskočil, nespouštěje pušku z dlaní, a postavil se před stěnu, zády k nehybné Pavle.
            „Když šla Mařenka… půjdu i já!“, řekl lehce mátožně.
            Pažbu pušky opřel o podlahu, ústí její hlavně si zabořil do zpocené kůže kryjící spodinu ústní dutiny. V tom stejném okamžiku cosi Pavlu jakoby odblokovalo a skoro bleskově vyskočila z palandy s následným rozběhem k Petrovi. Ten mezitím zavřel oči. Víčka spadla téměř sama. Nasucho polknul. Pavla už byla téměř u něj. Petr položil svůj pravý palec na spoušť. Pavla po něm z rozběhu skočila. Od očekávané smrti dělil Petra jediný zlomek vteřiny, v němž jej Pavla strhla k zemi. Ve zcela stejném okamžiku však ještě Petr stihl spoušť stisknout. O to větší překvapení pro oba bylo, když se místo velké rány ozvalo jen suché a prázdné kovové „Cvak!“
            Pavla si úlevně oddechla.
            Petr zůstal nehnutě ležet na zemi se zavřenýma očima. Přemýšlel, zda je už v nebi nebo ne. Nebyl, o čemž se přesvědčil hned, jakmile otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe. Pavla na něj tupě zírala, nevědíc, co si má myslet a co má udělat – zda se usmát a začít se radovat, že je Petr naživu, nebo mu naopak vrazit první pořádnou facku a vyhubovat mu. Vtom si Petr uvědomil, že mrtev rozhodně není, vidí-li po svém boku svou zaraženou manželku. Najednou mu došlo, jak to, že se neozval výstřel.
            „Cha cha, zapomněl jsem na náboj!“, řekl s ledovým klidem a arogantním úsměvem.
            Teď, když už byl jakž takž venku z té prvotní euforie, si zcela střízlivě vybavil poslední okamžiky před stisknutím spouště. Před očima se mu bleskově promítl celý jeho život. Ve chvíli, kdy „vystřelil“, se mu ukázaly – opět v neskutečně rychlém sledu – všechny obrazy života s Pavlou. Bohužel už bylo pozdě vzít tento skutek zpátky. Jediným štěstím tedy bylo, že zapomněl na prázdnou komoru pušky.
            Proč vlastně Pavla zakročila? Jelikož Petra soustředěně vnímala, leč bez zpětné vazby, moc dobře věděla, že zbraň není nabitá a tudíž si Petr nemohl ublížit. Ani sobě, ani jí. Skočila po něm snad intuitivně, při představě i přesto možné smrti a následné ztráty partnera? Kdo ví, zatím stále nic neřekla. Poskytla nám tak první nezodpovězenou otázku.
            „Jak to, že… jsi tady?“, tahal ze sebe překvapený Petr.
            Pavla pokrčila rameny.
            „Díky,“ vypravil ze sebe, dívaje se jí upřeně do očí.
            „Za co?“, zeptala se lehce pokrytecky.  Moc dobře věděla, za co jí Petr děkuje. Přesto to chtěla od něj slyšet. Snad jen proto, aby nyní hájila svoji čest.
            „Za to, jak jsi…,“ řekl, hledaje ta správná slova, „jak jsi po mně… skočila.“
            „Zbytečně,“ odsekla pohrdavě.
            „Co – zbytečně?“
            „Že jsem zbytečně skákala,“ odpověděla přesněji.
            „Jak to?“, ptal se nechápavě. „Tys o tom snad… věděla?“
            „A ty ne?“
            „Ne! Vůbec jsem to nepostřehl,“ řekl pokorně.
            „Vidíš, já jo,“ pravila vážně.
            „A proč jsi teda… skákala?“
            „Nevím,“ řekla a na chvíli se odmlčela.
            „Jak – nevím? Tohle snad musíš vědět!“
            Petr začínal – vcelku neoprávněně, možná i nevědomky – pozvolna zvyšovat hlas, což se Pavle odjakživa příčilo. Rozhodla se debatu co nejdříve ukončit.
            „Ženská intuice,“ odsekla rozhodně.
            „Takže… samaritánka?“
            „Možná… jo, to je to správné slovo. Samaritánka! A víš proč?“, zeptala se lehce provokativně.
            Petr jen nechápavě zavrtěl hlavou, z očí mu planul strach a nervozita.
            „Říká se, že všechny ženské jsou samaritánky. A zrovna včera jsme se o tom s paní Zdeňkou bavily! Takže asi proto!“, řekla přesvědčeně a vstala.
            Petr se také zvedl. Pušku už nechal ležet na zemi, ani se na ni nepodíval.
            Aron celou dobu prospal na druhém konci půdy. Pavla za ním odešla. Potřebovala někoho obejmout a Aron byl momentálně jediný vhodný adept. Ne že by Petra přestala mít ráda, stále však na něj byla nahněvaná, což bylo v tomto případě jednoznačné a taktéž i pochopitelné.
            „Aronku, zlatíčko, aspoň že ty a Franta jste nám zůstali!“, pravila psovi, drbajíc jej za uchem.
            Aron, jako by Pavle rozuměl každé její slovo, souhlasně štěkl a opět položil hlavu na své přední packy.
            Petr zůstal mlčky sedět na podsedáku a bezduše civěl do zdi. Beze sporu jej mrzelo, co udělal a přál si jaksi prolomit onu vzniklou pomyslnou bariéru. Vzpomněl si na oblíbenou frázi svého kamaráda z vojny, Pepy Kolomazníka: „Klídek, nikdy to neni tak horký, jak se zdá!“ Těmito slovy se dá se říci utěšil a v duchu pevně doufal, že to ‚vážně neni tak horký‘.