Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seO sově, která moc snila
Autor
Fairiella
Sova vylétla až na ten nejvrcholkovatější vrcholek nejvyššího smrku. Sama pro sebe se usmála tak, aby nikdo nikdy nezjistil, jak se dokáže usmívat stvoření se zobákem. A začala snít.
Ve své snové představě je Člověkem. Velkým, Hlučným. „Neroste na mně ani peříčko, a nelétám vysoko,“ opakuje si. Nelétá ani nízko, je přece Člověk. A má nohy. Ne pařáty, ne pokřivené nažloutlé končetiny se zahnutými drápy. Nohy. Dup. Víří prach svou botou! Je jí zima, protože nazí lidé nemají na těle ani špetku prachového peří, představuje si. To je nepraktické, tak nepraktické, že do svého snu zařadí teplé kalhoty a – znovu se sama pro sebe usměje – myší kožich. Dup. Kamže to vlastně pol.... půjde? Kam lidé obyčejně jdou, když jsou v lese? Často jen tak bloumají a někteří bloumají na druhou, protože jdou lesem ruku v ruce s Člověkem druhého pohlaví. Nikdy neměla odvahu přiblížit se k nim, když se nějací Dva k sobě přiblížili naopak natolik, jak to nejvíce jde.
Má to! Půjde na procházku. Toto magické slovo vždy zazní z úst majitelů uštěkaných psů a psíků, jejichž obchůzky vždy znamenaly nejzajímavější trasy po ranním zamlženém lese. Čvachtání rašeliništěm, tichý průchod vrstvami jehličí napadaného pod stromy v Monokulturním lese, jak ho sova nazvala, protože to slyšela od lidí. Ale nejzvláštnější byly ty chvíle, kdy se Člověk jen tak zastavil a čekal, až sova doletí na blízký strom. Ty chvíle, kdy pohlédl sově do očí a ona zjistila, že lidé mají duši. Musejí ji mít! Nejsou to necítící kreatury, jak říkával její dědeček, který se lidí stranil celý svůj ustrašený život. Tak tímhle Člověkem si sova usmyslela, že bude – Člověkem, který jde na procházku. Představila si vedle sebe obrovského psa s klidným výrazem, oznamujícím celému světu, že pes nehodlá v příští minutě začít štěkat, ani kdyby před ním vzlétlo hejno divokých hus. Začala si vesele vykračovat, užívala si těžkost svého těla. Nechala zafoukat vítr, aby zjistila, že jí ani nepohne. Trochu se polekala, když jí maličko zavlály vlasy, ale jinak se nic nestalo. Pokračovala dál a dál, po prašné cestě v lese, kterou vytvořil Člověk koly svých Věcí na těžení, a pak se zanořila do kapradin lemujících cestu, a i se psem se ztratila v Monokulturním lese. Dup. Teď to znělo krásně dutě, jako když... jako když jste těžcí a nic vás neodfoukne. Ten pocit jí připadal tak krásně pozemský, jako kdyby se ocitla v Sedmé zemi. A ani ji nebolely oči z toho nezvykle světlého pološera.
Pes zatahal za vodící věc a dovedl ji k podivnému místu. Něco se černalo pod jedním smrkem a ona tolik nechtěla vědět, co to je, až se naštvala na sebe samou za nemoudrý strach a – dup – došla k tomu místu. Uvědomila si sílu a velikost lidského srdce, tak těžkého, když zjistila, že pod smrkem leží mrtvá sova. Byla to ona sama. Spadla z nejvrcholkovatějšího vrcholku nejvyššího smrku, když snila o Sedmé zemi a o tíze jistoty.