vysněná přání.. malý Tadeáš..

.

.
.
Městu ten den vládl shon pátečního odpoledne. Bylo něco po třetí hodině a slunce si to pálilo jako na procházce. Takže nic moc. Ulicemi nepřetržitě kmitaly davy lidí sem a tam, sem a tam. Nikdo se nezastavoval. Každý spěchal. Z práce rychle do obchodu, nacvičeně naházet obvyklý nákup, zaplatit a tradá domů za rodinou. V uších neustále dotěrné houkačky, burácení motorů, neustálý povyk a směs veselých rozhovorů. Hluk. Pátek bývá nejchaotičtější den v týdnu. Ale jak pro koho. Každý ho tak nevidí.
  Tadeáš seděl na okraji lavičky na autobusové zastávce a pozoroval vypaseného holuba, jak se obětavě vrhá pod nohy spěchajících lidí. Opatrný krok vpřed, zaváhání, volný prostor, risk a úspěšný posun. Tadeáš se při tom nesmírně bavil. Kolem něj procházeli nervózní a věčně na něco čekající pracanti a školáci, ale jej zajímal ten holub. Vesele komíhal nohama a bavil se. Obdivoval jeho odvahu. Pro malý drobek riskuje nakopnutí. A párkrát, párkrát už nejednu pecku schytal, ale většinou se mu nějaká ta noha maximálně otře o křídlo. Bez sebemenší újmy.
  Vedle osmiletého Tadeáše seděla asi pětatřicetiletá žena pohlcená čtením novin. Jen oči jí po řádcích létaly ze strany na stranu, svrchu dolů. U nohou jí stály opřené tašky z předvíkendového nákupu. Chlapcova matka. Marie. Svého syna si nevšímala. Vypadalo to, jakoby si ti dva byli cizí a každý si čekal na autobus sólo. Holub nakonec odletěl, párkrát zavrkal, když horko těžko zvedal své vypasené tělo od země do výšky, a posadil se na vyvýšené velké hodiny. Možná se vysmíval lidem a jejich uspěchanému tempu života, napadlo Tadeáše.
  „Mami, můžu se podívat tady kousek, můžu?“ Zeptal se Tad a prosebně se zadíval na matku, přičemž vesele komíhal nohama.
  „Klidně,“ řekla, aniž by odtrhla pohled od dalšího povedeného bulvárního článku a jako signál, že může opravdu jít, otočila na další stranu.
  Tad seskočil z lavičky a cupital si to k vitríně s mobilními telefony. Strašně moc po jednom toužil. Kamarádi už dávno nějaký měli. Když dostaneš telefon, teprve začneš žít, řekl mu jednou spolužák Filípek, když mu předváděl, co za kouzla umí jeho nová mašina. Tad tomu věřil, děti věří spoustě věcí. Slyšeli jste třeba o tom, že když na kolejnici položíte padesátník, tak zaručeně mincí vykolejí vlak, který přes něj přejede? Neslyšeli? Ale je to pravda! Tad mámě jednou navrhl, jestli by mu takovou věcičku nekoupila k blížícím se narozeninám, ale ona jej vždy odbyla, že jsou na tom finančně strašně bledě, že je dva stěží dokáže uživit z jediného platu. Klukovi to bylo líto, opravdu, ale tak nějak se s tím pokoušel smířit. Následně se ještě sem tam párkrát nenápadně zeptal, ale pokaždé obdržel stejnou odpověď. A dnes, právě dnes, je mu první den osm. Má narozeniny.
  Prohlížel si každý. Detailně. Postupně. Jeden po druhém. Pohlédl na přístroj, hm, hezký, sklouzl pohledem níž a pročetl si všechny funkce, jejda, ten toho umí hodně, sklouzl ještě níž a všiml si ceny, hm, tak nic. Nejlevnější za dva tisíce. Tolik peněz! To bych musel šetřit dlouho, předlouho, pomyslel si a představil si to obrovské prasátko, do kterého by se všechny peníze musely vejít. Vkládal důvěru do cenovky posledního mobilního telefonu, ať není tak drahý, ať není tak drahý. Pět tisíc šest set, když v tu na něj zavolala matka: „Tadeáši, pohni si, už nám to jede!“ To bylo snad poprvé za odpoledne, co se ke svému potomku přihlásila. Tad si se zklamáním naposledy prohlédl celou vitrínu a odběhl k matce.

Za pár minut seděli vedle sebe v přeplněném tísnivém autobusu, stejná situace jako na zastávce. Dva neznámí lidé. Jakoby žádný příbuzenský vztah. Zbývajících pět stran sportu. Je s údivem, že i žena se zajímá o fotbal.
  Tadeáš si opět cestu užíval po svém. Sledoval štěbetající stařeny. Drbny, jak pomlouvají své známé, neznámé, ale i blízké. A prohlížel si načmárané nápisy na sedačkách a vydřená písmenka ve skle autobusu. UMNLPKPP. Úplně moc největší láska, pod kterou postel praská. Tadeáš se uchechtl a plácl se do kolen. Hned pod to černou fixou někdo přihodil: Di do prdele, krávo. Uchechtl se podruhé, o něco hlasitěji.
  Tím vyrušil soustředěnou matku ze čtení i několik dalších cestujících, kteří se po něm ohlédli. Co je to za caparta, když jezdí sám. Co to musí mít za rodiče. „Co zase děláš?“ řekla přísně, ale nezvýšila přitom hlas.
  „Ale nic,“ odpověděl a díval se z okna na ubíhající krajinu. Na ty dlouhé lány pestrých slunečnic pozorujících svého Pána. Slunce.
  Pak se něco stalo. Dvě zastávky před jejich cílovou stanicí smotala Marie noviny a strčila je do jedné z tašek.“Copak ti je, Tede?“ Zeptala se Marie. V jejím hlase byla slyšet upřímnost.
  „Nic mi není, mami. Jen tady někdo napsal něco srandovního.“ Usmál se a odtrhl se od krajiny za skleněnou okenní výplní.
  „Aha.“ Usmála se, ale víc neřekla. Nezeptala se. Co je tam napsáno, co by mohlo rozesmát odedneška osmiletého kluka? Možná jí to nezajímalo. Možná. Následovala krátká mlčenlivá chvilka a po ní, když už se chtěl Tadeáš otočit na stranu zpět ke světu tam venku, se Marie zeptala: „Jak se cítíš jako osmiletý klučina, co Tede?“
  Tadeáš znovu navázal oční kontakt. „Cítím se starší!“ řekl vesele a razantně zároveň.
  Marie se usmála a podrbala syna ve vlasech.

Autobus začal brzdit, až úplně zastavil. „Cílová stanice, vystupovat!“ Zvolala Marie, chytila Teda za ruku a protáhla se s ním v závěsu hromadou lidí.
  Cesta domů od malé autobusové zastávky až k jejich domovu, do jejich bytu, trvá vždy maximálně pět minut. Nyní tomu nebylo jinak. Než by řekl „švec“, byli doma.
  V přízemí si přivolali výtah, chvíli mu trvalo, než se rozhodl, že teda opravdu sjede dolů a že je teda opravdu sveze. Líný výtah. Nastoupili do něj. Nechali se vynést až do pátého patra. U domovních dveří Marie Tadeášovi řekla, ať na chvíli zůstane v předsíni, že musí vevnitř zařídit něco tajného. Tadeáš souhlasil a posadil se na botník. Asi jde schovat dárek, pomyslel si a zaradoval se.
  "Už můžeš dovnitř," ozvalo se zevnitř bytu. Ted si spěšně vyzul boty a vběhl do kuchyně. Tam ve tmě na stole hořel plamen svíčky zabořené do malého, ale krásného, dortu. Kolem dokola hořelo ještě dalších sedm svíček. Jejich plamínky se jeho rychlým přískokem lehce rozvlnily a zase ustálily. Tadeáš stál ohromený, začalo mu bušit srdce. Hned vedle dortu na stole, na místě, které vrhající světlo ohně osvětlovalo, ležela taková větší krabice.
  „Chceš si nejdříve rozdělat dárek a pak si něco přát, zlatíčko?“ tázala se.
  Tadeáš nebyl schopen slova, jen přistoupil s otevřenými ústy ke krabici a vzal si ji do ruky. Potěžkal ji. Neřekl jediné slovo a sedl si s krabicí na klíně na židli. Roztrhl balící papír a přečetl si nápis na ní. MOBILNÍ TELEFON. A pod tím: HRAČKA PRO DĚTI.
  Podíval se na matku, šťastně se usmál, přiběhl k ní a láskyplně ji objal. „Děkuju, mami,“ řekl.
  „Ale není zač,“ řekla a přitiskla si ho blíže k sobě, „neměl by sis ještě něco přát? Ty svíčky dlouho nevydrží,“ dodala.

Přistoupil k dortu a sfoukl všechny plamínky na první pokus. Ano, přání se mi vyplní. Když totiž sfouknete plamínky svíček na narozeninovém dortu najednou, zaručeně se přání vyplní. Zaručeně. Děti tomu věři, někdy i dospělí a někdy, někdy to opravdu funguje.

  Ať je máma opravdu šťastná, přál si.

.
.
.